z pohledu Alexy
V ruce držela boty s malým podpatkem. V druhé ruce držela šaty. Byly to jednoduché šaty, ale přesto krásné. Byly fialové s úzkými ramínky, dlouhé až na zem. Na pravém boku byly překládané.
"Alice, to si nemůžu vzít na sebe," zajíkla jsem se.
"Hloupost, samozřejmě, že můžeš!" okřikla mě a postavila na nohy. Našpulila jsme pusu, ale nechala se svléknout a potom i obléknout. Posadila mě zpátky na židli a začala česat. Vyčesala mi vlasy nahoru a sepjala sponou. Potom se mi zadívala do obličeje a přemýšlela.
"Myslím, že tě nebudu moc výrazně líčit," nadhodila. Ztěžka jsem polkla.
"Líčit?" Nevěřícně zavrtěla hlavou. Zatímco mě líčila a česala, moje mysl se pomalu vyrovnávala se všemi změnami. Všechno mi připadalo tak neskutečný a děsivý. Moje uši a čich zaznamenávali tolik informací a co teprve oči. Najednou jsem slyšela každý krok, který udělal kdokoliv v domě. Slyšela jsem Emmetta a Jaspera, jak se pošťuchují v obýváku. Doléhaly ke mně dozvuky rozhovoru Esme a Carlisle. Slyšela jsem každý pohyb, který udělali. Moje oči viděli věci, které pro mě zůstávali do včerejška skryté. Dokázali zpozorovat, nepravidelné rýhy v podlaze. Když jsem se vyhlédla z okna, viděla jsem nedaleký les, tak jasně jako kdybych stála pár metrů před ním. Cítila jsem miliony vůní, některé mě oslňovali a jiné znechucovali. Dokázala jsem podle vůně rozpoznat, každého člena mé nové rodiny. Všechno to bylo, tak zvláštní…
Jak jsem si to všechno pomalu uvědomovala, uvědomila jsem si i něco jiného. Edwarda jsem nikde neslyšela ani necítila. Vyvolalo to ve mně palčivý strach.
"Alice, kde je Edward?" zeptala jsem se.
"Poslala jsem ho pryč. Nechtěla jsem, aby tě viděl díky mým myšlenkám, dřív než by měl. Je pár kilometrů odtud. Dost daleko na to, aby neslyšel myšlenky a dost blízko na to, aby se stihl hned vrátit," uklidňovala mě. Oddechla jsem si. V duchu se mi už tvořili scénáře, jak mě Edward opouští.
"Hotovo," prohlásila po chvíli Alice a spokojeně se na mě zadívala. Stoupla jsem si a trochu zavrávorala, jak jsem byla díky botám nečekaně vysoko.
"Teď už se do toho zrcadla podívat můžu?" zeptala jsem se netrpělivě. Usmála se.
"Nemůžeš, musíš!" odpověděla a jediným plynulým pohybem stáhla hadr, který překrýval zrcadlo. Otočila jsem se a nevěřícně zamrkala. Osoba v zrcadle jsem nemohla být já. Moje pleť byla o mnoho bledší než, když jsem byla člověk. Vlasy jsem měla hnědší a podle jednoho pramínku, který mi rámoval obličej jsem dokázala odhadnout, že budou i trochu vlnitější. Fialové šaty obepínali moji postavu, která se najednou zdála mnohem hubenější a tak nějak odolnější. Vypadala jsem díky tomu trochu vyzývavě. Ale nejvíc mě zarazili moje oči. Byli sytě červené, stejné jako měla ta upírka, která mě napadla. Čím déle jsem se do těch očí dívala, tím víc jsem měla pocit, že pulsují a žijí vlastním životem.
"Neboj, brzy budeš mít oči jako my," řekla Alice, jak poznala na co myslím. Přikývla jsem a znovu se zahleděla na šaty. Nepřipadala jsem si hezká. Ano byla jsem hezčí, ale stejně ne tak, abych se mohla postavit vedle Edwarda, aniž bych vypadala, jako špinavá popelka vedle krásného prince. Potom mi, ale došlo něco jiného. Proč Alice vybrala takové šaty?
"Alice, na co takové oblečení? Myslela jsem spíš džíny a triko…" Chvíli váhala s odpovědí.
"Musíme tě přece nějak přivítat!" odpověděla razantně. Ihned jsem věděla o čem mluví a přísahala bych, že díky tomu moje pleť byla ještě bledší. Oslava, Alice pro mě připravila oslavu!
"Ach, Alice, jenom to ne! Prosím!"
"Ne, to mi nevymluvíš!" stála si tvrdě na svém. Zkoušela jsem ji přemluvit ještě dalších pět minut, ale nebylo to nic platné.
"Smiř se s tím, že patříš do rodiny a že tě naše rodina chce přivítat," ukončila tak moje prosby.
"Ale ty šaty…"
"Jsou dokonalé. Edwardovy tím vyrazíš dech, alespoň přijde na jiné myšlenky," skočila mi do řeči. Dál už jsem nic neříkala. I já jsem chtěla, aby Edward přišel na jiné myšlenky a jestli to bude znamenat obléknout tyhle šaty a jít na oslavu, s radostí to přetrpím. Zatímco Alice dělala poslední úpravy, přemýšlela jsem o té upírce.
"Alice, co se stalo s tou upírkou?" vyslovila jsem svoji momentálně nejnaléhavější otázku. Alice přestala v činnosti a podívala se na mě.
"Emmett s Jasperem ji dohonili a zničili," odpověděla. Na chvíli jsem měla pocit, že se jí v očích odrazila hluboká nenávist.
"Jak zničíš upíra?" zeptala jsem se pomalu.
"Musíš ho roztrhat na kusy a ty kusy potom spálit." Trochu jsem sebou cukla, když jsem si to představila. Věděla jsem, že na tu upírku nikdy nezapomenu. Ani na to co mi udělala. Na druhou stranu mě, ale Edward přeměnil, což jsem přesně chtěla. Věděla jsem, že jinak by mě nepřeměnil.
"Kdo je to, Bella?" vyhrkla jsem dřív než bych nad tím přemýšlela. Alice ztuhla a okamžitě přestala v činnosti, kterou doposud dělala. Když odpovídala měla v obličeji bezvýraznou masku.
"Nepřísluší mi, abych ti to řekla. Zeptej se Edwarda." Zamračila jsem se.
"Už jsem se ptala, ale nic mi neřekl," řekla jsem otráveně. Přes veškerou snahu se trochu pousmála.
"Tak se zeptej znova," nadhodila a zase se začala hrabat v mém účesu. Po pěti minutách byla konečně hotová.
"Chceš si vzít čočky?" zeptala se. Zadívala jsem se do zrcadla na svoje oči a chvíli jsem přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, že je to zbytečné. Ty oči mě děsili, ale měla bych si na ně zvyknout dokud se jich nezbavím. Taky jsem nechtěla, aby si to Edward vyložil, tak že nemám svoje oči ráda, mohlo by ho to mrzet a vrátit se výčitkám.
"Ne, to je dobrý," odpověděla jsem.
"Fajn, tak jdeme!" řekla celá vzrušená a začala mě táhnou ke dveřím. "Ostatní už čekají dole." Vyšly jsem na chodbu a Alice ihned zmizela. Podvodnice, nechala to na mě. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit nervozitu. Narovnala jsem se a vykročila. Udělala jsem sotva dva kroky, když mě někdo zadržel.
Vyšly jsem na chodbu a Alice ihned zmizela. Podvodnice, nechala to na mě. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit nervozitu. Narovnala jsem se a vykročila. Udělala jsem sotva dva kroky, když mě někdo zadržel.
