close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

karty osudu 2.časť

16. března 2009 v 19:24 | ewikk |  Karty osudu
Běžela jsem k našemu domu a strach mě sžíral až do posledního kousíčku mé bytosti. Jediné co zabraňovalo tomu, abych se nechala definitivně ovládnout strachem, byl fakt, že mě nikdo nesleduje. Žádný z těch upírů. Dávalo mi to tak šanci varovat Dereka, sebrat nezbytné doklady a co nejdřív se odtud vypařit.

Konečně se objevil náš dům. Nebyl to veliký domek, akorát tak aby se dva lidi nemačkali. Stejně jsem v tom domě bývala většinou sama. Nepotřebovala jsem víc prostoru na svoje depresivní nálady. Stačila mi k tomu jenom jedna místnost.

Dům byl položený na konci města, daleko od lidí ale dost blízko lesa. Dům měl hnědou fasádu, červenou střechu a malou verandu. Za domem byla ke všemu moc pěkná zahrada, kde jsem ráda trávila čas.


"Dereku!" křičela jsem ještě venku. Věděla jsem, že mě uslyší. Jenom jsem doufala, že ještě nešel na lov. Vběhla jsem do domu jako hurikán a málem vyrvala dveře z pantů, jak jsem je otevřela. Derek seděl na židli v obývacím pokoji a něco si četl.

Derek byl stejně bledý jako ostatní upíři a měl i stejně ostré rysy. Byl svalnatý, měl hnědé delší vlasy a jeho oči byli krvavě červené. To byl důvod proč měl tak malé sebeovládání. On na rozdíl ode mě pil lidskou krev, zatímco já zůstávala vegetariánem - pila jsem pouze zvířecí krev. Derek to nechápal, snažil se mě přesvědčit, že je přirozené pít lidskou krev, jenže jakmile jsem objevila možnost žít na zvířecí krvi, už jsem svoje rozhodnutí nezměnila.

Nijak nereagoval na moje zavolání. To mě rozpálilo.

"Dereku!" štěkla jsem. Konečně zvedl líně hlavu. Zpražil mě takovým pohledem, že jsem se přikrčila na místě a hned litovala svého neuváženého jednání.

"Co se děje, Bello?" zeptal se konečně a zaklapl knížku.

"Tam - ve škole - oni - jejich víc a jsou - jsou," koktala jsem nesouvisle a zuřivě jsem gestikulovala, jako by mi to mělo pomoct se vyjádřit. Derek se s tichým povzdechem zvedl, odhodil knížku a šel ke mně. Položil mi ruce na ramena a já sebou trochu škubla, protože jsem si myslela, že mě uhodí. Nebylo by to poprvé.

"Uklidni se, zlato. V klidu mi řekni co se děje," řekl klidným hlasem, který mě sice neuklidnil, ale pomohl mi se vzpamatovat. Chvíli jsem zhluboka dýchala a pokusila se zapomenout na hrozící nebezpečí.

"Ve škole - oni - viděla jsem upíry," vykoktala jsem ze sebe konečně. Derek se zamračil a odstoupil ode mě. Konečně pochopil.

"Kolik?" zeptal se profesionála zabijáka.

"Nevím, viděla jsem tři, ale jeden z nich říkal, že je tady celá rodina," odpověděla jsem úzkostlivě. Čekala jsem jenom na to, aby zavelel že odjíždíme. Derek usilovně přemýšlel.

"Říkala jsi ve škole?" ověřoval si. Přikývla jsem.

"Celá rodina…" Znovu jsem přikývla.

"Jaký měli oči?" zeptal se. Vytřeštila jsem oči. Tam venku je možná tucet upírů a on se mě ptá na oči?!

"Já nevím - neprohlížela jsem si je," řekla jsem zmateně. Snažila jsem se vzpomenout na toho kluka. Bledá pleť, ostré rysy, bronzové rozcuchané vlasy a oči měl… usilovně jsem přemýšlela. Oči měl zlaté, ale to by potom znamenalo…

"Zlaté," řekla jsem jistě.

"Víš to určitě?" Přikývla jsem. Derek začal přecházet z místa na místo a nahlas přemýšlel.

"Pro Volturiovy většinou nepracují vegetariáni. Neshodují se s názorem na zabíjení lidí. Ne, že by těch vegetariánů zase tak moc bylo," řekl opovržlivě.

