close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2.diel

3. března 2009 v 10:25 | Dark Angel |  Jenom sen
Bellin pohled:
Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji a ještě pořád jsem cítila jeho studenou dlaň. Potom jsem si uvědomila, že to byl jenom sen. Pocítila jsem hořké zklamání a aniž bych si to uvědomila, po tváři mi stekla slza.

Rychle jsem ji setřela a podívala jsem se na budík, byl akorát čas vstát a rychle se upravit. Snažila jsem se zahnat smutek a tak jsem se oblékla a bežela se nasnídat. Mamka ještě spala a na plotně pořád ještě ležely hrnce s připáleným obědem. Povzdechla jsem si a rychle je umyla. Potom mi zbývalo už jen pár minut, abych dojela do školy. Celou dobu jsem měla zaměstnanou mysl, ale jakmile jsem dosedla do lavice a do třídy vešel učitel, znovu jsem si přehrávala celý můj sen. Nikdy se mi nezdály takové sny, vždy byly zmatené, chaotické a hlavně tam byli lidé, které znám. Byla jsem si jistá, že Edwarda jsem nikdy neviděla, na takové lidi se nezapomíná. Ani jsem si nevšimla, že hodina už skončila. O přestávku jsem pozorovala moje spolužáky, všichni se spolu vesele bavili a já byla trochu stranou.
Nikdy jsem pořádně nezapadla.
A znovu mě sevřelo zoufalství. Jsem už tak zoufalá, že jsem si musela přítele vysnít?
Zavřela jsem oči, sluneční paprsky mě pálily na kůži a já si znovu představila jeho bledou, studenou pleť. Jeho zlaté oči, které v jednu chvíli byly tak blízko mému obličeji. A hlavně jeho vůni. Nedokázala jsem ji k ničemu přirovnat a přesto byla tak povědomá. V podobném duchu proběhlo celé dopoledne. Domů jsem dojela ve stejné náladě, jako když jsem ho opouštěla. Nikdo tam nebyl, mamka jela asi s Philem na trénink, za což jsem byla vděčná. Snědla jsem nějaké jídlo, nevěnovala jsem tomu moc pozornost a odebrala jsem se k sobě do pokoje. Cítila jsem se, jako bych o něco přišla.
Zbláznila jsem se.
Rychle jsem si vzala z nočního stolku knihu a pokračovala jsem ve čtení, abych se nějak zaměstnala. Ale moje myšlenky se neustále vracely k dnešnímu snu. Zaplavila mě vlna vzteku, zahodila jsem knížku, o které jsem už ani nevěděla, že ji držím v ruce a lehla jsem si do postele. Neklidně jsem se převalovala a myšlenky mi v hlavě vířily tak, že jsem nemohla usnout.

Edwardův pohled:
Svítilo na mě slunce a paprsky se odrážely od mého těla.
Ještě, že tak, nemusíme do školy.
Rozeběhl jsem se směrem domů. Na verandě už čekala Alice s tázavým výrazem ve tváři. Viděla jsem tě na louce. Než jsem stačil odpovědět, ukázala mi, co viděla. Zadržel jsem dech a fascinovaně sledoval její vidění. Byl jsem tam já a naproti mě.. Stála ona.
"To nechápu, to se mi zdálo." odvětil jsem. Alice se na mě jen podívala a vešla do domu. Šel jsem za ní a cítil jsem se úplně omámený, nikdy jsem takový pocit nezažil. Došel jsem až ke schodišti, když jsem si všiml, že na mě všichni koukají. Zmateně jsem se na ně podíval a oni mi pohled opětovali. Uvědomil jsem si, že se podvědomě usmívám. Změnil jsem směr a usedl za klavír.
Zbláznil se. Emmetův hlas v mé hlavě jsem skoro nevnímal. Začal jsem hrát pomalou melodii.
Ach, Edward zase hraje, nádhera.
Zastyděl jsem se za sebe, když jsem si vzpoměl, kdy jsem naposledy hrál. Esme teď byla šťastná. Ponořil jsem se do hry a přitom jsem si znovu vybavil její tvář. Zaplavila mě další vlna smutku, když mi došlo, že není skutečná. Melodie se výrazně změnila, beznaděj, která z ní sálala, sklíčila každého v domě. Cítil jsem, jak se Jasper pokusil náladu opět zlepšit, ale nemělo to žádný účinek. Slyšel jsem Esminy vyděšené myšlenky. Zaslechl jsem Carlisleovo auto na příjezdové cestě, ani jsem si nevšiml, že byl pryč. Přestal jsem hrát, ale atmosféra zůstala stejná. Domovní dveře se otevřely a náš "otec" vešel. Oči všech přítomných se upíraly na mě, myšlenky každého z nich byly dokonale sehrané.. Co se děje? Jen jsem zavrtěl hlavou a odešel jsem do svého pokoje. Pustil jsem si hudbu a dal jsem ji tak nahlas, abych přehlušil myšlenky a rozhovory ostatních v domě. Celý den jsem jen ležel na pohovce a před sebou jsem viděl její tvář. Moje mrtvé srdce na chvíli obživlo, ale hned po probuzení se vrátilo do původní podoby. Uběhlo několik hodin a já stále ležel bez pohnutí. Nikdy jsem už nechtěl usnout, znovu zažít podobné zklamání.
Proč jsem se nepřeměnil? Jestli je tohle můj osud, nestojím o něj. Odejdu. Musím odejít.
Až když se rozrazily dveře a do mého pokoje vběhla Alice, jsem si uvědomil, jaký jsem sobec. "Co se to s tebou stalo, Edwarde?" zeptala se tichým hlasem plným autority. Povzdechl jsem a tiše jí vylíčil můj sen. Až když jsem to řekl nahlas, uvědomil jsem si, jak je to absurdní. A nejhorší na tom bylo, že to slyšel každý v domě. Má "sestra" se a mne jen soucitně dívala a znovu si v hlavě přehrávala její dnešní vidění. Podíval jsem se ven z okna a zjistil jsem, že už je tma. Ještě chvíli jsem přemýšlel a pak, ačkoliv jsem se tomu pokoušel vzepřít, mě přemohla únava.