"Alexo, počkej chvíli prosím!" Překvapeně jsem se podívala na blonďatou upírku, která mě zastavila. Byla jsem překvapená. Bylo to úplně poprvé co na mě promluvila. Nervózně jsem přešlápla a čekala co mi řekne. I ona vypadala, že by to měla nejraději za sebou.
"Zaprvé jsem se ti chtěla omluvit za to, jak jsem se k tobě chovala," nadechla se, "chtěla bych ti aspoň trochu vysvětlit, proč jsem se tak chovala." Přikývla jsem.
"Edward mě dráždil od první chvíle, kdy jsem ho slyšela promluvit. Víš, byla jsem zvyklá, že mě každý chce. Už když jsem byla člověk jsem byla mimořádně krásná ale taky povrchní. Lidé se za mnou otáčeli a muži se jenom předháněli kdo mě získá. Ale Edward neměl nikdy sebemenší zájem. Zlobilo mě to, zpočátku dokonce uráželo. Ale on nechtěl nikdy nikoho, až na…ale to teď není důležité, takže mě to netrápilo dlouho. Ale potom potkal tebe. Ne, že bys nebyla hezká, jenom to znamenalo, že mu připadáš přitažlivější než já. Jsem pořád dost marnivá, aby mi to vadilo…" odmlčela se. Zřejmě nevěděla co dál říct.
"Teď už ti to nevadí?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Ne, teď už mě to vážně netrápí. Edward byl vždycky tak trochu zvláštní."
"Přesto mě nemáš ráda…Udělala jsem snad něco?"
"Ne, není to tvoje chyba," zamumlala. "Ach, copak to nevidíš? Ty jsi mohla mít všechno! Měla jsi celý život před sebou - všechno, co bych chtěla i já. Ale ty jsi to chtěla zahodit. Jen tak. Nechápeš, že bych dala všechno co mám, abych byla na tvém místě, když jsi byla člověk? Ty jsi měla možnost volby!" Ucukla jsem. Rosalie ztěžka oddechovala a snažila se uklidnit. Nakonec jsem přece jenom pochopila, proč mě tak nemá ráda.
"Díky, Rosalie. Jsem ráda, že jsem pochopila."
"Omlouvám se, že jsem na tebe byla tak zlá. Odteď se budu chovat slušně," řekla už klidněji a usmála se na mě. Vrátila jsem ji úsměv.
"Jinak, sluší ti to,"
"Díky," slabě jsem se usmála.
"No, asi bys měla jít. Určitě slyšíš jak je netrpělivý," řekla a taky mi rozpačitě vrátila úsměv. Věděla jsem, že si k sobě budeme hledat pomalu cestu, ale na sblížení máme moře času.
"Jo," řekla jsem a potichu se zasmála. Opravdu jsem slyšela Edwardovy tiché kroky. Přecházel netrpělivě po místnosti a vypadalo to, že je hodně nervózní.
"Dobrá, tak já půjdu." Vlnivým krokem se vydala po schodech dolů. Dívala jsem se na její ladnou chůzi a pocítila smutek. Něco takového nikdy nedokážu. Nikdy nebudu dokonalá.
Uslyšela jsem jak se zvonivě zasmála.
"Myslím, že na mě nečekáš Edwarde," řekla mu pobaveně.
"Kde jenom může být," zasténal Edward, "neměl bych jít za ní?"
"Ne, Edwarde!" okřikla ho rázně Alice, "Alexa za chvíli přijde. Buď trpělivý." Nervózně jsem si přejela rukama po šatech a potom se zhluboka nadechla. Šla jsem pomalu a tak trochu nejistě. Přejížděla jsem rukou po zábradlí, jako by mi mohlo dodat odvahu a navrátit ztracenou rovnováhu.
Svého anděla jsem našla hned pod schody. Jakmile mě uviděl, přestal s přešlapováním a zadíval se na mě. Cítila jsem, jak jeho oči kloužou po celém mém těle. Jako by mě monitoroval. Rozpačitě jsem se na něj usmála. Obdařil mě mým oblíbeným úsměvem. Natáhl ke mně ruku a já ji s vděčností přijala. Připadala jsem si, jako bych ho neviděla roky.
"Sluší ti to," vydechl mi u obličeje hned jak jsem sestoupila poslední schod.
"Díky," zamumlala jsem. Někdo vedle mě zapískal.
"No teda, vypadáš úžasně," pochválil mě Emmett. Pousmála jsem se, když ho Rose praštila nasupeně do ruky.
"Ne, nebij mě! Já mám lidská práva!" vykřikl Emmett. Zakryl si rukama hlavu a trochu se pokrčil v kolenech. Vypadal komicky. Všichni zakroutili hlavami, ale nedokázali se neusmát. Podívala jsem se zpátky na Edwarda. Pořád se na mě díval, neodtrhl ode mě zrak. V tuhle chvíli bych už byla celá rudá. Edward si to zřejmě uvědomil taky,protože se na mě pokřiveně usmál.
"Pojď Alexo, máme pro tebe dárek na přivítanou," zašveholila Alice a začala mě postrkovat ke dveřím. Vůbec se mi nelíbilo, že mě od Edwarda zase odtahuje. Taky jsem to dala najevo mrzoutským zamračením, ale nemělo to žádný účinek. Teprve potom mi došel význam jejich slov. Ztuhla jsem ihned na místě a pocítila jakýsi zadostiučinění, když se mnou Alice nedokázala pohnout.
"Dárek?" přesvědčovala jsem se a zkoumavě se dívala na každého v místnosti.
"Musíme tě přece nějak přivítat," odpověděla mi měkce Esme. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla nosem. Tohle se mi opravdu nelíbilo. Přesně jak jsem očekávala, všechna pozornost směřovala ke mně. Dovolila jsem Alice aby mě vystrkala ven ze dveří. Na příjezdové cestě stála nějaká věc, přikrytá bílým plátnem. ,Bože to snad ne! Že neudělali to co si myslím!´ Alice rychle přiskočila k plátnu a jediným pohybem ho smetla na zem. Naskytl se mi pohled na oranžové auto s černou možná sklápěcí střechou.
"Chevrolet Corvette Z06," ozval se Jasper. Koukala jsem na to nádherný auto a nenacházela slov. Muselo být drahé, hodně drahé. Na takovýhle auto bych vydělávala celý život a možná ještě ten další.
"To…to nejde…to je prostě...to mi…to mi nemůžete…," koktala jsem.
"Samozřejmě, že to jde, teď patříš do naší rodiny. Všechno co je naše je i tvoje," ozval se nesouhlasně Edward. Na sucho jsem polkla.
"Nelíbí se ti?" zeptala se smutně Esme. Ihned jsem litovala svého počínání. Opravdu to vypadalo, že jim záleží na tom, aby mě patřičně uvedli do své rodiny. A já se namísto toho chovám, jako blbec.
"Ne, je nádherné. Děkuji," odpověděla jsem a pokusila se o úsměv. Vypadalo to, že jsem ji uklidnila.
"Chceš se projet?" zeptal se dychtivě Emmett a zacinkal klíči.
"Ne, možná později," odmítla jsem ho. Už jenom ta představa mě děsila. Jenom pokrčil rameny.
Zbytek dne mi připadal uboze dlouhý. Ani na chvíli jsem nebyla s Edwardem o samotě. Pokaždé, když jsme spolu byli sami, přiřítil se někdo kdo požadoval moji pozornost. Měla jsem takový pocit, že nám to dělají naschvál. Edwardův nelibý pohled mě v to, jenom utvrzoval.
