close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

karty osudu - 10.časť

21. března 2009 v 12:40 | ewikk |  Karty osudu
Jela jsem známou cestou domů, ale teprve co jsem vyjela ze zatáčky jsem přišla na to, co mě doma čeká.

Celý dům svítil. Všechny světla v domě byla rozsvícená a já jsem věděla, že jsem je nechávala zhasnuté. Napadlo mě jenom jedno rozumné vysvětlení proč to tak je a z toho jsem nebyla zrovna nadšená. Když jsem vystoupila z auta - věděla jsem to už jistě.

Všude kolem mě byla jeho vůně - Derek se vrátil z lovu.

Najednou mě popadla touha utéct odtud co nejdál. Nechtěla jsem Dereka vidět a už vůbec ne s ním být zase pod jednou střechou. Byla jsem zvláštní. Když odjel, stěžovala jsem si že jsem sama. Když přijel, stěžovala jsem si že je zase tady. Nerozuměla jsem sama sobě. Co jsem vlastně chtěla?

Vytahování tašek z auta jsem prodlužovala co nejvíc. Jela jsem pouze pro šaty na zítřejší taneční a přivezla jsem si od všeho kousek. Od trička až po nové spodní prádlo. Právě to prádlo mě děsilo. Věděla jsem co po mě bude Derek chtít a toho jsem se bála.


Opět jsem si musela připomenout své místo. Derek byl hlava naší "rodiny", pokud se tomu tak dalo říkat. Já byla něco jako jeho žena a ženy vždy byly podřízené mužům. Měly je poslouchat, vyžadovalo se od nich aby byly poslušné a dělaly to co měly. Jejich úkolem byla zplodit potomka. Já děti mít nemohla - žádný upír nemůže, ale to nebránilo tomu, aby Derek vykonával tu příjemnější část mého úkolu. Já mohla jen v duchu protestovat. Nepříslušelo mi odporovat. Derek za mě byl odpovědný, živil mě, byli to jeho peníze za které jsem si dneska koupila své nové oblečení a za to se po mě vyžadovala poslušnost, úcta a pokora.

Tyhle pravidla mi do hlavy rodiče vtloukali už od mého dětství a jelikož byl Derek mnohem starší než já, měl tyhle pravidla zarytá víc než já, jelikož taková pravidla platila vždy. Ženy byly nástroje mužů, nebyly nic víc. Derek mi to připomínal každou chvíli.

Vešla jsem do domu, kde hučela televize. Derek se rozvaloval na pohovce a sledoval nějaký zábavný pořad. Prošla jsem kolem obýváku aniž bych ho pozdravila a šla do svého pokoje. Vytahovala jsem z tašek oblečení a ukládala je do skříně na své místo. Opět jsem to prodlužovala.

Když jsem byla hotová, nevěděla jsem co dál dělat. Sedla jsem si teda na pohovku a byla celá napjatá. Když jsem uslyšela jak pod Derekem vrzla pohovka, jak se zvednul - srdce se mi strachem málem rozeběhlo. Zachvátila mě panika. Mé oči těkali po pokoji a hledali únikovou cestu.

Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se sebrala. ,Buď hodná, on se tě nabaží a dá na nějakou dobu pokoj! Nezapomeň co pro tebe všechno udělal! Co by jsi bez něj dělala? Byla by jsi bez peněz, bez střechy nad hlavou - válela by ses někde ve škarpě a byla by z tebe krvelačná zrůda!´ napomínal mě hlásek v mé hlavě, který mě dokázal uklidnit. Měl pravdu. Derek se mě za chvíli opět nabaží a já budu mít na nějakou dobu pokoj.

Dveře mého pokoje se otevřeli, aniž by zaťukal. Znamenalo to hned několik věcí. Neměl chuť tohle prodlužovat, byl netrpělivý. Taky mi tím dával najevo, kdo je tu pánem.

