close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Důvěra ve zlomenou bytost 2.diel

9. března 2009 v 15:34 | Dark Angel |  Důvěra ve zlomenou bytost
To ráno jsem nevěděla, kam šel, když opustil můj pokoj. Byla jsem ve svém živlu. Mezi knihami, které mi přistály na podlaze, jsem objevila Villette od Charlotte Brontëové. Ve chvíli, kdy jsem ji poprvé otevřela, se stala mojí drogou, místem, kam jsem od té doby utíkala, když jsem potřebovala chvíli v klidu a o samotě. Byl to můj bezpečný přístav, kam se žádná bouře neměla šanci dostat.


Dny běžely všechny stejně, po čase jsem je přestala počítat. V noci jsme chodili lovit, ale lovila jsem vlastně většinou jenom já. Edward spíš sedával na kraji lesa a čekal na mě. Byly dny, kdy nepromluvil ani slovo. Jindy na mě bezdůvodně křičel nebo se bezdůvodně složil uprostřed věty, schoulil se na zemi do klubíčka a otřásal se bezútěšnými vzlyky. Nerozuměla jsem jeho chování, ale po nějaké době jsem to přestala vnímat. Ráno mi většinou do pokoje hodil štos knih nebo DVD a ty potom tvořily mou veškerou denní náplň.
Párkrát mě vzal do města, aby zjistil, jestli jsem schopná vydržet, aniž bych pozabíjela veškeré lidi v dohledu. Nikdy mě ale nespustil z očí a byl připravený kdykoliv zasáhnout, to jsem poznala z jeho kamenného postoje.
Až jednou, když jsme se vrátili z lovu, za mnou nepřišel, aby mi přinesl zábavu na další den v úkrytu. Marně jsem na něj čekala. Krátila jsem si čas už asi stým pročítáním Villette, ale problém v tom, že jsem byla upír, byl celkem jasný. Měla jsem dokonalou paměť, takže opětovné čtení poněkud postrádalo smysl.
Někdy kolem poledne jsem vstala, protáhla si nohy, i když to nebylo nutné, a opatrně otevřela dveře od svého vězení. Sotva jsem tak udělala, uslyšela jsem odněkud seshora trhané vzlyky. Rozhlédla jsem se. Stála jsem v zatemněné chodbě, kde to páchlo zatuchlinou. Na jednom konci byly schody dolů a o kterých jsem věděla, že vedou ven. Na druhé straně bylo pečlivě zatažené okno a napůl rozpadlé dveře. Došla jsem k nim a dávala jsem velký pozor, aby pod mýma nohama nezavrzalo žádné z uvolněných prken, kterých tu muselo být požehnaně.
Byl to paradox. Na okně byly úplně nové žaluzie, které do poslední částečky zabraňovaly světlu dostat se dovnitř, ale naproti němu dveře sotva držely v pantech. Sáhla jsem na kliku a zvolna ji stiskla. Ale ať už jsem dveře otvírala sebepomaleji, stejně musely jako na potvoru zavrzat.
Vzlyky se stávaly hlasitějšími, blížila jsem se.
Za dveřmi jsem našla bytelně vypadající žebřík vedoucí k trouchnivému poklopu. Zhluboka jsem se nadechla a začala stoupat.
Otevřela jsem poklop a vystrčila hlavu. Chvíli to trvalo, než si moje oči zvykly na temnotu, která tu vládla. Do nosu mě udeřil ostrý zápach, jakým mohly být cítit jenom mršiny. Rychle jsem se vysoukala nahoru a zavřela za sebou. Kolem mě se rozhostila neproniknutelná tma. Nešťastné vzlyky teď byly slyšet docela jasně. Jejich původce, a teď už jsem byla docela pevně přesvědčená, že vím, o koho jde, musel být hodně blízko.
Pár vteřin jsem nerozhodně stála vedle poklopu, než jsem viděla tak jasně, že jsem si mohla být jistá, že nezakopnu o žádné z těl mrtvých krys, které se tu všude povalovaly. Živé jsem nikde neviděla.
A pak jsem ho spatřila. Seděl opřený o zeď v tom nejtemnějším koutě. Hlavu měl schovanou v dlaních a trochu se chvěl. Byl jako hromádka neštěstí. Bylo mi ho strašně líto. Někdo tak hezký by neměl být nešťastný… Vypadalo to, že si mé přítomnosti ani nevšiml. Vypadalo.
"Baví tě to hodně?" zavrčel.
"Promiň? Já… nevím o čem to mluvíš," odpověděla jsem šeptem. Vylekal mě.
"Jestli tě baví pozorovat trápení druhých!" odsekl a zvedl hlavu. Jeho oči byly černé jako uhel. V té tmě jsem nedokázala odhadnout, jestli je to vzteky nebo tím, že už velmi dlouho nelovil. Nakonec jsem usoudila, že na tom pravděpodobně má svůj podíl obojí.
"Já tě… Já jsem jenom…"
"Mně je jedno, co jsi ty jenom! Vypadni!" vykřikl a nekontrolovatelně se roztřásl. Chytil se za hlavu a pevně zavřel oči.
Nedbala jsem na jeho rozkaz, ani na vztek v jeho hlase a pomalu jsem se k němu přiblížila. Opatrně jsem se posadila vedle něho a položila mu ruku kolem ramen. Ztuhl a začal se ode mě odtahovat, ale nakonec to neudělal a plnou vahou se o mě opřel. Stiskla jsem mu rameno a volnou rukou ho pohladila po hlavě.
Pár minut jsme takhle seděli, ale potom se prudce zvedl a najednou stál na druhém konci půdy. Nerozhodně jsem vstala.