Za tu krátkou dobu se z obýváku stal taneční sál. U jedné stěny stála obrovská reprobedna. Alice se ujala hudby. Pouštěla většinou pomalé písničky nebo písničky na které se dobře tančil valčík. Většinu písniček jsem v životě neslyšela. Hádala jsem, že ty písničky budou starší než já. Už jenom ten fakt mě stihl roztřást.
Tančila jsem se všemi. Nejdřív s Carlislem. Cítila jsem se trochu trapně, když jsem s ním tančila, ale nedala jsem to na sobě znát. Usmívala jsem se a snažila se působit uvolněně. Chtěla jsem aby se všichni bavili. Brzy jsem pochopila, že se budou bavit, když se budu bavit i já, jelikož je celý tenhle večírek kvůli mně. Tak jsem se vzchopila a snažila se působit vesele. Taky jsem si vzpomněla na svůj slib, že nedovolím aby Edward litoval, že mě přeměnil. Kdybych se tvářila jako bych šla na popravu, jistě by ho to brzy rozesmutnělo.
Potom jsem tančila s Jasperem. Tenhle tanec byl zvláštní. S Jasperem jsem se moc nestýkala, proto bylo zvláštní s ním tancovat. Vypadalo to, ale že se téhle nové situace s chutí bude držet. Jistě ho těší, že se semnou může konečně v klidu promluvit, aniž by se musel ovládat.
Dál se na mě vrhl Emmett. Uličnicky se usmíval a celou dobu si ze mě utahoval. Potom konečně přišel vytoužený tanec s mým andělem. Přitáhl si mě k sobě a já mu najednou byla blíž než obvykle. Tančili jsme a já se celou dobu dívala do jeho očí. Edward mi pohled oplácel takovou silou, že jsem musela několikrát uhnout rozpaky očima. Písnička, ale skončila příliš brzy. Hned jak jsem očekávala, ihned mě od Edwarda odtrhli.
Večírek skončil těsně před půlnocí. Všichni se s dobrou náladou vydali do svých pokojů. Mě Edward zatáhl do toho svého. Uvelebili jsme se na pohovce a já se konečně uvolnila. Konečně jsem měla svého anděla nablízku, aniž bych se bála že mě od něj někdo odtrhne. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a on mě objal jednou paží. Zavřela jsem spokojeně oči. Došlo mi, že v tuhle dobu jsem byla už většinou v říši snů ,ale teď…nebyla jsem vůbec ospalá. Připadalo mi to divné. Uvědomila jsem si, že teď to bude takové pořád. Už nikdy nebudu spát.
"Jak si se bavila?" zeptal se Edward po dlouhé době poklidného ticha. Vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje.
"Večírek byl pěkný, jenom se mi nelíbilo jak nás od sebe odháněli," odpověděla jsem mu a zamračila se, jak jsem si na to vzpomněla.
"Dělali to schválně, že jo?" Edward se omluvně usmál. Přitáhl si mě ještě blíž a do ucha mi zašeptal.
"Nezlob se na ně. Alice to myslela dobře." Rychle změnil téma.
"Už jsem ti říkal, že ti to strašně sluší?" zeptal se a jedním prstem mi přejel po zádech. Samozřejmě mě to roztřáslo.
"Myslím, že něco podobného jsi už říkal," zašeptala jsem mu v odpověď. Vzhlédla jsem k němu a oba jsme pomysleli na to samé. Edward mi vytáhl sponu a moje vlasy se rozprostřely na mých ramenou . Zapletl ruku do vlasů a chtěl si mě přitáhnout blíž. Když se najednou ozvala dunivá rána. Oba jsme sebou trhli.
"Sakra Emmette! Tohle už přeháníš!" slyšela jsem rozzuřený hlas Rosalie stejně hlasitě, jako by mi křičela do ucha, přestože měla pokoj na druhém konci domu.
"Ale no tak, Rose, nečerti se hned," chlácholil ji Emmett, "jenom jsem chtěl…" Vypustila jsem jejich rozhovor, protože jsem si všimla, že se na mě Edward dívá toužebně. Jakmile si všiml, že mu zase věnuju pozornost. Udělal konečně to na co jsem se těšila celý den. Přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě. Nejdřív to byl opatrný polibek. Stejně, jako vždycky. Potom jako by si Edward pomalu uvědomoval, že už se nemusí kontrolovat, se stal polibek vášnivější. Líbal mě a přestože jsem byla upírka, se semnou točil svět. Pootevřela jsem ústa a pobídla ho. Na chvíli zaváhal, potom se ale opatrně ponořil do horkosti mých úst. Jemně se dotkl mého jazyka a já shledala, že se strop prapodivně točí. Přidala jsem do hry i svůj jazyk. Nejdřív jsme se oťukávali. Po chvíli nám to přestalo stačit. Edward si mě ještě víc přitáhl k sobě a polibek mnohem víc prohloubil. Naše jazyky spolu tančily a my se nechávali unášet slastným proudem, který nám probíhal celým tělem. Nakonec jsem to byla já, kdo se od něj odtrhl, protože jsem už nemohla. Oba jsme hlasitě oddechovali.
Bylo asi pět hodin ráno, když jsem si vzpomněla na jednu otázku, na kterou jsem chtěla zjistit odpověď. Bála jsem se zeptat, ale musela jsem. Nechtěla jsem, aby mezi námi byli nějaká tajemství.
"Kdo je to Bella?" zeptala jsem se. Cítila jsem, jak Edward ztuhnul. Podívala jsem se mu do obličeje, ale jeho výraz byl nečitelný. Rozzlobilo mě to.
"Nikdo mi nechce nic říct," obvinila jsem ho. Neodpovídal.
"Víš, napadají mě různé scénáře, kdo by to mohl být. Není to třeba tvoje žena? Možná už se ti nelíbila nebo ses ji nabažil, tak jsi ji někam odklidil a teď za ní jezdíš jednou do měsíce, abys neměl výčitky svědomí nebo…"
"Nebuď hloupá. To je blbost," přerušil mě Edward nazlobeně. Samozřejmě, že to byla hloupost. Jenom jsem ho chtěla přimět, aby se rozpovídal.
"Tak kdo je to?" nenechala jsem se odbít. Povzdechl si.
"Před sto lety jsme se přestěhovali do jednoho deštivého městečka jménem Forks a tam jsem ji poznal," odmlčel se a podíval se na mě. Nedala jsem na sobě nic znát a jenom jsem poslouchala. "Bella byla člověk, samozřejmě, stejně jako tobě ani jí jsem nedokázal číst myšlenky, byla dokonce stejně nešikovná. Zamiloval jsem se do ní…" Ztuhla jsem mu v náručí. Všiml si toho, protože se na mě podíval ustaraně. Donutila jsem svoje tělo uvolnit se. Vždyť se nic neděje. Teď je tu semnou a to je hlavní. Jak mě mohlo vůbec napadnout, že někdo jako on zůstane celý život na ocet?!
"Jednou jsme hráli s rodinou baseball, Bella se na nás jenom dívala, když nás poctili návštěvou tři upíři. Nebyli jako my, živili se lidskou krví. Jedním z těch upírů byla i Victorie." Překvapeně jsem se na něj podívala a moje pusa se už sama otevírala, aby položila otázku.
"Ne, nepřerušuj mě prosím." Přikývla jsem a spolkla všechny otázky.
"James, byl druh Victorie. Byl to stopař. Honil lidi pro zábavu, štval je a potom zabíjel," přejel mi neexistující mráz po zádech. "Bella mu zavoněla a on se rozhodl, že ji uloví. Jamese jsme zabili a Bellu zachránili. Jenže Victorie slibovala pomstu. Druh za druha. Potom se, ale stalo něco horšího. Na její narozeniny se stala nehoda. Bella se řízla do prstu a Jasper po ní vyjel." Do mysli mi vytanul moje noční můra.