Zhluboka jsem se nadechla a už nevydechla, zatajila jsem dech. Obrátila jsem se na něj. Trochu se na mě usmíval, byl to výsměšný úsměv, kterým mě obdarovával velmi často. Kromě toho vypadal úplně stejně jako předtím než odjel - stejně dokonale. Na povrchu vypadal uhlazeně, kultivovaně. Ve skutečnosti takový vůbec nebyl.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem uviděla jeho červené oči. Kolik lidí muselo zemřít, aby se cítil sytý a měl dobrou náladu?

Stoupla jsem si k němu čelem a snažila se působit vyrovnaně a klidně. Nemyslím, že se mi to podařilo, jelikož se jeho výsměšný úsměv rozšířil.

"Pojď sem," přikázal a ukázal na zem kousek od sebe. Nedovolila jsem si neuposlechnout. Šla jsme pomalu, jako bych šla na popravu a zastavila se na místě které ukazoval.

Hrubě mě popadl za ramena a přitáhl si mě k němu. Přisál se na mé rty a líbal mě, aniž by ode mě čekal jakoukoliv odezvu. Už dávno jsem se naučila držet a ani nepípnout. Vždy jsem to považovala za mnohem lepší než se pokusit o boj. Kdyby to nešlo po dobrém, šlo by to po zlém. Byl silnější než já, nikdy jsem ho neporazila. Několikrát jsem se pokusila tomu zabránit, ale nikdy mi to nevyšlo. Vždycky dostal to co chtěl, akorát jsem si bojem způsobila větší bolest. Vždycky to víc bolelo, když jsem se bránila. Proto bylo lepší se nebránit. Bylo to rychlejší a bezbolestnější.

Strhl mě na zem a na nějakou pohovku dočista zapomněl. Ani se neobtěžoval mě svléknout, stačilo mu shrnout si kalhoty. Mé kalhoty ze mě dočista strhal stejně tak kalhotky. A už jsem cítila jak mi do klína vniká něco tvrdého a pevného. Přivřela jsem oči bolestí, jak tvrdě do mě vnikl, ale nevydala jsem ani hlásku. Celou tu dobu jsem byla zticha, přestože mi sténal do ucha, zatímco mě se zvedal žaludek.

Netrvalo to dlouho, ale pro mě to bylo jako hodiny. Celou tu dobu jsem jenom počítala vteřiny. Nakonec jsem se svého vysněného konce dočkala. Ani jsem nečekal, že se zeptá jestli jsem v pořádku. Prostě se sebral, zapnul si kalhoty a odešel.

Já jsem se sbírala ze země o podstatně delší dobu. Nějakou chvíli jsem jenom zírala do stropu a potom na cáry mých kalhot. Ještěže mě Alice donutila si koupit nový kalhoty.

Zbytek noci jsem proležela na pohovce a byla vděčná, že nemůžu plakat.
***

Školu jsem vítala s otevřenou náručí. Pryč od Dereka a to co nejdál a na co nejdýl!

Nějakou dobu jsem byla úplně zaražená, poslouchala jsem co Jenny vypráví ale nechtělo se mi odpovídat. Pořád jsem musela myslet na včerejšek. Včerejší noc byla jedna z mých nejhorších a netušila jsem proč. Vždyť se něco takového nestalo poprvé! Tak proč mám pocit, že ve mně včera něco umřelo?!

Ani jsem si to neuvědomila a už jsem seděla v lavici a do třídy vešel učitel. Začal s výkladem, ale já ho neposlouchala. Bylo těžké se na cokoliv soustředit. A byla tady další hodina, ani si nepamatuju jak jsem se sem dostala.

"Ahoj," probudil mě sametový hlas. Trhla jsem sebou a podívala se směrem odkud jsem hlas slyšela a střetla se se zlatýma očima Edwarda. Byli to úplně jiné oči než Derekovi.

"Ahoj," zamumlala jsem a vrátila se k tomu co jsem dělala předtím a to k zírání do blba.

"Slyšel jsem, že jsi se včera nakupovala a potkala si se s Esme, Alice a Rose."

"Hm, jo," zabrblala jsem. Čekala jsem že ještě něco řekne, jistě mu toho Alice hodně napovídala, ale on mlčel. Na chvíli.