Bellin pohled:
Převalovala jsem se v posteli a pořád jsem se zamotávala do deky. Byla jsem unavená, ale nemohla jsem se uklidnit. Zvedla jsem se a sešla jsem dolů do kuchyně, kde jsem vypila sklenici vody. Když jsem se vrátila zpátky, lehla jsem si a jak jsem doufala, okamžitě jsem usnula. Stála jsem uprostřed lesa na cestě. Zmateně jsem se rozhlížela. Tentokrát jsem byla sama. Šla jsem dál po cestě, ke světlu. Došla jsem na nádhernou louku, všude byly květiny, zahlédla jsem i motýla.
"Ehm ehm..", ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila. Rychle jsem se otočila a chvíli jsem nikoho neviděla. Potom jsem si ho všimla, ve stínu stromů se schovával Edward. Do tváří se mi vehnala krev a zatvářila jsem se rozpačitě.
"Ahoj." pozdravila jsem a obezřetně jsem se na něj dívala. Na obličeji se mu objevil úsměv, odhalil dokonalé zuby.
Je na něm vůbec něco, co dokonalé není?! Přistoupil o krok blíž, ale stále zůstaval ve stínu a díval se. Jeho upřený pohled mě znervózňoval, hrála jsem si se zipem u mikiny. "Ahoj." Chvíli bylo zase ticho. "To už mi nic neřekneš?" poznamenal a v jeho hlase jsem zaslechla pobavení.
"Ehm, vlastně čekám, až se něco stane. Obvykle se moje sny dějí sami." Zvedl jedno obočí a pak udělal pár kroků, aby vystoupil ze stínu. Udály se tři věci najednou. První a myslím, že docela zásadní - Edward začal zářit. Druhá - srdce se mi na chvíli zastavilo a pak začalo bít jako splašené. A třetí - podlomila se mi kolena a já se zhroutila.
"Bello, no tak Bello, probuď se" slyšela jsem z dálky tichý, přesto naléhavý hlas. Čekala jsem, že se probudím doma, ale když jsem otevřela oči, stále jsem ležela na louce a hlavně - Edward pořád ještě zářil. Byl krásnější než předtím, paprsky se od jeho kůže odrážely a on vypadal, jako by byl posetý stovkami diamantů. "Neboj se, neublížím ti." A já mu opravdu uvěřila. Posadila jsem se a potichu jsem si ho prohlížela.
"Co jsi zač?" zeptala jsem se a v duchu jsem se snažila vzpomenout, na jaký fantasy film jsem se koukala naposledy, protože tohle moje ubohá fantazie nemohla vymyslet.

Edwardův pohled:
Znovu jsem byl na louce. Vzduch byl nasáklý její vůní a já šel jako omámený za ní. Stála zády ke mě. Zoufale jsem se jí chtěl podívat do obličeje, proto jsem si odkašlal. Musel jsem se pousmát, když jsem slyšel její vyděšenou reakci. Pozdravila mě a dál se na mě dívala. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že bych měl také pozdravit. Odpověděl jsem a snažil se zapamatovat každý detail jejího obličeje. Její obvykle bledé tváře zčervenaly, její vůně byla všude. V puse se mi hromadil jed, ale to jsem ignoroval.
"To už mi nic neřekneš?" musel jsem něco říct, jinak bych se asi zbláznil. "Ehm, vlastně čekám, až se něco stane. Obvykle se moje sny dějí sami." znělo to trochu rozpačitě a já na chvíli strnul. Měl jsem pro ni tisíce otázek a proto jsem vystoupil ze stínu, než jsem si stihl uvědomit, co se stane. Vyděšeně se na mě podívala a její srdce na pár vteřin přestalo bít. Ztuhl jsem leknutím. Potom se opět rozbušilo a mě zaplavila úleva. Ovšem jen do té doby, než omdlela. Stalo se to tak rychle, že jsem nestačil nic udělat. Dopadla na tvrdou zem a teprve potom jsem se k ní rozeběhl. Sedl jsem si k ní a její bezvládné tělo jsem si položil do klína. Ta vůně mě na chvíli úplně ochromila. "Bello, no tak Bello, probuď se." začínal jsem být zoufalý, nevěděl jsem co se s ní stalo. A potom otevřela oči. Dívala se na mě, v jejím pohledu bylo tolik neznámých pocitů, že jsem znovu litoval, že její myšlenky mi zůstaly utajené. "Neboj se, neublížím ti." V jejích očích se konečně objevila důvěra.
"Co jsi zač?" Chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem si uvědomil, že je to jen sen. "Nechci, aby ses mě bála." snažil jsem se ji přesvědčit, ale věděl jsem, že je to zbytečné. Bojovně vysunula bradu a ještě než něco stačila namítnout jsem radši přiznal pravdu.
"Jsem upír." Zkoumavě jsem se na ni podíval a čekal, jak zareaguje. Už se nadechovala k odpovědi, než to ale stihla, zase zmizela. Vyskočil jsem na nohy a vztekle kopl do nejbližšího stromu. Ten se skácel k zemi a já se probudil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Markétka | 3. března 2009 v 18:21 | Reagovat

wow!!! tohle je neskutečný... snad nejlepší povídky co jsem zatím četla(i když jsou zatím jen dvě) .... pokračuj... a dej sem rychle další!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.