"Díky bohu si jenom pořezala ruku, ale já si uvědomil, že pokud chci, aby žila, tak ji musím opustit. Bylo to nejhorší rozhodnutí v mém životě. Jenom ona mohla být důležitější než cokoliv jiného. Důležitější než co jsem chtěl já. Chtěl jsem, aby měla možnost žít normálně. Ale teď jsem se dozvěděl, že ji Victorie zabila. Selhal jsem v její ochraně…" dopověděl svůj příběh. Bolestně zavřel oči, zřejmě ho to hodně bolelo. Já se, ale dokázala soustředit jenom na svoji bolest. Byla jsem sobecká….
"Hodně jsi ji miloval," konstatovala jsem a i mě zněl můj hlas smutně. Edward si mě přitáhl blíž k sobě, jako by se bál, že mu každou chvíli uteču.
"Alexo, víš jak Bella vypadala?" Tohle byla opravdu hloupá otázka. Samozřejmě, že jsem to nevěděla.
"Bella vypadala stejně jako ty…" Nevěřícně jsem se na něj podívala. On si ze mě dělá blázny. Ale v koutku mysli jsem věděla, že to tak nebude. Všechno to dávalo prapodivný smysl. Ty moje sny a potom řeči, které vedla Victorie…
"To proto na mě zaútočila? Protože vypadám jako Bella?" Edward přikývl.
"Obě dvě jste úplně stejné. Stejná vůně, stejná nešikovnost, stejná povaha…" šeptal mi u ucha Edward.
"Proč si myslíš, že to tak je?"
"Bella byla tvůj minulý život," odpověděl okamžitě. Podívala jsem se na něj jako na blázna. Čekala jsem, že řekne něco ve smyslu, že nemá ponětí, ale ono to vypadalo, že to myslí vážně. Jak jsem nad tím přemýšlela, asi to byla pravda. Jak jinak bych měla ty sny? Jiné vysvětlení nebylo. A i kdyby ano, bylo mi to jedno. Edward byl se mnou a na tom jediném mi záleželo. Opět jsme jenom tak leželi a chvílemi si povídali. Ale na mysl mi vytanuli další dvě palčivé otázky. Co bude dál? A co bude s otcem? Rozhodla jsem se vyřešit nejdřív tu první.
"Edwarde? Co se bude dít dál?" Podívala jsem se jak se tváří. Vypadal smutně.
"Zítra, vlastně už dneska večer odjíždíme," zaváhal, "pochopil bych, kdyby si s námi nechtěla jet." Představa, že by mě tu nechal mě vyděsila.
"Ty - ty nechceš, abych s tebou jela?" Měla jsem v krku knedlík.
"Přál by jsem si, aby si s námi odjela, ale záleží na tobě. Vím, že jsme tě dneska přivítali do rodiny, ale nikdo se ještě nezeptal, jestli do ní vůbec chceš patřit?"
"Samozřejmě, že chci. Chci být s tebou, ale pokud mě ty nechceš…" Snažila jsem se zvednout.
"Hlupáčku, samozřejmě že chci být s tebou," řekl mi něžně. Uklidněná jsem se mu opět uložila v náručí.
"A co bude teda s otcem?"
"Musíš ho," zaváhal, "opustit. Už ho asi neuvidíš. Je mi to líto." Začal mi kreslit uklidňující kroužky na ruce.
"Samozřejmě," řekla jsem netrpělivě, "vím, že ho musím opustit, ale co s ním bude dál? Když s ním nebudu?" Zaváhal.
"Nevím jistě. Je spousta možností," řekl. Trpělivě jsem čekala. Povzdechl si.
"Možná vystřízliví, jakmile mu dojdou peníze a potom se vzpamatuje. Třeba potom co zjistí, že je jeho dcera mrtvá, půjde se léčit. Nebo ho do léčebny pošle někdo jiný. Třeba policie. A nebo," zaváhal, "nebo se upije k smrti. Nic není jistý. Je spousta cest a možností. Když budeš chtít, podívá se Alice do jeho budoucnosti…"
"Ne," odmítla jsem to hned. Bála jsem se co by tam uviděla a zjistila.
"Eh, mrtvou dceru?" zeptala jsem se nechápavě. Edward se na mě rozpačitě podíval. Zamračila jsem se. Bylo tu něco co mi neříká.
"No víš," začal nejistě. Nadechl se a potom vyklopil: "Museli jsme zamést stopy. Vzali jsme tvoji bundu, měla jsi ji od krve a hodili ji do tvého auta. Auto jsme potom zapálili. My…fingovali jsme tvoji smrt. Omlouvám se za to."
"Takže jsem oficiálně mrtvá?" vyjekla jsem. "Co - co budeme dělat? Vždyť se takhle nemůžu nikde ukázat?!"
"Klid. Odjedeme někam daleko, kde tě nikdo nepozná. Taky máme praxi v padělání dokladů, nemusíš se ničeho bát. Mimo to máme na straně Alice se schopností vidět budoucnost a moje čtení myšlenek, nic se nestane. Nech všechno na mě," zamumlal a políbil mě na krk. Už jsem byla klidná. Už jsem na to nemyslela, zajímali mě pouze jeho rty, které přejížděli po mé kůži od ucha až ke klíční kosti. Byla jsem si jistá, že to dělá schválně. Chtěl mě rozptýlit a dařilo se mu to. Chvíli jsme se líbali. Bylo to pro nás tak jiné, nové. Edward už si nemusel dávat pozor a díky tomu odhodil i všechny zábrany. Najednou byl náš vztah na úplně jiné úrovni.
"Chtěla by sis něco odvézt?" zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlela a potom zavrtěla hlavou. Nic mě tady nedrželo, nebylo nic co bych si odtud chtěla odvést.
"Vlastně…" Na mysl mi přece jenom vytanuli tři věci.
"Ano?" zeptal se Edward. Usmála jsem se. "Vlastně ano, pro tři věci bych si chtěla dojít…"
Na trávě byla ještě rosa a na horách mlha, když jsme s Edwardem vyšli ven. Čekala mě poslední cesta domů. Byla jsem kvůli tomu nervózní.
"Chceš si vyzkoušet svoje auto?" zeptal se a usmál se na mě. Potlačila jsem paniku. Nezapomeň na svůj slib!
"Eh, dobrá…" zamumlala jsem. Usmál se a vtiskl mi do ruky klíčky od mého nového auta. Auto stálo stále na příjezdové cestě. Nasedla jsem a ihned se začala rozhlížet po interiéru. Sedačky byli černé a pohodlné. Volant byl potažený kůži. V ruce mi seděl dokonale. Na panelu bylo hezké a určitě drahé rádio. Pro sebe jsem se usmála. Měla jsem ráda hudbu a Edward to samozřejmě věděl.
Auto naskočilo s jemným zavrčením. Jemně jsem sešlápla pedál a auto se rozjelo. Šlo to lehce, jako bych s tím autem jezdila celý život. Znovu mě překvapily moje smysly. Jela jsem jistě jako nikdy předtím. Všechno jsem viděla dokonale ostře. Najednou jsem věděla, že i kdybych jela jak blázen, i kdybych jela se zavřenýma očima, stejně nikdy nenabourám.
Sešlápla jsem trochu plyn, abych vyzkoušela co všechno moje auto dokáže. Najednou mi nepřipadalo moje auto tak děsivý. Možná, že si ho nakonec zamiluju.
