close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

36.kapitola-Boj o život

1. března 2009 v 15:41 | ewikk |  Druhá šance od "Belly"
z pohledu Alexy
Z bezvědomí mě probral štiplavý zápach. Ztěžka jsem otevřela oči a snažila se přijít na to co se stalo a kde to jsem. Byla jsem dezorientovaná. Na nic jsem si nepamatovala, nic mi nedávalo smysl. Chvíli mi trvalo než jsem si dala dvě a dvě dohromady. Když jsem viděla, jak z kapoty mého auta stoupá černý dým, vzpomněla jsem si, že jsem sjela cesty, abych se něčemu vyhnula. Pozornost jsem obrátila ke svým zraněním. Vypadalo to, že jsem jako zázrakem zůstala nezraněná.

Třeštila mě hlava a bolela ruka, ale jinak nic. Žádná krev, žádné další zlomeniny. Oddechla jsem si. ,Teď se odtud jenom dostat. Při nejhorším budu muset jít pěšky.´ Povzdechla jsem si a obrátila se ke dveřím auta. Byli zaseklé a musela jsem naložit hodě síly, abych je otevřela. Moje nohy byli znecitlivělé a nemohla jsem s nimi téměř hýbat. Zvažovala jsem jestli nepočkám dokud budu schopná s nimi více manipulovat. Jenže štiplavý zápach, který se linul z kapoty se nedal dále ignorovat. Stejně to byla, ale pitomost. Sotva jsem udělala jeden krok, zakopla jsem o rám dveří a spadla na zem. Zaklela jsem a chvíli tam jenom ležela. Potom jsem se vyhoupla do stoje. Musela jsem se opřít o auto, abych neupadla. Zhluboka jsem oddechovala a zvažovala svoje možnosti. Jak jsem se tak dívala do stále větší tmy, zahlédla jsem periferním okem pohyb. Byl, ale tak rychlý, že jsem si tím nebyla jistá. Když jsem se však podívala před sebe, uviděla jsem černou postavu, kousek ode mě. Neviděla jsem jí do obličeje, byla moc daleko.

"To…to není možné!" vykřikla osoba nevěřícně. Podle hlasu jsem určila, že je to žena. Možná, že to byla ona, kterou jsem málem přejela.

"Paní?! Jste v pořádku?" zakřičela jsem na ní a udělala k ní pár kroků, třeba byla zraněná. Osoba vyšla ze stínů a já zase o pár kroků ustoupila. Opravdu to byla žena. Na sobě měla odrbané, špinavé oblečení. Její chůze se podobala kočičí. Byla přikrčená, jako by se připravovala, že každou chvíli na ní někdo zaútočí a ona se bude muset přikrčit a bránit. Její vlasy byli zářivě oranžové, ale pocuchané a plné listí a dalšího bordelu z lesa. To, ale nebylo to co mě nejvíc vyděsilo. Její oči. Byli krvavě červené. ,Upír!´ došlo mi. Vzpomněla jsem si jak Edward říkal, že zlaté oči mají jenom ti upíři, kteří pijí zvířecí krev. Ostatní je mají červené. ,Skvělé! Jaké to štěstí! Upír, který se živý lidskou krví!´

"To není možné!" zopakovala upírka. "Ty jsi mrtvá!" Možná se praštila do hlavy?

"Eh, my se známe?" zeptala jsem se pomateně. Možná jsem něco zvorala já! Ale ať jsem se na ni dívala, jak jsem jenom chtěla, nedokázala jsem ji nikam zařadit. Začala kolem mě obcházet, přikrčila jsem se a vyděšeně ji pozorovala. Stačil by jeden její pohyb a aniž bych cokoliv zaznamenala, byla bych mrtvá. Pozorovala jsem její oči, jak mě rentgenují a její pokroucené obočí prozrazovalo, že přemýšlí.

"Upír nejsi, to vím jistě," uvažovala nahlas.

"Nic nechápu, ty nemůžeš být živá Bello!" Zpozorněla jsem a napjala se.

