z pohledu Alexy
Nikdy jsem nevěřila v nebe a peklo. Když jsem byla malá, otec mi často vyprávěl o očistci. Že když budu hodná půjdu do nebe a když budu zlobit do pekla. Nebrala jsem ho vážně, snažil se mě vystrašit, abych nezlobila. Po mé smrti jsem však tento názor musela přehodnotit. Bolest, která mě spalovala po celém těle mohla patřit pouze k peklu. Nevěděla jsem za co jsem si takovou bolest zasloužila. To jsem byla tak špatný člověk, že mi nedali ani šanci obhájit své činy?
Bolest byla nesnesitelná. Proudila celým mým tělem, spalovala mě a mučila. Někdo mě pálil. Neustále znova a znova. Nedokázala jsem zabránit výkřikům, které se mi nevědomě drali z úst. Zkusila jsem otevřít oči, abych viděla jak peklo vypadá. Je stejné, jako v pohádkách? Čerti a kotle? Podle ohně, který mě pálil bych tomu i uvěřila. Ale moje oči ne a ne se otevřít. Ucítila jsem další palčivou bolest, v místech kde jsem měla záda. Vykřikla jsem a potom něco uslyšela. Hlasy a vzlyky.
"Kdy ji budeme moct vzít domů?" zeptal se hlas anděla. Byla jsem vyčerpaná bolestí, ale přesto jsem dokázala poznat ženský hlas.
"Až se jí zahojí všechny rány," ozval se mužský hlas, neméně krásný než ten předtím. V mysli se mi utvořila naděje. Možná se přece jenom dostanu do nebe. Možná mě tihle andělé vezmou do nebe jenom co se očistím ode všech hříchů. Další bolest a další výkřik. Tentokrát, ale nebyl můj. Byl to výkřik dalšího anděla. Kolem mě jich bylo zřejmě víc. To vzlyky, které jsem slyšela vydával anděl. Anděl trpěl se mnou, ale tak by to být nemělo. Anděl by měl být veselý a neměl by trpět za moje hříchy. Snažila jsem se ho přes tmu najít a utěšit ho. Říct mu, že všechno bude dobrý, ale nedokázala jsem to.
Bolest byla nesnesitelná. To jsem měla tolik hříchů? Už jsem si začínala myslet, že nikdy nezmizí. Že už navždy mě bude spalovat. Pak, ale zmizela. Rychleji než sem si stačila uvědomit. Vypadalo to, že je po všem. Možná, že mě už andělé přijmou do svého ráje. Ale to nebyl konec. Na to na co jsem nebyla připravená byla ta největší bolest, kterou jsem kdy zažila a i to co se semnou dělo před tím proti tomu nic nebylo. Byla to bolest, při které moje mysl explodovala.
Probouzela jsem se pomalu, přestože jsem se cítila báječně. Po bolesti nebyla už ani stopa. Jediné co po ní zbylo byly nepříjemné vzpomínky. Teď na mě jistě čeká ráj. Doufala jsem v to. Mrzelo mě jenom, že už neuvidím svého anděla. Jak jsem jenom toužila vidět naposledy jeho tvář. Spolu s probuzením se objevilo spousty nových věcí. Do nosu mě uhodili stovky vůně. Nikdy bych nevěřila, že je možné toho tolik cítit.
Když jsem otevřela oči byla jsem hodně překvapená. Čekala jsem cokoliv. Ovečky, zářivou zelenou trávu, obláčky, andělíčky na nebi, rozhodně jsem ale nečekala tohle. Dívala jsem se na obyčejný strop medové barvy. Pod sebou jsem cítila něco tvrdého. Možná pohovka. Na postel to bylo moc tvrdé. Druhá část mé mysli, ale analyzovala všechny změny. Všechno mi připadalo jiné. Hezčí,ostřejší, voňavější. Nerozuměla jsem tomu. Byla jsem zmatená. Tohle byl určitě pokoj Edwarda. Ale co dělá v nebi? Jedině, že bych nezemřela, ale bylo by to možné?
