Můj život nikdy nebyl procházka růžovým sadem. Už když jsem byla člověk jsem měla těžký život. Můj život byl plný otravných povinností. Nenáviděla jsem svůj život. Nenáviděla jsem, že mi rodiče přesně nalinkovali můj život a já do něj neměla co mluvit. Nenáviděla jsem nudné společenské akce, při kterých jsem se málem přizabila, když jsem měla tančit. Tehdy bych dala cokoliv za to, aby se můj život změnil.
Moje přání se vyplnilo, ale spíše naopak - k horšímu. Teď bych dala cokoliv za to, kdyby mi zůstal můj starý život. Sice byl nudný a plný povinností, ale nikdy jsem se necítila sama. Nikdy jsem neměla strach, že někomu ublížím. Nikdy jsem v srdci neměla pocit prázdnoty, který se rok od roku zvětšoval. Kdyby to bylo možné, už dávno bych s životem skoncovala. Jenže život není fér a tak jsem musela žít dál svůj titěrný život.
Už navždy upírem.
Žila jsem v malém deštivém městečku jménem Forks společně se svým stvořitelem Derekem. Bylo to pro nás ideální místo. Většinou bylo zataženo nebo pršelo a mi se tak nemuseli schovávat celé dny v domě. Nebo spíš, mě to tak vyhovovalo. Derek jen málokdy chodil mezi lidi. Jeho sebeovládání nebylo tak dobré jako moje, přestože byl mnohem starší a zkušenější než já.
Abychom zapadli, přihlásila jsem se na místní střední školu. Derek zase předstíral, že je fotograf na volné noze. Vždycky nafotil pár fotek krajiny, někdy byli i dost extravagantní, takové že by se lidem jen těžko podařilo je nafotit, a potom je poslal do nějaké redakce, kde za ně dostal pár korun. Hlavní ale bylo, že jsme měli krytí, které zatím nebylo nikým a hlavně ne nimi, objeveno.
Na střední jsem momentálně chodila do druhého ročníku. Škola sama o sobě byla nudná a příliš dlouhá. Klidně jsem tam mohla pracovat jako učitelka. Moje vědomosti byli stejně dobré, ne-li lepší, jako měli oni. Jenže to bychom potom museli dřív odejít a to by se nám nevyplatilo.
Ve škole jsem měla jenom jednu kamarádku. Ostatní se mi vyhýbali. Odrazovala jsem je svoji krásou a celkově svojí odlišností. Pud sebezáchovy je ode mě odháněl, což bylo správné. V rámci možností to bylo přirozené, přestože moje existence přirozená nebyla.
Bohužel Jenny asi pud sebezáchovy neměla. Snažila jsem se ji od sebe odehnat, ze začátku jsem na ni byla dokonce hodně nepříjemná, přesto jsem se ji nikdy nezbavila. Vytrvala až do konce. Nepochopila z mých narážek, že je pro ni moje přítomnost nebezpečná. Nebo to pochopila, ale nic si z toho nedělá. Přesto je to ona, kdo mi přivádí do života aspoň trochu světla nebo spíš paprsky světla. Aspoň někdy jsem se necítila sama.
Dnešek patřil mezi ty lepší dny. Do školy proniklo pár informací, že má na školu přestoupit nějací nový žáci. Okamžitě se tak stali prvním tématem na povídání po celé škole. A na mě nikdo nezíral, nikdo na mě neházel závistivé pohledy. Měla jsem klid, aspoň na chvíli. Doufala jsem, že tahle šaráda s novými spolužáky vydrží co nejdýl, přesto jsem je i trochu litovala, ale jen trochu. Bůhví co to bude za exoty. Jaký šílenec by se přestěhoval sem, kde svítí sluníčko jednou za uherský rok?
Dokonce i Jenny byla z nových spolužáků na větvi a to je ještě neviděla. Naštěstí byla dost rozumná přede mnou o nich nemluvit. Nezajímalo mě nové maso, hlavně když budu mít chvíli klidu ve škole. Pro mě to znamenalo jediné. O pár lidí navíc, čímž budu muset vynaložit víc síly na ovládání. Prostě děs.
Takže přestože mi nikdo nevěnoval pozornost, mračila jsem se a měla depku. Slyšela jsem pár lidí, jak si říkají, že mám tak hroznou náladu právě proto, že mi nikdo nevěnuje pozornost. Ještě, že jsem měla tak dobré ovládání. Jinak bys za sebe neručila.
Seděla jsem v lavici, zrovna jsem měla biologii, a nepřítomně si čmárala na lavici. Učitel do třídy vešel před minutou a já už se mohla ukousat nudou.