"Aro mi říkal jenom o jedné rodině, která se živí krví zvířat. Měl v té rodině docela dobrého přítele. Pokud to budou oni, nehrozí nám nebezpečí…"

"Žádné stěhování?" vyvalila jsem oči. Co naše až přílišná opatrnost? Kam teď zmizela?

"Ne. Sotva jsme se usadili, nechci se stěhovat."

"Ale co když - " snažila jsem se ho přesvědčit. Pořád jsem si myslela, že jsou ti upíři nebezpeční.

"Řekl jsem ne!" vykřikl rozzuřeně. Znovu jsem se přikrčila pod jeho pohledem.

"Dobrá," sklopila jsem hlavu k zemi. Derek si znovu sedl do křesla, ve kterém předtím seděl.

"Odjíždím zítra, nebudu si brát auto - kde ho vlastně máš?" Zarazila jsem se. Moje auto stálo pořád na parkovišti. V tu chvíli bych se s ním akorát zdržovala, takže jsem ho nechala u školy.

"Je na parkovišti, dojdu pro něj." Přikývl.

"Budu pryč týden, možná dýl. Pojedu daleko, abych nás neprozradil," začal mi říkat svůj plán na lov. Jen málokdy se mi s ním svěřoval. Někdy se prostě jenom beze slova sebral a vrátil se za dva týdny, někdy i dýl. Pokaždé jsem se bála, jestli se mu něco nestalo. Co bych si sama počala?

"Budeš tady a budeš hlídat situaci," rozkázal. Skvělé, on si odjede a já tady budu šílet strachy. Tenhle den je opravdu čím dál lepší.

Zabrblala jsem mu souhlas, i když se o něj nezajímal a otočila se v úmyslu dojít si pro auto. Neběžela jsem rychle, nechtělo se mi do školy. Bála jsem se, že je tam potkám, že se o něco pokusí. Ať říkal Derek cokoliv, stále jsem se bála.

Doběhla jsem ke škole ve chvíli, kdy většina studentů odjížděla. Šla jsem k jednomu z těch lepších aut. Derek si potrpěl na rychlou jízdo. Kromě toho se to hodilo, když jsme utíkali. Jak jsem tak šla ke svému autu, všimla jsem si lesklého volva. To by ještě nebylo tak špatné, jenom kdyby kolem něho nestáli upíři.

Bylo jich pět a všichni na mě zírali. Malou černovlásku společně s tím černovlasým hromotlukem jsem už poznala. Hromotluk si mě měřil s pobaveností a ta malá černovláska se zuřivostí. Neviděla jsem jenom dva upíry.

Blonďatá upírka, která z nich byla nejkrásnější si mě prohlížela nic neříkajícím pohledem. Potom tam byl blonďák, který si mě měřil obezřetným pohledem, jako by jim ode mě hrozilo nebezpečí. A nesměl chybět kluk, kterého jsem dnes potkala jako prvního. Ten si mě prohlížel se zájmem.

Rychle jsem nastoupila do auta a rozjela se zpátky domů. Měla jsem z těch upírů špatný pocit. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem dojela domů a sedla si na gauč. Derek si znovu četl a mě nevěnoval pozornost. Zapnula jsem si televizi a hledala jsem nějaký program, který by mě bavil.

Nějakou chvíli jsem koukala na televizi, ale nebyla to moc dobrá zábava. Najednou se Derek zvedl a odhodil knížku za sebe. Usmál se na mě a šel si přisednout ke mně na gauč. Tušila jsem co bude následovat.

"Co kdybychom skončilo to, co jsme započali včera," řekl mi sametovým hlasem do ucha a já se roztřásla. Nevěděla jsem jestli strachy, touhou nebo něčím jiným.

Derek mě začal líbat na krku, rukou mě objal kolem pasu a přitahoval si mě blíž k sobě. Ucítila jsem jeho ruku na břiše, potom na zádech. Stále mě líbal na krku a přitom se mi snažil rozepnout podprsenku, když se mu to podařilo, chtěl mi sundat triko, aby mi mohl podprsenku sundat. Vyrušil ho zvuk přijíždějících aut.
<![CDATA[//><!]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SiMa_AlicE SiMa_AlicE | 16. března 2009 v 20:50 | Reagovat

oooo :D:D:D: DAleeeej :D :D ppls :D

2 Aryana Aryana | Web | 17. března 2009 v 13:40 | Reagovat

ako to opísat....píííííííííííííššššššššš dalej xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.