Zastavila jsem před naším domem a nejistě vystoupila. Chvíli jsem se dívala na známý dům. Na dům, kde jsem strávila osmnáct let svého života. Edward mi okamžitě stál po boku. Chytil mi ruku, propletl prsty a jemně ji stiskl.
"Jsem s tebou." Pousmála jsem se. Zhluboka se nadechla a potom vešla do domu. Do nosu mě udeřil štiplavý zápach alkoholu. Byl to příšerný puch. Nakrčila jsem nos a Edward za mnou se potichu zasmál. Otce jsem neslyšela. Musel už odejít a nebo se ještě nevrátil. Šla jsem jistě k jeho pohovce. Dřepla jsem si, vsunula ruku pod polštář a modlila se. Téměř jsem vykřikla radostí, když jsem nahmatala něco pevného. Vytáhla jsem to a v ruce najednou držela jiskřivý křišťál ve tvaru srdce. Usmála jsem se. Jeho krása mi zase vyrazila dech. Strčila jsem si křišťál do kapsy. Ignorovala nechápavý pohled Edwarda a vydala se do svého pokoje. Slyšela jsem ho za sebou. V pokoji jsem zamířila ke stolu. Vytáhla jsem šuplík s falešným dnem. Vyházela jsem věci a otevřela skrytou přihrádku. Vytáhla jsem fotoalbum. Byly tam fotky od mého dětství až po dobu, kdy zemřela maminka. Přešla jsem k nočnímu stolku a vyndala z rámečku naši společnou a nejhezčí fotku.
Zadívala jsem se na svého otce a tušila, že je to naposledy. Otec se usmíval a s láskou se díval na ženu, kterou držel v náručí. Já stála před maminkou, která se taky šťastně usmívala. Držela mě jednou rukou kolem ramen a druhou měla obmotanou kolem pasu otce. Na fotce mi bylo sotva pět. Tehdy jsme byli šťastní. Tehdy jsem se rozhodla. Uchovám si na otce vzpomínky, kde se smál a kde byl šťastný. Kde jsem byla šťastná já i moje maminka.
Vrátila jsem se zpátky k šuplíku a vyndala malou šperkovnici. Vysypala jsem obsah na stůl a vyhrabala pouze krátký stříbrný přívěšek, který byl kdysi maminky a předtím babičky. Odložila jsem album a vytáhla přívěšek. Navlíkla jsem srdce na přívěšek a potom šla k Edwardovi. Nevěřícně zavrtěl hlavou, když přívěšek uviděl.
"Ty ses pro něj vrátila?" zeptal se nevěřícně. Usmála jsem se a otočila se k němu zády.
"Zapneš mi ho?" Vzal si řetízek, odhrnul mi vlasy a potom mi ho zapnul. Přitom mě ještě stihl políbit na krk. Dotkla jsem se přívěsku a byla dokonale šťastná.
"Děkuji," řekla jsem dojatě, když jsem se na něj zase otočila.
"Za co děkuješ?"
"Za všechno." Zavrtěl hlavou a potom mě krátce políbil.
"To já bych měl děkovat za tebe…" Teď jsem zavrtěla hlavou já. Edward mi vzal fotoalbum a potom jsme šli zpátky k autu. Naposledy jsem se podívala na svůj pokoj. Zažila jsem v něm spoustu štěstí, ale i smutku a bolesti. Tenhle pokoj byl celý můj život. Ale teď…venku na mě čekal samotný anděl. Anděl, který se do mě nějakým zázrakem zamiloval. Věděla jsem, že to co mě v následujících letech čeká, nebude lehký. Taky jsem, ale věděla, že to překonám. Spolu s ním. Nechávala jsem za sebou jednu etapu života a směřovala do nové a mohla jsem jenom doufat, že bude mnohem lepší než ta první. Dostala jsem druhou šanci na život a byla za ni nesmírně vděčná…
"Alexo, počkej chvíli prosím!" Překvapeně jsem se podívala na blonďatou upírku, která mě zastavila. Byla jsem překvapená. Bylo to úplně poprvé co na mě promluvila. Nervózně jsem přešlápla a čekala co mi řekne. I ona vypadala, že by to měla nejraději za sebou.
"Zaprvé jsem se ti chtěla omluvit za to, jak jsem se k tobě chovala," nadechla se, "chtěla bych ti aspoň trochu vysvětlit, proč jsem se tak chovala." Přikývla jsem.
"Edward mě dráždil od první chvíle, kdy jsem ho slyšela promluvit. Víš, byla jsem zvyklá, že mě každý chce. Už když jsem byla člověk jsem byla mimořádně krásná ale taky povrchní. Lidé se za mnou otáčeli a muži se jenom předháněli kdo mě získá. Ale Edward neměl nikdy sebemenší zájem. Zlobilo mě to, zpočátku dokonce uráželo. Ale on nechtěl nikdy nikoho, až na…ale to teď není důležité, takže mě to netrápilo dlouho. Ale potom potkal tebe. Ne, že bys nebyla hezká, jenom to znamenalo, že mu připadáš přitažlivější než já. Jsem pořád dost marnivá, aby mi to vadilo…" odmlčela se. Zřejmě nevěděla co dál říct.
"Teď už ti to nevadí?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Ne, teď už mě to vážně netrápí. Edward byl vždycky tak trochu zvláštní."
"Přesto mě nemáš ráda…Udělala jsem snad něco?"
"Ne, není to tvoje chyba," zamumlala. "Ach, copak to nevidíš? Ty jsi mohla mít všechno! Měla jsi celý život před sebou - všechno, co bych chtěla i já. Ale ty jsi to chtěla zahodit. Jen tak. Nechápeš, že bych dala všechno co mám, abych byla na tvém místě, když jsi byla člověk? Ty jsi měla možnost volby!" Ucukla jsem. Rosalie ztěžka oddechovala a snažila se uklidnit. Nakonec jsem přece jenom pochopila, proč mě tak nemá ráda.
"Díky, Rosalie. Jsem ráda, že jsem pochopila."
"Omlouvám se, že jsem na tebe byla tak zlá. Odteď se budu chovat slušně," řekla už klidněji a usmála se na mě. Vrátila jsem ji úsměv.
"Jinak, sluší ti to,"
"Díky," slabě jsem se usmála.
"No, asi bys měla jít. Určitě slyšíš jak je netrpělivý," řekla a taky mi rozpačitě vrátila úsměv. Věděla jsem, že si k sobě budeme hledat pomalu cestu, ale na sblížení máme moře času.
"Jo," řekla jsem a potichu se zasmála. Opravdu jsem slyšela Edwardovy tiché kroky. Přecházel netrpělivě po místnosti a vypadalo to, že je hodně nervózní.
"Dobrá, tak já půjdu." Vlnivým krokem se vydala po schodech dolů. Dívala jsem se na její ladnou chůzi a pocítila smutek. Něco takového nikdy nedokážu. Nikdy nebudu dokonalá.
Uslyšela jsem jak se zvonivě zasmála.
"Myslím, že na mě nečekáš Edwarde," řekla mu pobaveně.
"Kde jenom může být," zasténal Edward, "neměl bych jít za ní?"
"Ne, Edwarde!" okřikla ho rázně Alice, "Alexa za chvíli přijde. Buď trpělivý." Nervózně jsem si přejela rukama po šatech a potom se zhluboka nadechla. Šla jsem pomalu a tak trochu nejistě. Přejížděla jsem rukou po zábradlí, jako by mi mohlo dodat odvahu a navrátit ztracenou rovnováhu.
Svého anděla jsem našla hned pod schody. Jakmile mě uviděl, přestal s přešlapováním a zadíval se na mě. Cítila jsem, jak jeho oči kloužou po celém mém těle. Jako by mě monitoroval. Rozpačitě jsem se na něj usmála. Obdařil mě mým oblíbeným úsměvem. Natáhl ke mně ruku a já ji s vděčností přijala. Připadala jsem si, jako bych ho neviděla roky.