"Kdo je Bella?" zeptala jsem se. Možná mi dá odpověď ona. Bylo to poněkolikáté co jsem slyšela tohle jméno a stále jsem nevěděla kdo ta dívka byla. Edward o ní nechtěl mluvit, bylo vidět že ho to bolí, tak jsem se už neptala. To, ale neznamenalo, že jsem nebyla zvědavá. Žena se na mě překvapeně a zmateně podívala. Přistoupila ještě blíž a já začala couvat, dokud jsem nenarazila do auta. Potom začala větřit jako pes. Vítězoslavně se usmála.

"Cítím ho z tebe. On si prostě nedá říct, ale kdo by se divil," řekla a začala se smát. Přejížděl mi z toho mráz po zádech. Nevěděla jsem o kom mluvila, nevěděla jsem vůbec nic a nic jsem nechápala.

"No, asi bych to měla využít." Její hlas zněl nenávistně a vztekle. Začala jsem se třást strachy, tohle nemůže dopadnout dobře. Přikrčila se a připravila ke skoku. V další vteřině mi do vědomí proplula zvláštní myšlenka, vzdálená vzpomínka, která nemohla být moje. Stála jsem na nějaké louce. Edward stál přede mnou a byl stejně přikrčený, jako žena před chvílí. Z jeho hrdla vycházelo šelmí vrčení, které mě vyděsilo. Podívala jsem se stejným směrem, jako on a viděla tři osoby. Tři upíry, živící se lidskou krví, podle jejich červených očí. Dva muži, jedna žena. Možná mě nemělo tolik překvapit, když jsem rozpoznala stejnou ženu, která . Jeden muž se krčil stejně jako Edward. Měřil si mě, nozdry rozšířené. Naklonil se ke straně a Edward zareagoval úplně stejně.

"Ona je tu s námi," ozvalo se pevné odmítnutí od Carlisle. Otočila jsem se po zvuku jeho hlasu a teprve potom ho viděla a následně i ostatní. Byli tu všichni Cullenovi a všichni se tvářili vyděšeně.

"Vy jste si přinesli svačinku?" promluvil druhý muž. Ten který se nekrčil a který vypadal na to, že je jejich velitel. Udělal krok k nám, ale děsivé vrčení od Edwarda ho zahnalo zpátky.

"Říkal jsem, že je tu s námi," napomenul ho Carlisle.

"Ale ona je člověk," protestoval překvapeně upír.

"Ano," ozval se hrozivě Emmett. Vypínal se do celé své výšky, nešlo ho přehlédnout. Druhý muž se pomalu napřímil, ale nespouštěl ze mě oči. Edward zůstával dále přede mnou, připravený mě chránit.

"Zdá se, že se o sobě navzájem máme hodně co učit," promluvil upír vepředu klidně.

"Je to tak," Carlisleův hlas byl naproti tomu nepřátelský a chladný.

"Přesto bychom rádi přijali vaše pozvání." Jeho oči šlehli ke mně a zpátky na Carlisle. "A lidské dívce samozřejmě neublížíme. Nebudeme lovit ve vašem revíru, jak jsem řekl." Druhý muž pohlédl nevěřícně a popuzeně na svého velitele a potom si vyměnil krátký pohled se ženou.

"Ukážeme vám cestu. Jaspere, Rosalie, Esme?" zavolal po chvíli Carlisle.

"Tak jdeme, Bello," ozval se Edward. Zase to jméno a bylo namířeno na mě! Dále jsem jenom zaznamenala, jak se ostatní kolem mě semkli, aby na mě nebylo vidět a vzápětí jsem už stála opět u svého nabouraného auta. Všechno to bylo jako záblesk, který trval krátce. Prostě jsem to najednou věděla. Což neznamenalo, že jsem tomu rozuměla. Ozvalo se vrčení, které mě vrátilo zpátky na zem. Žena se ještě víc přikrčila a potom po mě skočila. Vyděšeně jsem vykřikla a začala utíkat. Utíkala jsem dál a nevšímala si větviček, které mě šlehali do obličeje. Věděla jsem, že kdyby chtěla už by mě dávno chytila. ,Hraje si se mnou,´ došlo mi. To mě donutilo zrychlit, přestože mě nahlodával jeden červík, že mi to stejně nepomůže. Běžela jsem dál a najednou jsem byla ve vzduchu a vzápětí narazila tvrdě do stromu. Vykřikla jsem bolestí. Asi mi právě zlomila žebro, možná dvě nebo dokonce tři. Podívala jsem se na ní. Byla kousek ode mě a výsměšně se na mě usmívala.