Někdo potichu zaklepal a tím vzbudil celou třídu. Jako kdyby každý věděl kdo za dveřmi stojí. Učitel řekl slabé dále a dveře se otevřeli. Můj pohled zůstával přibitý na lavici do doby než jsem uslyšela:
"Dobrý den." Ten hlas byl tak sametový a nádherný, že nemohl patřit člověku. Zvedla jsem hlavu příliš rychle na člověka, ale naštěstí mi nikdo nevěnoval pozornost. Střetla jsem se s pohledem příchozího. Byl to kluk, ne byl to upír!
,Pěkný upír!´ opravilo mě moje méně vznešené já.
,Jistě nebezpečný upír!´ připomněla mi má rozumná část. I upír se zdál být překvapený mojí přítomností. Šokovaně na mě zíral a nedokázal ode mě odtrhnout pohled, což nebylo zrovna nejpříjemnější. Potichu jsem zavrčela, abych mu dala najevo, že ať se pokusí o cokoliv, nevyjde mu to. Usmál se pro sebe, až nějaká holka v první lavici omámeně vzdychla. Znechuceně jsem se podívala na tu holku, čímž jsem si vysloužila jeho tiché zahihňání a hned potom se ode mě konečně odvrátil.
"No, pane Cullene, vítejte u nás. Řekněte nám něco o sobě," řekl učitel trochu nepříjemným hlasem. Kluk se trochu ušklíbl a já cítila zadostiučinění. Nelíbilo se mu to a jelikož se mu to nelíbilo, líbilo se to mě.
"Přestěhoval jsem se z Minneapolis. Mám rád hudbu, literaturu, rád cestuju a…." odříkával to jako básničku. Pochybovala jsem, že polovina z toho co řekl je pravda.
"Výborně, tak si někam sedněte," propustil ho učitel. Vyděšeně jsem se rozhlédla po třídě, abych si ověřila svoji teorii. Jediné volné místo bylo vedle mě. Proč, proč! Proč mi to bože děláš?!
Kluk byl zmatený z mého nenávistivého pohledu, který jsem mu věnovala. Ani se mi nepředstavil za což jsme mu byla nesmírně vděčná. Neměla jsme náladu na povídání. Musela jsem odtud co nejdřív pryč. Potřebovala jsem mluvit s Derekem, musela jsem ho upozornit, museli jsme okamžitě odjet!
Jenže hodina sotva začala a ke vší smůle utíkala tak pomalu. Kompenzovala jsem to tím, že jsem se od něj co nejvíc odkláněla. Tak jak to lavice dovolovala a byla připravená ze svého místa, kdykoliv vyskočit kdyby se o něco pokusil. Ke všemu se mi nelíbilo, že po mě pořád tak pokukuje. Chvíli vypadal opravdu frustrovaně, jako by mu něco nevycházelo. Něco hodně důležitého.
Jakmile zazvonilo, vystartovala jsem ze svého místa příliš rychle. Slyšela jsem jak nějaká holka překvapeně vyjekla, když jsem se u ní tak najednou objevila. Ignorovala jsem to a rychlým krokem jsem se vydala k východu. Bylo mi jedno, že mám ještě tři hodiny, tohle bylo naléhavé. Smrtelně naléhavé.
"Hej, počkej!" zakřičel na mě ten kluk. Zrychlila jsem a pomalu mě začal ovládat strach. ,Klid, před lidmi nic nezkusí!´ uklidňoval mě můj vnitřní hlásek.
"Tak počkáš chvíli prosím," uslyšela jsem hned za sebou a hned na to mi dopadla na rameno jeho ruka, aby mě zadržela. Jednala jsem instinktivně. Odstrčila jsem jeho ruku a odskočila od něj.
"Nešahej na mě," zasyčela jsem. Překvapeně si mě měřil. I lidé se po nás začali otáčet, proto jsem raději uvolnila svůj postoj.
"Nečekali jsme, že tady narazíme na nějakého upíra," začal a mě docvakl fakt, že použil množné číslo.
"Je Vás tady víc?" vyrazila jsem ze sebe přiškrceně.
"Ano moje rodina," odpověděl nechápavě a zamračil se. Celá rodina, celá rodina! Strach mě začal zase ovládat. Dřív než se stačil zeptat co se děje, pročísl chodbou výkřik:
"Edwarde!" Otočila jsem se po zvuku a uviděla malou vyděšenou černovlásku a vedle ní nějakého hromotluka, který vypadal velmi nebezpečně. Další upíři! Zřejmě jeho rodina. To je snad zlý sen!
Dřív než po mě skočil, otočila jsem se a rozeběhla se pryč. Udržovala jsem lidskou rychlost, jakmile jsem však zmizela v lese, rozeběhla jsem se naplno.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





oo ... sa tesiiim aa