"Sluší ti to," vydechl mi u obličeje hned jak jsem sestoupila poslední schod.
"Díky," zamumlala jsem. Někdo vedle mě zapískal.
"No teda, vypadáš úžasně," pochválil mě Emmett. Pousmála jsem se, když ho Rose praštila nasupeně do ruky.
"Ne, nebij mě! Já mám lidská práva!" vykřikl Emmett. Zakryl si rukama hlavu a trochu se pokrčil v kolenech. Vypadal komicky. Všichni zakroutili hlavami, ale nedokázali se neusmát. Podívala jsem se zpátky na Edwarda. Pořád se na mě díval, neodtrhl ode mě zrak. V tuhle chvíli bych už byla celá rudá. Edward si to zřejmě uvědomil taky,protože se na mě pokřiveně usmál.
"Pojď Alexo, máme pro tebe dárek na přivítanou," zašveholila Alice a začala mě postrkovat ke dveřím. Vůbec se mi nelíbilo, že mě od Edwarda zase odtahuje. Taky jsem to dala najevo mrzoutským zamračením, ale nemělo to žádný účinek. Teprve potom mi došel význam jejich slov. Ztuhla jsem ihned na místě a pocítila jakýsi zadostiučinění, když se mnou Alice nedokázala pohnout.
"Dárek?" přesvědčovala jsem se a zkoumavě se dívala na každého v místnosti.
"Musíme tě přece nějak přivítat," odpověděla mi měkce Esme. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla nosem. Tohle se mi opravdu nelíbilo. Přesně jak jsem očekávala, všechna pozornost směřovala ke mně. Dovolila jsem Alice aby mě vystrkala ven ze dveří. Na příjezdové cestě stála nějaká věc, přikrytá bílým plátnem. ,Bože to snad ne! Že neudělali to co si myslím!´ Alice rychle přiskočila k plátnu a jediným pohybem ho smetla na zem. Naskytl se mi pohled na oranžové auto s černou možná sklápěcí střechou.
"Chevrolet Corvette Z06," ozval se Jasper. Koukala jsem na to nádherný auto a nenacházela slov. Muselo být drahé, hodně drahé. Na takovýhle auto bych vydělávala celý život a možná ještě ten další.
"To…to nejde…to je prostě...to mi…to mi nemůžete…," koktala jsem.
"Samozřejmě, že to jde, teď patříš do naší rodiny. Všechno co je naše je i tvoje," ozval se nesouhlasně Edward. Na sucho jsem polkla.
"Nelíbí se ti?" zeptala se smutně Esme. Ihned jsem litovala svého počínání. Opravdu to vypadalo, že jim záleží na tom, aby mě patřičně uvedli do své rodiny. A já se namísto toho chovám, jako blbec.
"Ne, je nádherné. Děkuji," odpověděla jsem a pokusila se o úsměv. Vypadalo to, že jsem ji uklidnila.
"Chceš se projet?" zeptal se dychtivě Emmett a zacinkal klíči.
"Ne, možná později," odmítla jsem ho. Už jenom ta představa mě děsila. Jenom pokrčil rameny.
Zbytek dne mi připadal uboze dlouhý. Ani na chvíli jsem nebyla s Edwardem o samotě. Pokaždé, když jsme spolu byli sami, přiřítil se někdo kdo požadoval moji pozornost. Měla jsem takový pocit, že nám to dělají naschvál. Edwardův nelibý pohled mě v to, jenom utvrzoval.
Za tu krátkou dobu se z obýváku stal taneční sál. U jedné stěny stála obrovská reprobedna. Alice se ujala hudby. Pouštěla většinou pomalé písničky nebo písničky na které se dobře tančil valčík. Většinu písniček jsem v životě neslyšela. Hádala jsem, že ty písničky budou starší než já. Už jenom ten fakt mě stihl roztřást.
Tančila jsem se všemi. Nejdřív s Carlislem. Cítila jsem se trochu trapně, když jsem s ním tančila, ale nedala jsem to na sobě znát. Usmívala jsem se a snažila se působit uvolněně. Chtěla jsem aby se všichni bavili. Brzy jsem pochopila, že se budou bavit, když se budu bavit i já, jelikož je celý tenhle večírek kvůli mně. Tak jsem se vzchopila a snažila se působit vesele. Taky jsem si vzpomněla na svůj slib, že nedovolím aby Edward litoval, že mě přeměnil. Kdybych se tvářila jako bych šla na popravu, jistě by ho to brzy rozesmutnělo.
Potom jsem tančila s Jasperem. Tenhle tanec byl zvláštní. S Jasperem jsem se moc nestýkala, proto bylo zvláštní s ním tancovat. Vypadalo to, ale že se téhle nové situace s chutí bude držet. Jistě ho těší, že se semnou může konečně v klidu promluvit, aniž by se musel ovládat.
Dál se na mě vrhl Emmett. Uličnicky se usmíval a celou dobu si ze mě utahoval. Potom konečně přišel vytoužený tanec s mým andělem. Přitáhl si mě k sobě a já mu najednou byla blíž než obvykle. Tančili jsme a já se celou dobu dívala do jeho očí. Edward mi pohled oplácel takovou silou, že jsem musela několikrát uhnout rozpaky očima. Písnička, ale skončila příliš brzy. Hned jak jsem očekávala, ihned mě od Edwarda odtrhli.
Večírek skončil těsně před půlnocí. Všichni se s dobrou náladou vydali do svých pokojů. Mě Edward zatáhl do toho svého. Uvelebili jsme se na pohovce a já se konečně uvolnila. Konečně jsem měla svého anděla nablízku, aniž bych se bála že mě od něj někdo odtrhne. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a on mě objal jednou paží. Zavřela jsem spokojeně oči. Došlo mi, že v tuhle dobu jsem byla už většinou v říši snů ,ale teď…nebyla jsem vůbec ospalá. Připadalo mi to divné. Uvědomila jsem si, že teď to bude takové pořád. Už nikdy nebudu spát.
"Jak si se bavila?" zeptal se Edward po dlouhé době poklidného ticha. Vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje.
"Večírek byl pěkný, jenom se mi nelíbilo jak nás od sebe odháněli," odpověděla jsem mu a zamračila se, jak jsem si na to vzpomněla.
"Dělali to schválně, že jo?" Edward se omluvně usmál. Přitáhl si mě ještě blíž a do ucha mi zašeptal.
"Nezlob se na ně. Alice to myslela dobře." Rychle změnil téma.
"Už jsem ti říkal, že ti to strašně sluší?" zeptal se a jedním prstem mi přejel po zádech. Samozřejmě mě to roztřáslo.
"Myslím, že něco podobného jsi už říkal," zašeptala jsem mu v odpověď. Vzhlédla jsem k němu a oba jsme pomysleli na to samé. Edward mi vytáhl sponu a moje vlasy se rozprostřely na mých ramenou . Zapletl ruku do vlasů a chtěl si mě přitáhnout blíž. Když se najednou ozvala dunivá rána. Oba jsme sebou trhli.
"Sakra Emmette! Tohle už přeháníš!" slyšela jsem rozzuřený hlas Rosalie stejně hlasitě, jako by mi křičela do ucha, přestože měla pokoj na druhém konci domu.