"Promiň, myslela jsem, že se ti něco stalo," hlesla jsem. Nic neříkal, jenom mě probodával naštvaným pohledem. "Nechám tě v klidu." Otočila jsem se k odchodu. Poslední, co jsem slyšela, než jsem za sebou zavřela poklop, bylo Edwardovo roztřesené vydechnutí.
***
Následující den, nebo možná spíš následující noc, za mnou Edward přišel, jako by se nic nestalo. Společně jsme šli do lesa, kde se on jako obvykle posadil ke stromu u kraje, zatímco já jsem se běžela nasytit. Tentokrát jsem na žádnou ze svých oblíbených divokých šelem nenarazila. Chytila jsem akorát pár králíků, kteří sotva stačili na to, abych cítila, že je má žízeň dostatečně ukojená. Co se dá dělat, povzdechla jsem si a vydala se zpátky za Edwardem.
Jenže když jsem doběhla na místo, kde na mě obvykle čekal, nenašla jsem ho tam. Alespoň ne jako vždycky ledabyle opřeného o strom. Tentokrát jsem ho objevila nahoře ve větvích, kde se s hlavou v dlaních choulil zády opřený o kmen.
"Edwarde?" oslovila jsem ho. Prudce vzhlédl a během setiny vteřiny stál na svém místě, opřený o strom, jako vždycky. "Nechtěl bys mi něco říct?" zeptala jsem se ho nejistě.
"Ani ne," odpověděl nenuceně. To uměl. Byl by z něho dobrý herec. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali, když mu zavibroval mobil.
"Co?" vyprskl, když přijal hovor.
"No páni! Edward mi vzal telefon! Cítím se tak poctěná!" uslyšela jsem ze sluchátka ženský hlas.
"Nech mě na pokoji!" vykřikl a vztekle zaklapl telefon. Jenže ten za pár vteřin začal znovu otravně vibrovat. Edward ho znovu zvedl k uchu.
"Co chceš?"
"Alice je ve Forks." Nikdy bych neřekla, že takové jednoduché oznámení s ním dokáže tolik zamávat. Začal mluvit tak rychle, že i já jsem měla problém mu porozumět.
"Co tam dělá?! Myslel jsem, že jsem vám výslovně zakázal za ní jezdit! Už jsme napáchali dost škody, nesmíme …"
"Říkal jsi, že nesmíme do Forks za Bellou. Jenže Bella už tam není. Takže Alice technicky neporušila žádný z tvých zákazů…" Edward ji nenechal domluvit, ať už chtěla říct, co chtěla. Přerušil ji.
"Proč mi vlastně voláš, Rosalie? Fajn, tak se Bella odstěhovala. Třeba se vrátila k matce. To mě má zajímat?"
"Neřekla jsem, že se Bella odstěhovala!" vyhrkla dotčeně ta Rosalie.
"Tak co je, máš přesně pět vteřin, než zavěsím. A nepočítej s tím, že někomu z vás ještě kdy zvednu mobil," odpověděl úsečně.
"Bella skočila z útesu."
Neodpověděl. Jenom zíral do prázdna.
"Edwarde? Jsi tam? Haló?" dovolávala se ho.
"Ano, Rosalie, jsem tady. No tak Bella skočila z útesu. A co?" Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, ale jeho výraz ho prozradil. Za tu dobu, co ho znám, jsem jeho bezchybný obličej nikdy neviděla takhle stažený bolestí.
"Je mrtvá, Edwarde. Mrtvá!"
Roztřásly se mu ruce.
"Edwarde? Edwarde! Řekni něco!" bylo slyšet z telefonu. Ale on to nevnímal. V jeho očích bylo ještě méně života než kdy jindy. Ozvalo se prasknutí a jeho mobil se rozlétl na malé kousíčky. Podlomila se pod ním kolena a on se svezl na zem.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ho a snažila se, aby to znělo zúčastněně.
Zhluboka se nadechl. "Isabella Swanová byla moje přítelkyně. Zemřela. Budeš se teď muset o sebe postarat sama. Jedu na letiště."
Pochopila jsem ho. Po mé přeměně mi vysvětlil všechno. Intuitivně jsem vycítila, kam asi bude mít jeho letadlo namířeno. Udělala jsem pár kroků směrem k němu.
"Nedělej to, určitě se to dá vyřešit jinak, nemusíš se kvůli její smrti hned nechávat zabít!"
"Opustil jsem ji kvůli její bezpečnosti. Nepomohl jsem jí. Za její smrt můžu jenom já. Nech mě jít, prosím…" zašeptal a v očích se mu jasně zračilo naprosté odhodlání společně s neutuchající bolestí. Pochopila jsem, že ani kdybych se sebevíc snažila, nikdy bych neměla tu moc udržet ho u sebe. A když ne u sebe, tak alespoň co nejdál od Volterry.
"Hodně štěstí," popřála jsem mu. Neodpověděl. Necítila jsem potřebu říkat cokoliv jiného, stejně nevypadal, že mě vnímal. Jenom tam stál se sklopenou hlavou. Otočila jsem se a dala se do běhu. Rázem mi došlo, proč si k místu svého pobytu vybral právě Port Isabel…
Rozběhla jsem se směrem, o kterém jsem věděla, že mě zavede hodně, hodně daleko od všech jeho problémů. Běžela jsem pryč od Edwarda a od ducha jeho mrtvé přítelkyně, kvůli které ztratil i ty poslední zbytky úsměvu, které se mu v té krásné tváři občas objevily. Běžela jsem za svým vlastním životem, za svým osudem…
A co že to vlastně jsem?
Však vy víte…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Agulka Agulka | Web | 9. března 2009 v 20:01 | Reagovat

JEj to je krásný :(.... chidák Nikky..zklamaná..Prostě Akka umí psát :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.