"Víš, neber to osobně, ty vlastně za nic nemůžeš," řekla, téměř se usmála a znovu se přikrčila. "Víš jaké to je, když žiješ věčně sám? Tvůj Edward mi zabil druha a já za to teď zabiju tebe." Tentokrát byl její hlas plný rozhořčení a nenávisti. Otupěle jsem na ni zírala. Opět po mě skočila, ocitla jsem se ve vzduchu a pak opět letěla k nějakému stromu. Tentokrát jsem uslyšela děsivé křupnutí a ucítila hlodavou bolest v noze a zádech. Zadržela jsem výkřik bolestí.

"Ty, jsi jenom člověk," promluvila klidně, ale s náznakem zuřivosti. Roztřeseně jsem se na ni podívala. Chtěla jsem to už mít za sebou. Pokud je tohle den, kdy zemřu, tak ať je to aspoň rychlé. Dřepla si ke mně a podivně se na mě dívala. Vzala do ruky moji ruku, jediným prostým pohybem ji překroutila a zlomila. Vykřikla jsem. Ona se jenom víc usmála, zřejmě se jí líbilo vidět mě trpět. Potom se rozpřáhla a uhodila mě do obličeje. Už jsem neměla sílu ani křičet. Kopla mě do břicha, bolest byla tak silná, že mě přece jenom donutila vykřiknout a do očí mi vehnala slzy.

V následujících bolestných vteřinách se mi promítnul celý můj nicotný život. Smrt mé maminky a následné týrání otcem. Larryho šikana, setkání s Edwardem a jeho rodinou, zjištění, že Edward je upír a že ho miluji, pokus o znásilnění, hádka s Edwardem o mé přeměně. V těch pár vteřinách, kdy se mi promítal můj život jsem poznala, že umírám.

"Druh za druha," slyšela jsem její tvrdý hlas a poznala jsem, že se chystá k smrtící ráně. Ucítila jsem další bolest. Nevěděla jsem, ale kde ani co mi udělala, jelikož mě bolelo celé tělo. Následně moje vědomí odplulo.


z pohledu Edwarda

Stromy kolem mě létaly neuvěřitelnou rychlostí. Já to však vůbec nevnímal. V mé zmučené mysli létalo jediné slovo: Victorie. Měl jsem ji zabít, když jsem měl možnost. Tentokrát, ale neuteče! Jestli Alexe něco udělá…Zrychlil jsem. Běžel jsem tak jako nikdy. Nesmím přijít pozdě, tentokrát ne. ,Bože, moje Alexe je s Victorií!´ Ještě jsem zrychlil. Musel jsem ze sebe dát maximum, nesměl jsem přijít pozdě. Nemůžu o ni znovu přijít, podruhé bych to nepřežil.

Byl jsem na lovu, když mi Alice zavolala. Byl jsem tak daleko, zase tak daleko! Proč jsem nemohl lovit někde poblíž? Bylo to jako prokletí. Vždycky, když nejsem s Alexou stane se něco zlého. Proč nemůže mít chvíli klidu? Proč se musí všechno zkazit, když se zdá, že bychom mohli být šťastní?

Jakmile mi zavolala a řekla mi co viděla, zatmělo se mi před očima. Viděla Alexu, viděla ji…viděla ji mrtvou. Podivně pokroucenou někde v lese a všude kolem ní krev. Bolest, která mi tehdy vystřelila do mého mrtvého srdce se nedala popsat. Na nic jsem nečekal, nechal jsem auto autem a začal utíkat směrem, kterým mě navedla Alice. Jako kdyby to nestačilo, nikdo nebyl v tu dobu doma. Carlisle byl v práci, Esme s Rose a Alice byly nakupovat a Emmett s Jesperem byli se mnou na lovu. Slyšel jsem je jak běží za mnou, byli hodně vzadu, nestíhali mě, ale tím jsem se nezabýval. Právě naopak, musel jsem ještě zrychlit. Nejhorším na tom bylo nevědět. Nevěděl jsem kde přesně ji hledat, nevěděl jsem co s ní je. Nevěděl jsem nic. Věděl jsem jenom to, že o ni můžu znovu přijít. Právě tahle myšlenka mě vedle kupředu a donutila mě ještě zrychlit.