"Ale no tak, Rose, nečerti se hned," chlácholil ji Emmett, "jenom jsem chtěl…" Vypustila jsem jejich rozhovor, protože jsem si všimla, že se na mě Edward dívá toužebně. Jakmile si všiml, že mu zase věnuju pozornost. Udělal konečně to na co jsem se těšila celý den. Přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě. Nejdřív to byl opatrný polibek. Stejně, jako vždycky. Potom jako by si Edward pomalu uvědomoval, že už se nemusí kontrolovat, se stal polibek vášnivější. Líbal mě a přestože jsem byla upírka, se semnou točil svět. Pootevřela jsem ústa a pobídla ho. Na chvíli zaváhal, potom se ale opatrně ponořil do horkosti mých úst. Jemně se dotkl mého jazyka a já shledala, že se strop prapodivně točí. Přidala jsem do hry i svůj jazyk. Nejdřív jsme se oťukávali. Po chvíli nám to přestalo stačit. Edward si mě ještě víc přitáhl k sobě a polibek mnohem víc prohloubil. Naše jazyky spolu tančily a my se nechávali unášet slastným proudem, který nám probíhal celým tělem. Nakonec jsem to byla já, kdo se od něj odtrhl, protože jsem už nemohla. Oba jsme hlasitě oddechovali.
Bylo asi pět hodin ráno, když jsem si vzpomněla na jednu otázku, na kterou jsem chtěla zjistit odpověď. Bála jsem se zeptat, ale musela jsem. Nechtěla jsem, aby mezi námi byli nějaká tajemství.
"Kdo je to Bella?" zeptala jsem se. Cítila jsem, jak Edward ztuhnul. Podívala jsem se mu do obličeje, ale jeho výraz byl nečitelný. Rozzlobilo mě to.
"Nikdo mi nechce nic říct," obvinila jsem ho. Neodpovídal.
"Víš, napadají mě různé scénáře, kdo by to mohl být. Není to třeba tvoje žena? Možná už se ti nelíbila nebo ses ji nabažil, tak jsi ji někam odklidil a teď za ní jezdíš jednou do měsíce, abys neměl výčitky svědomí nebo…"
"Nebuď hloupá. To je blbost," přerušil mě Edward nazlobeně. Samozřejmě, že to byla hloupost. Jenom jsem ho chtěla přimět, aby se rozpovídal.
"Tak kdo je to?" nenechala jsem se odbít. Povzdechl si.
"Před sto lety jsme se přestěhovali do jednoho deštivého městečka jménem Forks a tam jsem ji poznal," odmlčel se a podíval se na mě. Nedala jsem na sobě nic znát a jenom jsem poslouchala. "Bella byla člověk, samozřejmě, stejně jako tobě ani jí jsem nedokázal číst myšlenky, byla dokonce stejně nešikovná. Zamiloval jsem se do ní…" Ztuhla jsem mu v náručí. Všiml si toho, protože se na mě podíval ustaraně. Donutila jsem svoje tělo uvolnit se. Vždyť se nic neděje. Teď je tu semnou a to je hlavní. Jak mě mohlo vůbec napadnout, že někdo jako on zůstane celý život na ocet?!
"Jednou jsme hráli s rodinou baseball, Bella se na nás jenom dívala, když nás poctili návštěvou tři upíři. Nebyli jako my, živili se lidskou krví. Jedním z těch upírů byla i Victorie." Překvapeně jsem se na něj podívala a moje pusa se už sama otevírala, aby položila otázku.
"Ne, nepřerušuj mě prosím." Přikývla jsem a spolkla všechny otázky.
"James, byl druh Victorie. Byl to stopař. Honil lidi pro zábavu, štval je a potom zabíjel," přejel mi neexistující mráz po zádech. "Bella mu zavoněla a on se rozhodl, že ji uloví. Jamese jsme zabili a Bellu zachránili. Jenže Victorie slibovala pomstu. Druh za druha. Potom se, ale stalo něco horšího. Na její narozeniny se stala nehoda. Bella se řízla do prstu a Jasper po ní vyjel." Do mysli mi vytanul moje noční můra.
"Díky bohu si jenom pořezala ruku, ale já si uvědomil, že pokud chci, aby žila, tak ji musím opustit. Bylo to nejhorší rozhodnutí v mém životě. Jenom ona mohla být důležitější než cokoliv jiného. Důležitější než co jsem chtěl já. Chtěl jsem, aby měla možnost žít normálně. Ale teď jsem se dozvěděl, že ji Victorie zabila. Selhal jsem v její ochraně…" dopověděl svůj příběh. Bolestně zavřel oči, zřejmě ho to hodně bolelo. Já se, ale dokázala soustředit jenom na svoji bolest. Byla jsem sobecká….
"Hodně jsi ji miloval," konstatovala jsem a i mě zněl můj hlas smutně. Edward si mě přitáhl blíž k sobě, jako by se bál, že mu každou chvíli uteču.
"Alexo, víš jak Bella vypadala?" Tohle byla opravdu hloupá otázka. Samozřejmě, že jsem to nevěděla.
"Bella vypadala stejně jako ty…" Nevěřícně jsem se na něj podívala. On si ze mě dělá blázny. Ale v koutku mysli jsem věděla, že to tak nebude. Všechno to dávalo prapodivný smysl. Ty moje sny a potom řeči, které vedla Victorie…
"To proto na mě zaútočila? Protože vypadám jako Bella?" Edward přikývl.
"Obě dvě jste úplně stejné. Stejná vůně, stejná nešikovnost, stejná povaha…" šeptal mi u ucha Edward.
"Proč si myslíš, že to tak je?"
"Bella byla tvůj minulý život," odpověděl okamžitě. Podívala jsem se na něj jako na blázna. Čekala jsem, že řekne něco ve smyslu, že nemá ponětí, ale ono to vypadalo, že to myslí vážně. Jak jsem nad tím přemýšlela, asi to byla pravda. Jak jinak bych měla ty sny? Jiné vysvětlení nebylo. A i kdyby ano, bylo mi to jedno. Edward byl se mnou a na tom jediném mi záleželo. Opět jsme jenom tak leželi a chvílemi si povídali. Ale na mysl mi vytanuli další dvě palčivé otázky. Co bude dál? A co bude s otcem? Rozhodla jsem se vyřešit nejdřív tu první.
"Edwarde? Co se bude dít dál?" Podívala jsem se jak se tváří. Vypadal smutně.
"Zítra, vlastně už dneska večer odjíždíme," zaváhal, "pochopil bych, kdyby si s námi nechtěla jet." Představa, že by mě tu nechal mě vyděsila.
"Ty - ty nechceš, abych s tebou jela?" Měla jsem v krku knedlík.
"Přál by jsem si, aby si s námi odjela, ale záleží na tobě. Vím, že jsme tě dneska přivítali do rodiny, ale nikdo se ještě nezeptal, jestli do ní vůbec chceš patřit?"
"Samozřejmě, že chci. Chci být s tebou, ale pokud mě ty nechceš…" Snažila jsem se zvednout.
"Hlupáčku, samozřejmě že chci být s tebou," řekl mi něžně. Uklidněná jsem se mu opět uložila v náručí.
"A co bude teda s otcem?"
"Musíš ho," zaváhal, "opustit. Už ho asi neuvidíš. Je mi to líto." Začal mi kreslit uklidňující kroužky na ruce.
"Samozřejmě," řekla jsem netrpělivě, "vím, že ho musím opustit, ale co s ním bude dál? Když s ním nebudu?" Zaváhal.
"Nevím jistě. Je spousta možností," řekl. Trpělivě jsem čekala. Povzdechl si.