"Stalo se něco Bello?" Opravdu jsem v jeho hlase uslyšela starost nebo se mi to zdálo? Nevěděla jsem co odpovědět. Nebyla jsem v pořádku, ale nemohla jsem mu to říct. Začal by se vyptávat. Na druhou stranu jsem se potřebovala někomu svěřit. Edward ale nebyl ten správný člověk, usoudila jsem.

"Bello?" oslovil mě, když jsem neodpovídala a jemně se dotkl mého ramene, aby mě k sobě pootočil. Rychle svoji ruku stáhl.

"Promiň."

"V pořádku," řekla jsem mu. Jeho dotek mi už nevadil. Byla bych mnohem raději kdyby se mě dotýkal on než Derek. I když Edward by mě do něčeho takového nikdy nenutil to už jsem stačila z jeho povahy vyčíst.

"Řekneš mi co se stalo?" nedal se odbít. V hlase jsem znovu uslyšela starostlivost. Právě to mě donutilo se na něj otočit. Bylo to už dlouho kdy se o mě někdo bál. Téměř jsem zapomněla jaké to je, když se o vás někdo bojí.

Zadívala jsem se mu na chvilku do očí a potom zavrtěla záporně hlavou. Hned potom jsem se od něj znovu odvrátila.

"Dobře, nebudu tě nutit, ale kdybys sis chtěla s někým promluvit. Můžeš za mnou přijít," nabídl mi trochu nejistě, jako by nevěřil vlastním uším, že to říká. Přikývla jsem a ani nepoděkovala. Nechtělo se mi mluvit.

Celý den proběhl jednotvárně. Jenom jsem seděla na židli a nevnímala svět. Když se mě někdo z učitelů na něco zeptal, často jsem ani nepostřehla otázku a nebyla schopná odpovědět. Byla jsem naprosto mimo. S Edwardem jsem měla ještě několik dalších hodin, pokaždé když se ode mě vyžadovala odpověď do mě drknul abych se "vzbudila", sice jsem neodpověděla ale aspoň jsem dala najevo známky života.

Když skončila i ta poslední hodina, cítila jsem jako bych měla nohy z olova. Nechtělo se mi domů, tak moc se mi tam nechtělo. Bála jsem se, že se to bude znovu opakovat.

Stále jsem nedokázala přijít na to co se to semnou děje. Vždycky to bylo stejné. Derek si užil, já se zbytek noci vzpamatovávala, ale ráno jsem už byla více méně v pohodě. Tak proč to na mě mělo tentokrát mnohem silnější dopad?

Nakonec jsem to nevydržela. Nedokázala jsem do toho zpropadeného auta, které mě mělo odvést domů, nastoupit. Rychlým krokem jsem odešla z parkoviště a namířila si to na druhý konec školy. Našla jsem zapadlý kout za školou, kam nikdo nechodil. Tam jsem se chvíli opírala o zeď a zírala na zamračené nebe.

Hned potom jsem se složila.

Sjela jsem na zem, nohy jsem si přitáhla k tělu a objala je rukama. Začala jsem vzlykat a tentokrát jsem proklínala, že nemůžu plakat. Tak moc by mi pomohlo, kdybych se mohla vyplakat. Takhle jsem jenom měla hlavu položenou na rukou a vzlykala jsem. Měla jsem pocit, že se mé vzlyky nesou celou školou.

Začala jsem se dokonce houpat ze strany na stranu a doufala, že mě ten pohyb uklidní. Neuklidnil. Dál jsem vzlykala a připadala si jako ztřískaný pes.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, litovala samu sebe a proklínala Dereka, ale vzpamatovala jsem se až příliš pozdě.

"Bello!" uslyšela jsem vyděšený výkřik. Vzhlédla jsem a uviděla kousek od sebe Edwarda. Chtěla jsem mu říct, aby odešel a nechal mě být. Nemusel mě v tomhle stavu vidět. Nedokázala jsem ale vydat ani hlásku, proto jsem si znovu položila hlavu na ruce a začala vzlykat.