Začala jsem tedy zkoumat moji teorii. Začala jsem hledat Edwarda. Pokud ho najdu je veliká pravděpodobnost, že žiju. Netrvalo mi to dlouhou dobu, stačilo abych pootočila hlavou. Seděl na nějakém křesle, hned u hlavy pohovky, kde jsem ležela. Obličej měl schovaný v dlaních, nevšiml si, že jsem vzhůru, což bylo divné. Chvíli jsem se na něj dívala. Byl tak nehybný, že byste si ho mohli snadno splést se sochou. Po chvíli jsem se cítila na pohovce nepohodlně. Něco mě tlačilo do hlavy. Ve snaze, abych si udělala větší pohodlí, jsem se na pohovce posunula dolů. Jakmile mě uslyšel, vzhlédl. Jeho pohled mě vyděsil.
V jeho krásných zlatých očích bylo tolik protichůdných emocí, že jsem se v nich nedokázala absolutně vyznat. Rozpoznala jsem snad jen radost a smutek, štěstí ale i bolest.Váhavě se usmál, ale jeho oči byli pořád stejně smutné. Váhavě jsem mu oplatila úsměv. Chvíli jsme na sebe zírali. Jeho oči bloudili po mém těle, prohlížel si mě. Když se opět střetl s mýma očima, usmál se. A tentokrát to byl opravdový úsměv. Vpíjel se mi do očí a já se cítila jako hypnotizovaná. Odtrhla jsem pohled první, plná rozpaků.
"Myslela jsem, že jsem mrtvá," zašeptala jsem do ticha pokoje. Otočila jsem se zpátky a podívala se mu do obličeje. Nepochopila jsem jeho výraz. Jako by nevěřil, že jsem živá. Pohladil mě po ruce. Překvapilo mě, že mě jeho dlaň nestudí, tolik jako dřív. V očích měl už zase tu příšernou bolest. Chtěla jsem ho obejmout a utěšit ho, ale nebyla jsem schopná pohybu.
"Ach Alexo, můžeš mi to někdy odpustit?" řekl a jeho hlas prozrazoval veškerou bolest, kterou jsem mu viděla v očích.
"Ale co?" zeptala jsem se zmateně.
"Umírala jsi…nevěděl jsem co dělat…já…zazmatkoval jsem…" Zavřel bolestně oči. Konečně jsem se pohnula. Dotkla jsem se jeho ruky. Neváhal a uvěznil ji ve své dlani. Přitáhl si ji ke rtům a políbil ji.
"Pochopím, když mě už nebudeš chtít vidět…" zamumlal mi do ruky. Vyděsil mě. Jeho slova mě vyděsila.
"Bože Edwarde, děsíš mě! Co se stalo?" Opět se mi zadíval do očí. Když promlouval, díval se na zem. Zahanbený.
"Umírala jsi a já jsem tě nemohl znovu ztratit. Kousnul jsem tě a…" nadechl se, "…proměnil." V tu chvíli jako by do mě udeřil blesk. Posadila jsem se. Rychleji než bylo možné. Edward byl tak překvapený, že pustil moji ruku. Zadívala jsem se na ni a potom i na druhou. Byli bledší, ano určitě byli bledší. To proto ta bolest! Alice mi říkala, že proměna je strašně bolestivá. Proto jsem najednou cítila všechno jinak. Byla jsem jako Edward! Jediné co mi bránilo, abych začal ječet radostí byl Edward. Stále se tvářil jako hromádka neštěstí. Jistě si všechno vyčítal. Musela jsem ho přesvědčit, že jsem to chtěla, že je to takhle mnohem lepší.
Usmála jsem se na něj a stoupla si. Rozevřel náruč a já se v ní uvelebila. Spokojeně jsem vzdychla. Cítila jsem se tak šťastná. Neumřela jsem a byla jsem se svým andělem.
"Nechci, aby sis cokoliv vyčítal. Chtěla jsem to. Přála jsem si být upírem," řekla jsem mu do ramene. Téměř jsem cítila jak zakroutil hlavou.
"Navždy si budu vyčítat, že jsem tě připravil o život." Začínala jsem být podrážděná. On je tak tvrdohlavý!
