close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

karty osudu 3.časť

17. března 2009 v 16:25 | ewikk |  Karty osudu
Překvapeně jsem se po sobě podívali. Pokud jsem věděla, nikoho jsme nečekali. Já ani Derek jsme se s nikým nestýkali, nebyl nikdo kdo by k nám jel na návštěvu.

Derek nebyl rád, že nás vyrušují. Už včera se mi povedlo vykroutit se z jeho úmyslů a teď nás vyrušuje bůhví kdo. Byl kvůli tomu velmi podrážděný, chvíli dokonce zlostně vrčel.

Rychle jsem se vypletla z jeho náruče a začala se upravovat. Zapnula jsem si podprsenku, upravila si oblečení a vlasy. Nechtěla jsem vypadat jako, že jsem vylezla ze ždímačky. Mezitím Derek přešel k oknu a zpoza záclony pozoroval, kdo k nám jede. Museli jsme být opatrní. Pokud to byl někdo z Volturiových, museli bychom utéct.


"Kdo je to?" zeptala jsem se, když jsem se do upravila a šla za ním k oknu. Vykoukla jsem z okna ve chvíli, kdy před naším domem zastavili dvě auta.

Myslela jsem, že dostanu infarkt. Jedno z těch aut jsem znala, bylo to lesklé volvo. To volvo, kterým přijeli ti upíři. Druhý auto byl červený kabriolet. Ihned mě polila panika a strach, prostě jsem si nemohla pomoct - bála jsem se.

"To jsou oni," řekla jsem vystrašeně a zatahala ho za rukáv.

"Já vím," řekl netrpělivě a odstrčil moji ruku, "tak si s nimi půjdeme promluvit." Tohle mi přišlo nesprávné, špatné. Byl to přílišný risk, co když nás napadnou? Co když jsme se spletli a oni doopravdy pracují pro Volturiovy?

Neochotně jsem šla za Derekem. Zůstali jsme stát hned před domovními dveřmi na verandě. Zatímco oni stáli u aut. Byli tam dva upíři, které jsem ještě neznala. Hnědovlasá upírka a blonďatý upír, který z nich vypadal nejvíc lidský.

Byl to právě on, kdo udělal dva kroky k nám a pozdravil nás. Zřejmě to byl jejich vůdce.

"Dobrý den, jsem Carlisle Cullen a tohle je má rodina," řekl sametovým uhlazeným hlasem a mávl k ostatním ze své rodiny. Měla jsem pocit, že by nám rád podal ruku, ale ani já ani Derek jsme neměli v plánu, chodit k němu blíž.

"Těší mě, já jsem Derek," představil se. Mezitím jsem chytila Dereka za ruku a schovala se za něj, tak abych viděla na upíry přede mnou, ale zároveň abych byla chráněna před jejich možným útokem. Bylo to zbabělé, ale vždy to tak bylo. Derek mě chránil před útoky a já jeho před vystopováním. Byla to taková naše malá dohoda.

"Netušili jsme, že tady narazíme na upíry a už vůbec ne na někoho jako jsme my," řekl Carlisle. Zřejmě poukazoval na to, že oni pijí zvířecí krev a podle mých očí usoudili, že my taky. Přesto Derek měl oči červené a všichni si toho všimli, poznala jsem, že je to překvapilo.

"Taky jsme netušili, že sem přijede někdo další z našeho druhu," udržoval Derek konverzaci. Podívala jsem se co dělají ostatní upíři. Musela jsem si být jistá, že se nesnaží útočit.

Zrzek a ta malá černovláska si nás měřili podivně frustrujícím pohledem, potom se podívali na sebe, jako by spolu nějak mluvili. Hromotluk vypadal ze všech nejvíc uvolnění, opíral se o kabriolet a podivně se culil. Blondýnka si nás měřila opatrným a nezaujatým pohledem, upír, který měl tělo celé zjizvené nás pozoroval očima bojovníka. Pochopila jsem, že on za sebou musí mít spoustu bitek s upíry. To pro nás představovalo možnou hrozbu. A poslední upír, hnědovlasá upírka, se dívala starostlivě na Carlisle. Zřejmě mezi nimi bylo něco víc.

"Nechtěli jsme Vás nijak vyděsit. Máme jen dobré úmysly," snažil se nás přesvědčit.

"Nevěř jim," zaprosila jsem a všichni mě samozřejmě slyšeli. Zrzek se na mě zase frustrovaně podíval. Něco se mu na téhle situaci nelíbilo.

