close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

karty osudu - 18.časť

29. března 2009 v 11:53 | ewikk |  Karty osudu
Potichu jsem si broukala zatímco jsem vylézala ze sprchy. V ručníku jsem přešla ke skříni a přemýšlela co si vzít na sebe. Moje zásoby oblečení se výrazně tenčily. Naše "noční aktivity" s Edwardem se stali téměř na denním pořádku. Bylo jedno kde jsme byli, vždycky se nám to vymklo z ruky. Ať už jsme byli v aute a povídali si o škole nebo seděli na louce, vždycky mezi námi bylo to podivné tření, které způsobilo, že jsme se na sebe div nevrhli jako zvířata.

Většinu oblečení mi Edward v přemíře vzrušení roztrhl. Bylo to až trapný. Často jsem se domů vracela pouze v podprsence a pokaždé se modlila, aby se Derek ještě nevrátil. Jak bych mu asi vysvětlila, že se po lese promenáduju pouze v podprsence a roztrhaných kalhotách? Asi nijak…

Brzy jsem se však stačila poučit ze svých chyb, takže když jsem zjistila, že Edwarda velmi baví ničit mi šatník, brala jsem si sebou alespoň tričko navíc. Edward se mi nejdřív smál, ale když jsem mu potrhala omylem jeho triko, přiznal že to není zase tak špatný nápad.


Co na tomhle bylo ale snad nejhorší bylo to, že teď budu muset s Alice na nákupy, abych doplnila oblečení, které stejně dlouho nevydrží. Budu si o tom s Edwardem velmi vážně pohovořit, takhle to dál nejde…

Nakonec jsem ze skříně dokázala něco vyhrabat a vypadala jsem celkem i k světu. Hned jak jsem se oblékla jsem se vydala k autu. Nedokázala jsem to tady už vydržet. Poslední dobou jsem začínala dostávat pocit, že je ten dům spíš vězení. Tak nerada jsem v něm zůstávala…

Na parkovišti jsem byla dřív než obvykle ani Edward tady ještě nebyl a to bylo co říct. Většinou tady byl on první.

Vystoupila jsem z auta, sedla si na jeho kapotu a čekala, až Cullenovi přijedou. Přijíždějících aut nabývalo, ale to který jsem chtěla vidět pořád nepřijíždělo. Spousta lidí na mě podivně koukalo, jako na nějakého blázna. Nevšímala jsem si toho a raději vyhlížela stříbrné volvo.

Konečně jsem se dočkala, na parkoviště se přiřítilo volvo a málem srazilo dva studenty, jak jelo rychle. Dřív než jsem stačila seskočit s kapoty, zastavilo auto s hlasitým skřípěním brzd vedle mého auta.

Z auta vyskočilo pět andělů a všichni vypadali ještě bledší než obvykle.

"Ten blbec, nemohls jet pomaleji! Mám kvůli tobě zničený účes!" prskala rozzuřeně Rosalie na Edwarda a přitom si upravovala svůj účes.

"Ani já takhle šíleně neřídím!" smál se Emmett, div se za břicho nepopadal. Nechápavě jsem přešla k Edwardovi, který si svých sourozenců nevšímal a měl oči jenom pro mě.

"Co se stalo?" zeptala jsem se všech, ale dívala se přitom na Edwarda. Jeho zlaté oči mě hypnotizovali, nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. Předevčírem jsme byli na lovu, ale trochu se nám to protáhlo, když Edward zjistil že mám roztomilý spodní prádlo…

"Řeknu jenom tohle: Edward a rychlý auta… špatná kombinace," chopila se odpovědi Rosalie. Potom si naštvaně prohrábla vlasy a se vztyčenou hlavou odkráčela. Ostatní se vydali pomalu za ní.

"Chyběla jsi mi," zašeptal Edward a už se skláněl k polibku. Odstoupila jsem od něj krok a ukazováčkem mu pohrozila.