"Prosím tebe! O jakým životě to mluvíš? O tom, kde se musím každý den bát svého vlastního otce? Život pro mě dávno přestal mít smysl. Dokud ses neobjevil ty!"
"Mohla jsi mít děti, žít na slunci, stýkat se s lidmi, mít normální život a já ti to všechno vzal…" pokračoval dál. Téměř to vypadalo jako by moje slova neslyšel. Nevěděla jsem co říct. Jaká slova použít, abych ho utěšila.
"Mohla jsi být v životě šťastná…" vydechl nakonec zlomeně. Tyhle slova mě pobouřili nejvíc.
"Ale já jsem šťastná! Jsem tady s tebou. Nezemřela jsem," můj hlas byl zoufalý, jak jsem se ho snažila přesvědčit. "Jediné co jsem si kdy přála bylo zůstat s tebou, na věčnost…" Opět zavrtěl hlavou.
"Edwarde, já můžu být šťastná jenom tehdy, když budeš šťastný i ty." Vzhlédla jsem a střetla se s jeho očima plné bolesti. Nic neříkal, tak jsem pokračovala.
"Nemám co bych ti odpouštěla, přála jsem si to a jsem ráda, že jsi mě přeměnil. Nechci, aby sis cokoliv vyčítal," byla jsem čím dál rozzlobenější.
"Ale pokud tolik toužíš po mém odpuštění, potom ti odpouštím," dokončila jsem svůj monolog. Opět nic neříkal, jenom se mi díval do očí. V té chvíli jsem si slíbila, že nedovolím, aby se mu pocit viny objevil ještě někdy na tváři. Nedám mu důvod, aby litoval toho, že mě přeměnil. Chytila jsem ho za tvář.
"Miluji tě, copak to nám ke štěstí nestačí?" Povzdechl si a políbil mě na čelo.
"Samozřejmě, že stačí." Vrátila jsem mu polibek na hranu čelisti. Naše oči se střetli. Oba nás napadlo to samé. Vyzkoušet si naše nové možnosti. Natočila jsem hlavu a pomalu zavírala oči. Edward se ke mně přiblížil a mě to připadalo, že to trvá mučivě dlouho. Naše rty se téměř dotýkali, když se najednou dveře zprudka otevřeli.
Oba jsme málem nadskočili a okamžitě se od sebe odtáhli. Do pokoje vběhla malá upírka s rozježenými vlasy.
"Alexo!" vykřikla, "ty už jsi vzhůru!" Edward si povzdechl a vyhoupl nás na nohy. Sotva jsem stála na nohou už u mě byla Alice. Vrhla se mi kolem krku a objala mě. Nesnažila se skrýt radost a za to jsem jí byla vděčná. S úsměvem jsem ji objala. Když jsme se od sebe odtrhly, byli tu už všichni ostatní. Najednou jsem se cítila nervózně a rozpačitě. Neměla jsem ráda pozornost a tušila jsem, že teď se bude pár hodin všechno točit jenom kolem mě. Emmett se zachechtal, když viděl můj vystrašený pohled. Odolávala jsem myšlence vypláznout na něj jazyk a jenom jsem se na něj zaškaredila. Přistoupil ke mně Carlisle, na tváři úsměv.
"Vítej do rodiny," pronesl slavnostně. Ještě víc se usmál a potom mě objal. Usmála jsem se, dojatě. Pocit štěstí mě přepadl tak nečekaně. Měla jsem takové štěstí, které jsem si nikdy neuměla ani představit. Měla jsem rodinu. Po tak dlouhé době jsem se cítila jako bych byla uprostřed své rodiny. Všichni se ke mě ihned nahrnuli. Bylo zvláštní objímat Jaspera, který se ode mě vždycky držel odstup, aby mi neublížil. Když mě objímala Esme, cítila jsem jako by moje maminka byla v tu chvíli se mnou a také mě objímala.
"Pojď, něco ti ukážu," zavýskla Alice a natáhla se pro moji ruku.
"Ne, ty zůstaň tady!" zarazila Edwarda, který se chystal jít za námi. Zamračil se.
"Proč?" ozvala jsem se stejně nesouhlasně. Protočila oči.