"Nechtěli jsme Vás ani Vaši…," zaváhal Carlisle a potom se podíval na naše propletené ruce, "…přítelkyni vyděsit. Nehodláme Vám nijak ublížit." K mé smůle Derek přikývl.

"Dobrá, ani mi nemáme v úmyslu jakkoliv proti Vám útočit." Carlisle se usmál, jako by si oddychl.

"Jsem si jistý, že spolu budeme vycházet dobře." Derek znovu přikývl. Pak bylo chvíli ticho.

"No, rádi jsme Vás poznali, jistě se ještě někdy uvidíme," prohlásil Carlisle a otočil se. Všichni z jeho rodiny, jako na povel naskočili do aut a za chvíli už odjížděli. Jakmile mi jejich auta zmizela z dohledu, uvolnila jsem se a pustila Derikovu ruku, kterou jsem do té doby křečovitě držela.

"Věříš jim?" zeptala jsem se. Chvíli neodpovídal jenom zíral na místo, odkud Cullenovi přijeli a zase odjeli. Sledovala jsem jeho obličej a snažila se vyčíst nějakou emoci, která by mi pomohla zjistit, co si o tom myslí. Jeho výraz ale zůstával nezaujatý.

"Ano, věřím jim. Přesto se od nich drž dál, buď opatrná a kdybys uviděla náznak nebezpečí okamžitě mi to řekni," promluvil konečně.

"Dobrá." S tím jsem mohla souhlasit, byla jsem si jistá, že se o něco pokusí, že se něco stane. Potom odtud budeme moct odjed a já už z tý rodiny nebudu nikdy nervózní.

Vrátili jsme se do domu. Znovu jsem si sedla k televizi, zatímco Derek se začal připravovat na cestu. Sledovala jsem to s nesouhlasem, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Po chvíli jsem se raději přesunula k sobě do pokoje.

Neměla jsem velký pokoj, vlastně to byla nejmenší místnost v domě. Přesto byl můj pokoj útulný a měla jsem ho ráda. Měl jenom jedno okno, ale veliký, a to na západ. Měla jsem tak hezký výhled na les a naši zahradu.

Pokoj byl vymalovaný do béžový až světle hnědý barvy, na zemi byl hnědý koberec a strop byl bílí. Vybavený byl skromně. Uprostřed pokoje, před oknem, stála veliká béžová pohovka. U dveří stála malá toaletka se zrcadlem, na druhé straně ode dveří byla skříň s oblečením. U jedné stěny stál pracovní stůl s židlí a vedle stolu byla ještě malá knihovna.

Byli tu ještě jedny dveře, které vedly do malé koupelny. Byla to jenom moje koupelna. Derek měl svou vlastní, stejně tak i pokoj.

Nějakou dobu jsem seděla na pohovce a sledovala jak zapadá slunce. Slyšela jsem jak jde Derek po schodech nahoru, jak jde ke mně. Znala jsem ho moc dobře na to, abych věděla co chce. Nehodlala jsem mu to ulehčit.

Zaťukal na dveře a okamžitě vstoupil. Sedl si ke mně na pohovku a pohladil mě po vlasech. V těchhle chvílích byl vždy dokonalý gentleman. Zřejmě tušil, že jinak by to se mnou nešlo.

"Bello," snažil se upoutat moji pozornost. Neochotně jsem odtrhla pohled od slunce a podívala se na něj. Na nic nečekal a začal mě líbat. Začal tam kde před tím skončil. Rychle mi vysvlékl tričko a potom mi sundal i podprsenku. Povalil mě na pohovku a začal mě líbat na krku a potom postupoval níž. Rychle si sundal košili a zbytek oblečení. Potom vysvlékl i mě.

Znovu mě líbal na krku, dokud už to pro něj nebylo příliš. S hrdelním zasténáním se semnou spojil.

V klidu jsem držela a nechala ho, aby si dělal co chtěl. Bylo lepší, nebránit se. Rozhodně to bylo pro mě snesitelnější, než když jsem se pokusila bránit. Ze začátku jsem se mu snažila bránit, ale nikdy to pro mě nedopadlo dobře. Nakonec jsem se s tím smířila, tak jako se vším. Mohla jsem být ráda, že mě neproměnil někdo horší než je on. Mohla jsem na tom být mnohem hůř než teď.

Když se mě dostatečně nabažil, zvedl se a začal se oblékat. Bez dalších řečí se otočil a vyšel z mého pokoje.

Nějakou dobu jsem ještě ležela na pohovce a snažila se sebrat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.