"Buď hodný." Povzdechl si a mě bylo na jednu stranu líto, že ho teď nemůžu obejmout, abych ho uklidnila. Jsem zvědavá jak tohle Edward dlouho vydrží. Byla jsem si jistá, že brzy přestane být trpělivý a všechno svý rodině vyklopí, jenom aby mohl všem ukázat že jsem jeho a mohl se mě dotýkat. Nemohla jsem mu to mít za zlé…

Kráčeli jsme vedle sebe a mezi našimi těly probíhaly záchvěvy elektřiny. Musela jsem zatnout pěsti, abych odolala touze ho pohladit. A jakmile bych ho pohladila, nezůstalo by to jenom u tohohle.

Jenny byla nemocná. Chřipka poslední dobou řádila, už skolila spoustu studentů ve škole a Jenny měla vždy slabou imunitu, takže se dalo očekávat, že ji to taky skolí. Alespoň jsme nemuseli s Edwardem předstírat, že jíme a mohli sedět u stolu s jeho sourozenci, z čehož Rosalie ze začátku nebyla nadšená, ale nic s tím neudělala…

První hodinu jsme měli společnou. Celou dobu jsem měla pocit, že umírám. Elektrické výboje, které mezi námi procházeli se každou chvíli zvětšovali až jsem se bála, že rozdrtím rukama židli jak jsem ji pevně svírala, abych se na Edwarda nevrhla. Jak se zdálo i Edward měl podobné problémy. Na rozdíl ode mě málem zničil lavici.

Další hodinu jsme spolu neměli a já se těšila, že si od toho napětí odpočinu. Edward mě doprovázel na hodinu, když mě najednou chytil za ruku a někam mě vtáhnul.

Byla to malá místnost, všude byla tma, ale já viděla dokonale. Musel to být nějaký sklad uklízeček. Byla tady košťata, kyblíky, hadry a spoustu dalších blbostí. Už jsem se chystala, že se Edwarda zeptám c o tady děláme, když se jeho rty přisáli k mým.

Nedokázala jsem se mu bránit. Ve chvíli kdy se mě dotkli jeho rty, zůstala moje vůle zadupaná v zemi. Spíše to bylo naopak, místo toho abych se začala bránit jsem se k němu víc přitáhla a prohloubila nás polibek.

"Přestaň trvat na tom hloupém pravidle, že o nás nesmí nikdo vědět," zašeptal, když se ode mě na chvíli odtrhl. Dřív než jsem mu mohla odpovědět, dřív než jsem pochopila o čem mluví mě znovu políbil. A téměř okamžitě jsem zapomněla co mi to před chvílí říkal.

"Bello, no tak, dovol mi to říct rodině…" A znovu mě políbil. Tohle nebyla žádost, to byl nátlak. Věděl, že mu to odsouhlasím, když mě bude líbat, protože jsem se nikdy nedokázala soustředit.

"Ne," podařilo se mi vydechnout. S tím povzdechem se ode mě odtáhl.

"Proč na té hloupé podmínce vůbec trváš? Nechápu to…" Odvrátila jsem od něj hlavu. Poslední dobou mi často pokládal otázky, na které mu nemůžu odpovědět. Bylo čím dál tím těžší se vyhýbat odpovědi. Tentokrát mě zachránilo zvonění.

"Jdeme pozdě na hodinu," řekla jsem a rychle se vydala ke dveřím. Edward na to nic neřekl a šel za mnou, přesto jsem vycítila, že je mu líto, že jsem mu neodpověděla. Ale co jsem mu měla říct? Nechtěla jsem mu lhát, protože jsem měla pocit, že tím vždycky zvětšuju propast mezi námi, ale nemohla jsem mu říct pravdu. Tak co jsem měla dělat?