"Protože jsem to řekla…," odsekla a už mě táhla pryč. Dotáhla mě do nějakého pokoje hned vedle pokoje Edwarda. Byl větší než ten Edwardův, bylo v něm ale méně místa. Téměř čtvrtinu pokoje zabírala obrovská skříň. Vsadila bych se, že je plná oblečení. U jedné stěny stála černá pohovka, naproti ní toaletní stůl se zrcadlem. Nepochybovala jsem o tom, že je to její pokoj.
"Posaď se," poručila mi. Ač nerada, poslechla jsem ji.
"Musím tě upravit," mumlala si spíše pro sebe. Přešla k pohovce, naklonila jsem se, abych lépe viděla. Všimla jsem si, že je pohovka plná oblečení. Ihned jsem věděla co tím myslí.
"Proč?" ozvala jsem se zase nesouhlasně. Zatvářila se nevěřícně.
"Podívej se na sebe!" řekla a mávla rukou.
"Ráda bych, ale jak to mám udělat, když máš zrcadlo přikryté nějakým hadrem!" odpověděla jsem ji nasupeně a už se natahovala pro ten hadr, abych ho stáhla. Alice mě, ale předběhla. Chytla mě za ruku, dřív než jsem se otočila k zrcadlu. Ztuhla jsem. Viděla jsem každý její pohyb, i když se ke mně dostala upíří rychlostí. Najednou mi to všechno přišlo děsivé, rozhodně mě to vyděsilo.
"Promiň," omluvila se rychle.
"To je dobrý," řekla jsem chraptivě a stáhla ruku dolů. Na chvíli se na mě zadívala. Asi aby zjistila jestli jsem v pořádku. Věnovala jsem ji povzbudivý úsměv. Vrátila mi ho a potom se obrátila zpátky k pohovce. Tentokrát k ní došla pomalu, vypadalo to že si dává pozor, aby neudělala nějaký rychlejší pohyb. Zřejmě mě nechtěla znovu vylekat. Začala se přehrabovat v oblečení a já ji jenom pozorovala. Moje myšlenky se ubíraly směrem k Edwardově pokoji. Co teď asi dělá? Sedí na své pohovce a užírá se výčitkami? Nechtěla jsem ho nechat samotného. Chtěla jsem být s ním a nejenom proto že už mi začínal chybět, ale taky kvůli tomu, abych zahnala všechny výčitky a nepokoje, které užíraly jeho duši. Doufala jsem, že bude v mých silách zajistit, aby nikdy nelitoval toho, že mě přeměnil. Musím se o to pokusit.
"Tyhle budou dokonalé," pronikl ke mně hlas Alice. Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a s obavami čekala co mi vybrala za oblečení. Musela jsem uznat, že má pravdu. Převlíknout jsme se opravdu musela. Mé oblečení bylo potrhané, špinavé a byla na něm zaschlá krev. Když jsem se podívala na jeden flek, ucítila jsem palčivou bolest v hrdle. Vyschlo mi v krku a v ústech se mi začalo něco hromadit. Nevěděla jsem co to je, ale dalo mi velikou práci to potlačit.
"V tomhle se budeš Edwardovi líbit," ozvala se znovu Alice. Podívala jsem se co má na mysli.
"Alexo!" vykřikla, "ty už jsi vzhůru!" Edward si povzdechl a vyhoupl nás na nohy. Sotva jsem stála na nohou už u mě byla Alice. Vrhla se mi kolem krku a objala mě. Nesnažila se skrýt radost a za to jsem jí byla vděčná. S úsměvem jsem ji objala. Když jsme se od sebe odtrhly, byli tu už všichni ostatní. Najednou jsem se cítila nervózně a rozpačitě. Neměla jsem ráda pozornost a tušila jsem, že teď se bude pár hodin všechno točit jenom kolem mě. Emmett se zachechtal, když viděl můj vystrašený pohled. Odolávala jsem myšlence vypláznout na něj jazyk a jenom jsem se na něj zaškaredila. Přistoupil ke mně Carlisle, na tváři úsměv.