"Možná vystřízliví, jakmile mu dojdou peníze a potom se vzpamatuje. Třeba potom co zjistí, že je jeho dcera mrtvá, půjde se léčit. Nebo ho do léčebny pošle někdo jiný. Třeba policie. A nebo," zaváhal, "nebo se upije k smrti. Nic není jistý. Je spousta cest a možností. Když budeš chtít, podívá se Alice do jeho budoucnosti…"
"Ne," odmítla jsem to hned. Bála jsem se co by tam uviděla a zjistila.
"Eh, mrtvou dceru?" zeptala jsem se nechápavě. Edward se na mě rozpačitě podíval. Zamračila jsem se. Bylo tu něco co mi neříká.
"No víš," začal nejistě. Nadechl se a potom vyklopil: "Museli jsme zamést stopy. Vzali jsme tvoji bundu, měla jsi ji od krve a hodili ji do tvého auta. Auto jsme potom zapálili. My…fingovali jsme tvoji smrt. Omlouvám se za to."
"Takže jsem oficiálně mrtvá?" vyjekla jsem. "Co - co budeme dělat? Vždyť se takhle nemůžu nikde ukázat?!"
"Klid. Odjedeme někam daleko, kde tě nikdo nepozná. Taky máme praxi v padělání dokladů, nemusíš se ničeho bát. Mimo to máme na straně Alice se schopností vidět budoucnost a moje čtení myšlenek, nic se nestane. Nech všechno na mě," zamumlal a políbil mě na krk. Už jsem byla klidná. Už jsem na to nemyslela, zajímali mě pouze jeho rty, které přejížděli po mé kůži od ucha až ke klíční kosti. Byla jsem si jistá, že to dělá schválně. Chtěl mě rozptýlit a dařilo se mu to. Chvíli jsme se líbali. Bylo to pro nás tak jiné, nové. Edward už si nemusel dávat pozor a díky tomu odhodil i všechny zábrany. Najednou byl náš vztah na úplně jiné úrovni.
"Chtěla by sis něco odvézt?" zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlela a potom zavrtěla hlavou. Nic mě tady nedrželo, nebylo nic co bych si odtud chtěla odvést.
"Vlastně…" Na mysl mi přece jenom vytanuli tři věci.
"Ano?" zeptal se Edward. Usmála jsem se. "Vlastně ano, pro tři věci bych si chtěla dojít…"
Na trávě byla ještě rosa a na horách mlha, když jsme s Edwardem vyšli ven. Čekala mě poslední cesta domů. Byla jsem kvůli tomu nervózní.
"Chceš si vyzkoušet svoje auto?" zeptal se a usmál se na mě. Potlačila jsem paniku. Nezapomeň na svůj slib!
"Eh, dobrá…" zamumlala jsem. Usmál se a vtiskl mi do ruky klíčky od mého nového auta. Auto stálo stále na příjezdové cestě. Nasedla jsem a ihned se začala rozhlížet po interiéru. Sedačky byli černé a pohodlné. Volant byl potažený kůži. V ruce mi seděl dokonale. Na panelu bylo hezké a určitě drahé rádio. Pro sebe jsem se usmála. Měla jsem ráda hudbu a Edward to samozřejmě věděl.
Auto naskočilo s jemným zavrčením. Jemně jsem sešlápla pedál a auto se rozjelo. Šlo to lehce, jako bych s tím autem jezdila celý život. Znovu mě překvapily moje smysly. Jela jsem jistě jako nikdy předtím. Všechno jsem viděla dokonale ostře. Najednou jsem věděla, že i kdybych jela jak blázen, i kdybych jela se zavřenýma očima, stejně nikdy nenabourám.
Sešlápla jsem trochu plyn, abych vyzkoušela co všechno moje auto dokáže. Najednou mi nepřipadalo moje auto tak děsivý. Možná, že si ho nakonec zamiluju.
Zastavila jsem před naším domem a nejistě vystoupila. Chvíli jsem se dívala na známý dům. Na dům, kde jsem strávila osmnáct let svého života. Edward mi okamžitě stál po boku. Chytil mi ruku, propletl prsty a jemně ji stiskl.
"Jsem s tebou." Pousmála jsem se. Zhluboka se nadechla a potom vešla do domu. Do nosu mě udeřil štiplavý zápach alkoholu. Byl to příšerný puch. Nakrčila jsem nos a Edward za mnou se potichu zasmál. Otce jsem neslyšela. Musel už odejít a nebo se ještě nevrátil. Šla jsem jistě k jeho pohovce. Dřepla jsem si, vsunula ruku pod polštář a modlila se. Téměř jsem vykřikla radostí, když jsem nahmatala něco pevného. Vytáhla jsem to a v ruce najednou držela jiskřivý křišťál ve tvaru srdce. Usmála jsem se. Jeho krása mi zase vyrazila dech. Strčila jsem si křišťál do kapsy. Ignorovala nechápavý pohled Edwarda a vydala se do svého pokoje. Slyšela jsem ho za sebou. V pokoji jsem zamířila ke stolu. Vytáhla jsem šuplík s falešným dnem. Vyházela jsem věci a otevřela skrytou přihrádku. Vytáhla jsem fotoalbum. Byly tam fotky od mého dětství až po dobu, kdy zemřela maminka. Přešla jsem k nočnímu stolku a vyndala z rámečku naši společnou a nejhezčí fotku.
Zadívala jsem se na svého otce a tušila, že je to naposledy. Otec se usmíval a s láskou se díval na ženu, kterou držel v náručí. Já stála před maminkou, která se taky šťastně usmívala. Držela mě jednou rukou kolem ramen a druhou měla obmotanou kolem pasu otce. Na fotce mi bylo sotva pět. Tehdy jsme byli šťastní. Tehdy jsem se rozhodla. Uchovám si na otce vzpomínky, kde se smál a kde byl šťastný. Kde jsem byla šťastná já i moje maminka.
Vrátila jsem se zpátky k šuplíku a vyndala malou šperkovnici. Vysypala jsem obsah na stůl a vyhrabala pouze krátký stříbrný přívěšek, který byl kdysi maminky a předtím babičky. Odložila jsem album a vytáhla přívěšek. Navlíkla jsem srdce na přívěšek a potom šla k Edwardovi. Nevěřícně zavrtěl hlavou, když přívěšek uviděl.
"Ty ses pro něj vrátila?" zeptal se nevěřícně. Usmála jsem se a otočila se k němu zády.
"Zapneš mi ho?" Vzal si řetízek, odhrnul mi vlasy a potom mi ho zapnul. Přitom mě ještě stihl políbit na krk. Dotkla jsem se přívěsku a byla dokonale šťastná.
"Děkuji," řekla jsem dojatě, když jsem se na něj zase otočila.
"Za co děkuješ?"
"Za všechno." Zavrtěl hlavou a potom mě krátce políbil.
"To já bych měl děkovat za tebe…" Teď jsem zavrtěla hlavou já. Edward mi vzal fotoalbum a potom jsme šli zpátky k autu. Naposledy jsem se podívala na svůj pokoj. Zažila jsem v něm spoustu štěstí, ale i smutku a bolesti. Tenhle pokoj byl celý můj život. Ale teď…venku na mě čekal samotný anděl. Anděl, který se do mě nějakým zázrakem zamiloval. Věděla jsem, že to co mě v následujících letech čeká, nebude lehký. Taky jsem, ale věděla, že to překonám. Spolu s ním. Nechávala jsem za sebou jednu etapu života a směřovala do nové a mohla jsem jenom doufat, že bude mnohem lepší než ta první. Dostala jsem druhou šanci na život a byla za ni nesmírně vděčná…
The end

%20%E2%80%93%20okraj.png)





bože můj.. to je tak nádherný....
lepší už to bejt aní nemůže... ach jo... jen mě hrozně mrzí, že je tohle konec... 