***


Jela jsem domů, kde jsem nechala auto a hned se rozeběhla k naší louce. Edward tam už čekal. Jakmile mě uviděl, rozevřel náruč a já mu do ní ochotně skočila. Objal mě a několikrát se semnou otočil dokola. Hned potom se naše rty spojily ve vášnivém polibku.
Výjimečně jsme nezůstali na louce, procházeli jsme se po lese, drželi se za ruce a povídali si. Milovala jsem takové chvilky, dodávalo to naš
emu vztahu něco co ho dělalo vážnějším. Měla jsem potom vždycky pocit, že Edwardovi nejde jenom o sex a že se vůbec nepodobá Derekovi. Děsila jsem se toho, že by nakonec Edward mohl být jako on, ale byl to jen panický strach, který mě přepadával naprosto nečekaně a stejně jak se nečekaně objevil, tak i zmizel. Edward není jako on a nikdy nebude. Byla jsem si tím jistá…

Pro jednou se ukázalo, že povídání bylo dost. Za chvíli jsme se váleli na zemi a líbali se. Edward se mi snažil vyhrnout tričko, ale já ho začala odstrkovat. Začal se semnou prát, takže jsme se vyváleli v blátě jak jsme se snažili přeprat toho druhého a jak jsme bojovali o pozici nahoře. Nedokázala jsem to v sobě dlouho udržet a začala jsem se tomu smát. Edward se na mě zamračil a začal mě lechtat. Teď jsem se smála dvojnásob.

Když jsem se rozhodla, že už ho škádlit dál nebudu a nechala se políbit, zazvonil mu mobil. Povzdechla jsem si, zatímco Edward vytáhl mobil. Krátce se podíval na číslo a pak hovor típnul. Nechápavě jsem se na něj zadívala, ale to už tu byly jako rty.

Mobil se rozdrnčel podruhé. Tentokrát jsem to byla já kdo byl naštvaný. Tentokrát hovor Edward vzal.

"Co chceš Alice?" prsknul naštvaně do mobilu.

"Cože chci! Ty si děláš srandu! Okamžitě sem přijeď! Zabiju tě a Emmetta taky! To vám jen tak neprojde!" křičela rozzuřeně, až jsem sebou trhla. Edward si povzdechl.

"No dobře, dobře… jen se uklidni ano, za chvíli jsem tam." Ukončil hovor a potom se na mě omluvně usmál.

"Promiň, budu teď muset na chvilku jít."

"Proč? Co se stalo?" zeptala jsem se s obavami.

"Ale… Emmett provedl takovou menší lumpárnu a já mu s ní trochu pomohl, no teď musím přijmout následky," vysvětloval a ušklíbl se.

"Sejdeme se za chvíli na louce?"

"Asi, půjdu se teď osprchovat jsem celá od bláta." Znovu se na mě omluvně usmál, potom vstal a pomohl i mě na nohy. Každý jsme se rozeběhli jinou stranou. Celou cestu jsem přemýšlela co asi mohl Edward s Emmettem udělat tak hrozného, že jim Alice vyhrožovala smrtí… Že by ji něco provedli s šatníkem? Na to byla celkem háklivá… budu se muset zeptat.

Zarazila jsem se uprostřed pohybu, když jsem uviděla svůj dům. Všude se svítilo a ve vzduchu se nesl nepříjemný zápach. Derek se vrátil…

Měla jsem chuť se otočit a utéct. Poslední dobou jsem jeho návraty domů brala čím dál tím víc hůř. Teď jsem měla vždycky panickou hrůzu z toho, že by se měl vrátit. Bylo to samozřejmě hlavně kvůli Edwardovi. Náš vztah pro jednou zase postoupil a já se bála, aby ho Derek nezničil. Proto jsem se Derekovi vyhýbala co nejvíc to šlo.

Nakonec jsem se odhodlala k pohybu. Opravdu jsem potřebovala sprchu. Jak jsem šla do domu, připadala jsem si že jdu na popravu. Opravdu jsem se musela přemáhat, abych neutekla. Dokonce jsem zatajila dech, když jsem vstoupila do domu.

Trochu mě uklidnilo, když jsem zjistila, že Derek trůní u televize. Bylo to obvyklé, dodávalo mi to pocit jistoty. Bohužel projít nepozorovaně kolem něj se mi nepovedlo.

"Proč jsi od bláta?" zeptal se. Překvapilo mě, že jeho hlas není prosycený zlobou a že si vůbec všiml.

Polkla jsem, jak jsem mu to měla vysvětlit? "Eh, no… byla jsem venku… v lese…eh, hrála jsem si s medvědem a takhle to dopadlo," vysoukala jsem ze sebe a pokusila se vydolovat úsměv. Jakmile zjistil, že mluvím o lovu zvířat, otráveně se otočil zpátky k televizi. Tohle téma neměl moc v oblibě.