"Vítej do rodiny," pronesl slavnostně. Ještě víc se usmál a potom mě objal. Usmála jsem se, dojatě. Pocit štěstí mě přepadl tak nečekaně. Měla jsem takové štěstí, které jsem si nikdy neuměla ani představit. Měla jsem rodinu. Po tak dlouhé době jsem se cítila jako bych byla uprostřed své rodiny. Všichni se ke mě ihned nahrnuli. Bylo zvláštní objímat Jaspera, který se ode mě vždycky držel odstup, aby mi neublížil. Když mě objímala Esme, cítila jsem jako by moje maminka byla v tu chvíli se mnou a také mě objímala.
"Pojď, něco ti ukážu," zavýskla Alice a natáhla se pro moji ruku.
"Ne, ty zůstaň tady!" zarazila Edwarda, který se chystal jít za námi. Zamračil se.
"Proč?" ozvala jsem se stejně nesouhlasně. Protočila oči.
"Protože jsem to řekla…," odsekla a už mě táhla pryč. Dotáhla mě do nějakého pokoje hned vedle pokoje Edwarda. Byl větší než ten Edwardův, bylo v něm ale méně místa. Téměř čtvrtinu pokoje zabírala obrovská skříň. Vsadila bych se, že je plná oblečení. U jedné stěny stála černá pohovka, naproti ní toaletní stůl se zrcadlem. Nepochybovala jsem o tom, že je to její pokoj.
"Posaď se," poručila mi. Ač nerada, poslechla jsem ji.
"Musím tě upravit," mumlala si spíše pro sebe. Přešla k pohovce, naklonila jsem se, abych lépe viděla. Všimla jsem si, že je pohovka plná oblečení. Ihned jsem věděla co tím myslí.
"Proč?" ozvala jsem se zase nesouhlasně. Zatvářila se nevěřícně.
"Podívej se na sebe!" řekla a mávla rukou.
"Ráda bych, ale jak to mám udělat, když máš zrcadlo přikryté nějakým hadrem!" odpověděla jsem ji nasupeně a už se natahovala pro ten hadr, abych ho stáhla. Alice mě, ale předběhla. Chytla mě za ruku, dřív než jsem se otočila k zrcadlu. Ztuhla jsem. Viděla jsem každý její pohyb, i když se ke mně dostala upíří rychlostí. Najednou mi to všechno přišlo děsivé, rozhodně mě to vyděsilo.
"Promiň," omluvila se rychle.
"To je dobrý," řekla jsem chraptivě a stáhla ruku dolů. Na chvíli se na mě zadívala. Asi aby zjistila jestli jsem v pořádku. Věnovala jsem ji povzbudivý úsměv. Vrátila mi ho a potom se obrátila zpátky k pohovce. Tentokrát k ní došla pomalu, vypadalo to že si dává pozor, aby neudělala nějaký rychlejší pohyb. Zřejmě mě nechtěla znovu vylekat. Začala se přehrabovat v oblečení a já ji jenom pozorovala. Moje myšlenky se ubíraly směrem k Edwardově pokoji. Co teď asi dělá? Sedí na své pohovce a užírá se výčitkami? Nechtěla jsem ho nechat samotného. Chtěla jsem být s ním a nejenom proto že už mi začínal chybět, ale taky kvůli tomu, abych zahnala všechny výčitky a nepokoje, které užíraly jeho duši. Doufala jsem, že bude v mých silách zajistit, aby nikdy nelitoval toho, že mě přeměnil. Musím se o to pokusit.
"Tyhle budou dokonalé," pronikl ke mně hlas Alice. Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a s obavami čekala co mi vybrala za oblečení. Musela jsem uznat, že má pravdu. Převlíknout jsme se opravdu musela. Mé oblečení bylo potrhané, špinavé a byla na něm zaschlá krev. Když jsem se podívala na jeden flek, ucítila jsem palčivou bolest v hrdle. Vyschlo mi v krku a v ústech se mi začalo něco hromadit. Nevěděla jsem co to je, ale dalo mi velikou práci to potlačit.
"V tomhle se budeš Edwardovi líbit," ozvala se znovu Alice. Podívala jsem se co má na mysli.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