Doběhl jsem do lesa, který byl blízko domu Alexy. Někde tady by měla být. Ale kde? Les je tak veliký…Běžel jsem dokud jsem nenarazil na její auto v příkopě. Stáhlo se mi hrdlo bolestí a strachem. Potom už nebylo těžké ji najít. Vůně její krve byla všude kolem mě. Téměř se mi z ní motala hlava. Běžel jsem po té vůni. Čím jsem byl blíž, tím víc byl pach krve zřetelnější. A pak jsem ji uviděl. Ležela stejně jako ji viděla Alice ve své vizi. Ležela na zádech, ruce a nohy podivně překroucené. Její dokonalý obličej a její šaty zdobili červené stopy od krve. A Victorie…stála kousek od ní a dívala se. Přepadl mě vztek, příšerný vztek, který způsobil strach a bolest. Vydal jsem šelmí zavrčení. Victorie nestačila ani zvednout hlavu, když jsem do ní narazil a odhodil ji od Alexy. Lesem se ozvala dunivá rána.

Předsevzetí, že Victorie tentokrát neuteče mě ihned opustilo, když jsem viděl zhroucenou Alexu. Doběhl jsem k ní, musel jsem zadržet dech, bylo tam tolik krve. Vzal jsem ji za ruku a stiskl ji, jako by ji to mělo pomoct v tom, aby se probudila. Slyšel jsem její srdce, jak pomalu přestává tlouct. ,Ne! Takhle to nemůže skončit!´

"Ach, musíš se cítit hrozně. Ani jednu si nedokázal zachránit," uslyšel jsem hlas Victorie. Použila tichý, téměř lítostný tón. Nevěděl jsem o čem to mluví. Přečetl jsem její myšlenky, abych zjistil, že mluví o Belle. Víc jsme, ale nedokázal vyčíst. Svoje myšlenky si hlídala pečlivě. Otočil jsem se a nechápavě na ní podíval. Věděl jsem, že bych s ní neměl ztrácet čas. Měl jsem ji zabít, dokud byla možnost, ale chtěl jsem vědět co tím myslela. Victorie se zasmála.

"Takže ty to opravdu nevíš?" řekla šíleně veselým hlasem. Krutě se na mě podívala. "Bella zemřela měsíc po tom co jsi odešel. Zabila jsem ji…"

"Ne! Lžeš!" zakřičel jsem hlasem, ve kterém byla bolest s bezmocí. Výsměšně se na mě podívala a na povrch její mysli vytanula myšlenka. Myšlenka jak saje Belle krev, téměř jsem cítil jak její život vyhasíná. Začal jsem se neuvěřitelně třást. Třást bolestí, vztekem, bezmocí a výčitkami. ,Co jsem to jenom udělal!´ Victorie zamlaskala.

"Chutnala dobře…pokud tě to uklidní, myslím, že jsem ji spíše pomohla. Vypadala děsivě, když jsme ji viděla. Vypadalo to, že smrt vítá s otevřenou náručí. Ani se nebránila…" Začal jsem vrčet a opět po ní skočil. Začal jsem na ní dorážet se zuřivostí dravé šelmy. Nedal jsem ji možnost oddechu. Snažila se kolem mě proklouznout, najít díru v mé obraně, aby mohla vzít nohy na ramena. Ale to jsem jí nedovolil. Pokaždé jsem byl o kousek rychlejší. Její myšlenky jí prozrazovali a mě pomáhali. Vypadalo to, jako bychom spolu tančili. Jeden krok sem druhý krok tam. Začal jsem mezi námi zkracovat vzdálenost. Čím blíž jsem jí byl, tím víc její oči prozrazovali zoufalství. Těkali z místa na místo a hledali únikovou cestu. Věděla, že tohle přehnala. Měla utéct, když měla šanci. Teď už bylo pozdě. Tančili jsem z místa na místo, ale moje mysl si uvědomovala i jiné věci. Čas Alexy se krátil. Slyšel jsem jak její srdce přestává pomalu bít. Už nebylo moc času.