Trochu s přehnanou radostí jsem se rozeběhla do pokoje. Jenom pryč od něj - co nejdál od něj! Okamžitě jsem vklouzla do koupelny pod sprchu. Pořádně jsem se vydrhla a dokonce si i omyla vlasy. Chtěla jsem být voňavá.

Jakmile jsem vylezla ze sprchy, uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla oblečení v pokoji. S rezignovaným povzdechem jsem si kolem sebe obmotala ručník a vyšla z koupelny se oblíknout. Strnula jsem na prahu pokoje.

Derek stál ke mně otočený zády a díval se ven z okna. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí srdce. Co nejtišeji ale zároveň nejrychleji jsem přešla ke skříni, ochotná si na sebe vzít i pytel jenom, když před ním nebudu jen v ručníku.

Najednou se kolem mě omotali jeho ruce a v tu chvíli se o mě pokoušel infarkt.

"Je to už dlouho co jsem se tě nedotýkal, chybělo mi to," zapředl mi do ucha sladkým hlasem, který by mě možná někdy dřív omámil, teď už ne. Znala jsem mnohem hezčí hlas.

"Eh, pusť mě, Dereku," vydechla jsem a začala se kroutit. Jeho stisk zesílil. Cítila jsem jak mě ovanul vzduch, když mi strhl ručník. Zděšeně jsem zatajila dech. Ucítila jsem jeho rty na krku. Znovu jsem se začala kroutit, čímž jsem docílila, že mě přestal líbat. Tvrdě mě chytil za ramena, otočil mě k sobě a přirazil na skříň. Jeho výraz byl zuřivý, až jsem se přikrčila.

Drsně se přisál na moje rty a víc mě přitiskl na skříň. Začala jsem sebou zmítat, jenom ho od sebe odstrčit a potom utéct! Mohla bych třeba proskočit oknem…

"Ne, pusť mě!" vykřikla jsem, když se mi podařilo setřást jeho rty. Povzbudilo mě to a začala jsem se s ním ještě usilovněji prát. Nakonec jsem skončila s rukama zkroucenýma za zády.

"Změnila ses mi téměř před očima," ucedil naštvaně, "sice nevím čím to je, ale rozhodně to tak nenechám. Zapomněla jsi kde je tvoje místo!" Dřív než mohl něco udělat jsem se mu pokusila vysmeknout. Jenže jsem zakopla o jeho nohy a svalila se na zem. Co bylo důležité bylo to, že jsem byla volná!

Vyskočila jsem na nohy a chtěla se rozeběhnout pryč, Derek mě chytil dřív než jsem stačila udělat druhý krok. Pevně mě chytil a mrsknul se mnou na pohovku. Nestačila jsem se ani nadechnout a už mě mačkal pod sebou.

"Ne, ihned mě pusť!" křičela jsem a začala se zase prát. Chtěla jsem začít křičet, ale přikryl mi rukou pusou. Ucítila jsem ránu na hlavě a na chvíli se mi zatmělo před očima. Trvalo to jenom dvě vteřiny, ale stačilo mu to, aby se ke mně dostal.

Kroutila jsem se pod ním, snažila se ho od sebe odstrčit, křičela jsem mu do ruky, ať mě nechá být, ale nepomáhalo to. Držel mě pevně a čím víc jsem se bránila, tím byl surovější a všechno se jenom prodlužovalo. Tak jsem znehybněla a jenom čekala, až se vyřádí.

Litovala jsem, že nemůžu plakat. Pomohlo by mi to od bolesti, kterou jsem právě cítila. A teď jsem neměla namysli fyzickou bolest, ale psychickou. Právě jsem zradila Edwarda a mohla jsem si za to sama…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LauraBella LauraBella | 29. března 2009 v 20:04 | Reagovat

dalejjjjjj fakt ma netrapte potrebujem dalse

2 Aryana Aryana | Web | 29. března 2009 v 22:45 | Reagovat

Derek si zasluži smrt...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.