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost jsem vedle sebe ucítila něčí tělo. Kolem ramen mě objali silné paže a přitáhli si mě k němu, až jsem se o jeho tělo opírala. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a dala konečný průchod své bezmocnosti.

Vzlykala jsem, zatímco Edward mě konejšivě hladil po vlasech. Hlasitě jsem naříkala a nedokázala myslet na nic jiného než na svoji bolest. Edward začal něco mumlat. Bylo to zvláštní, ale právě zvuk jeho hlasu mě dokázal uklidnit. Nějakou dobu jsem ještě pofrkávala, až jsem přestala úplně. Přesto jsem se o něj stále opírala a on mě nepřestával hladit po vlasech. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ty jemné doteky. Bylo to tak jiné oproti Derekovi hrubosti.

Nakonec jsem se vzpamatovala natolik, že jsem si uvědomila trapnost téhle chvíle. Nikdy mě neměl vidět v tomhle stavu. Vlastně by se o mě neměl vůbec zajímat. Nedokázala jsem však zabránit pocitu bezpečí a klidu, který se mě najednou zmocnil v jeho přítomnosti.

Odtáhla jsem se od něj a on mě přestal hladit. Podívala jsem se do jeho ustaraných očí a raději odvrátila hlavu. Měla jsem pocit, jako by ty oči viděli až na dno mé duše. Jako kdyby přesně věděl co se stalo.

"Ehm, děkuji…já…já nevím co říct…" začala jsem koktat, až jsem ztratila nit.

"Co třeba se mi svěřit?!" navrhl Edward. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj.

"Já opravdu oceňuju co si pro mě udělal, ale nemůžu ti to říct. Promiň," zamumlala jsem. Povzdechl si, ale vypadalo to že takovou odpověď čekal.

"Kdybys potřebovala pomoc…" Rychle jsem mu skočila do řeči.

"Já vím a děkuju." Ale nemůžeš mi pomoct, dodala jsem v duchu.

"No, už tě nebudu zdržovat, jistě máš svých problémů dost," řekla jsem a trochu se na něj usmála.

"Opravdu jsi v pořádku?" zeptal se pochybovačně. Přikývla jsem.

"Jsem v naprostým pořádku," ujistila jsem ho a ani nelhala. Měla jsem pocit, jako by ze mě spadl obrovský kámen, když jsem dala takovýhle průchod svým emocí. Rozhodně se mi ulevilo.

Vstala jsem a Edward taky. Šli jsme vedle sebe a pomalu si to namířili zpátky na parkoviště. Mlčeli jsme, ale měla jsem pocit že ani není třeba slov. Zastavili jsme se u mého auta, které bylo blíž než to jeho.

"No," začala jsem nejistě a strčila si pramínek vlasů zpátky za ucho. "Uvidíme se v pondělí," řekla jsem trochu rozpačitě. Edward se pousmál.

"Jsem si jistý, že se uvidíme mnohem dřív," řekl sebejistě. Zamračila jsem se.

"Vážně?" Usmál se na souhlas. "A kdy?"

"Nech se překvapit," řekl a uličnicky na mě mrknul. Potom mi věnoval ještě jeden starostlivý pohled a než jsem se vzpamatovala, už odcházel. Chvilku jsem pozorovala jeho vzdalující se záda a nevěděla co si myslet. Když byl už u auta, otočila jsem se a nasedla do toho svého.

Odjížděla jsem s pocitem, že se mezi námi něco změnilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Páči sa ti táto poviedka?

áno
nie
niečo tomu chýba

Komentáře

1 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 21. března 2009 v 19:39 | Reagovat

páni to je pěkné....-♥....ale teda tos tím Derekem(či jak se menuje-FUJ)

2 Aryana Aryana | Web | 21. března 2009 v 22:34 | Reagovat

je to moja najoblubenejšia poviedka...je niečo super...a na toho Dereka Volturiovcov...fuuuujjj

3 SiMa_AlicE SiMa_AlicE | 21. března 2009 v 22:34 | Reagovat

JJ krasne ... Ale derek nech je prec ... magor :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.