Pomoc přišla v další vteřině. Zatímco jsem se kousek oddálil od Victorie, prolétl kolem mě Emmett a narazil do ní se silou tanku. Vzápětí se objevil i Jasper a ostatní z rodiny. Teď už neměla šanci. Poznala to a dala se na útok. Jasper s Emmettem zavrčeli a začali ji pronásledovat. Otočil jsem se a vydal se za Alexou. Už se nad ní skláněl Carlisle a zjišťoval její zranění. Alice s Esme a Rose stály v pozadí. Zadržovaly dech a jejich oči pulzovali. Chytil jsem Alexu znovu za ruku a potlačoval zoufalé vzlyky, které se draly na povrch. Carlisle prohlížel Alexu a čím dál tím víc se mračil. V jeho myšlenkách jsem vyčetl jen: ,Tohle nevypadá dobře.´ Po minutě se stáhl a jeho obličej byl zoufalý.

"Je mi to líto Edwarde." Někdo za mnou zalapal po dechu.

"Co…co je ti líto?" Zavrtěl hlavou.

"Už ji nedokážu pomoci. Je na tom hodně špatně. Má vnitřní krvácení, zlomenou páteř a ztratila spoustu krve," začal Carlisle. Moje otupená mysl si nechtěla nic takového připustit.

"Odnesu ji do nemocnice," začal jsem zoufale. Opět zavrtěl hlavou.

"Stačí jeden neopatrný pohyb a zabiješ ji. Je mi líto, umírá," poslední slovo zašeptal.

"Ne!" vydal jsem ze sebe neartikulovaný řev umírajícího zvířete. Začal jsem vzlykat. Ona nemohla zemřít, prostě nemohla.

"Edwarde, musíš to udělat. Teď!" ozval se rázný hlas Alice. Ihned jsem věděl o čem mluví.

"Ne!" vztekle jsem zavrčel.

"Je to jediná šance. Buď ji přeměníš a nebo zemře…" přidal se Carlisle. Ne, to jsem nemohl udělat. Nemohl jsem ji odsoudit k věčné tmě. Ale když to neudělám zemře. Ale nebyla by smrt v tomhle případě lepší? Dokážu ze sebe udělat toho největšího sobce a přeměnit jedinou osobu na světě, která je pro mě vším? Dokázal bych ji takhle zničit život? Ano, dokázal, stačilo by tak málo. Ale stále jsem se k tomu kroku nedokázal odhodlat. Nemohl jsem ji nechat umřít. Ale co byla smrt? Co když ji potom čeká nebe, ale tím že ji proměním ji zbavím možnosti věčného klidu? Ale už kvůli mně zemřela Bella, dokážu snést i smrt Alexy?

"Edwarde, buď to uděláš teď a nebo bude pozdě," vetřel se mi do vědomí zoufalý hlas Carlisle. Rozhodl jsem se. Věděl jsem,že si to budu vyčítat po zbytek věčnosti, ale nemohl jsem se koukat jak umírá. Nemohl jsem ji nechat umřít, když jsem ji mohl zachránit.

"Omlouvám se," zašeptal jsem ji do ucha těsně předtím než jsem se sklonil k jejímu krku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Markétka | 1. března 2009 v 16:10 | Reagovat

wow... já potřebuju další a to hned!!!! tohle je hřích, takhle to ukončit!!

2 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 1. března 2009 v 18:38 | Reagovat

jj souhlasím..je to hrozná nehoráznost ukončit to teď...rychle další...!

3 janča janča | 1. března 2009 v 18:44 | Reagovat

dalšííí prosím další  já to nepřežiju   prosíím

4 Markétka Markétka | 1. března 2009 v 20:18 | Reagovat

tak kdy teda bude ten další??? my ho potřebujem!!!

5 alisa alisa | 1. března 2009 v 20:40 | Reagovat

jůůůůůůůůůůůůůů,bezva.ale nachápu proč když ostatní dny dáváš dva nebo i tři díli tak když je to zrovna nejnapínavější tak dáš jenom jeden.prosíííím snaž se co nejrychlejc o další;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.