Bellin pohled :
Nebýt mé zvědavosti, zůstalabych v posteli přinejmenším několik příštích let. Snažila jsem se zaplašit myšlenky na Cullenovi , co nejvíc to šlo.
Přešla jsem ke skříni a otevřela ji. Několik vteřin jsem byla schopná jen zírat na hromádky oblečení, které tam byly naskládané.
Tohle nosím ?
Vytahávala jsem postupně všechno, co tam bylo a přemítala, jestli jsem se spíš nedostala do nějaké paralelní dimenze. V šatníku převládaly tmavé barvy, nejčastěji černá.
Vytáhla jsem už několik triček s potiskem neznámých kapel a žaludek se mi scvrkával čím dál tím víc. Uvažovala jsem nad tím, že bych si nechala to, co mám na sobě, ale to jsem také zavrhla.
S povzdechnutím jsem si oblékla černé triko s červeným nápisem a džíny. Pátrala jsem po pokoji a pod postelí jsem konečně objevila boty. V neblahé předtuše jsem přešla k zrcadlu a dost hlasitě jsem si oddechla, když jsem zjistila, že nemám zelené vlasy nebo piercing.
Co se to se mnou v téhle době děje ? Vždyť jsem nic neměnila.
Seběhla jsem schody a vyšla před dům, kde už nervózně stepoval Jacob. Tam mě čekalo další překvapení. Zalapala jsem po dechu při pohledu na dvě nablýskané motorky, které ani zdánlivě nepřipomínaly ty, na kterých jsme jezdili s Jakem, když Cullenovi odjeli. Jacob vykouzlil na tváři úsměv a kývl směrem k jedné z motorek. Hlasitě jsem polkla.
"Na tom nemůžu jet, Charlieho by trefil šlak," odporovala jsem slabým hlasem a on pozdvihl obočí.
"Charlie ti ji koupil, Bells," odvětil a tiše se zasmál mému výrazu. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Jacob něco zamručel a chytil mě za ruku. Já se ještě rozhlédla kolem sebe, jestli někde neuvidím stát svůj náklaďáček, ale nestalo se tak.
"Umíš na tom vůbec jezdit?" zeptal se skepticky a propaloval mě přitom pochybovačným pohledem.
"No, ehm, párkrát jsme spolu jezdili, ale oproti tomuhle," ukázala jsem směrem k motorkám, "to byla jen kola s motorem," pokračovala jsem a zakřenila se.
Jake protočil oči a nasedl na ni.
"Sedni si za mě," nakázal mi, ale já se nemohla přemluvit k pohybu. "No tak, Bello," naléhal a já ho poslechla.
Pevně jsem se ho chytila a snažila se přitom uklidnit rozdivočelé srdce. Motor se zaburácením nastartoval, skoro mi z toho zalehly uši.
Proboha.
A pak jsme se rozjeli. Okolní krajina mi na chvíli úplně zmizela, žaludek jako bych nechala před domem. Pevně jsem semknula víčka a zabořila obličej do Jacobových zad. Vítr mi cuchal vlasy, ohlušující burácení motoru mi přišlo skoro až neuctivé k tichému Forks. Když jsme konečně zastavili, nohy už jsem měla zdřevěnělé.
Jake mi pomohl dolů a já se rozhlédla kolem sebe. Stáli jsme v lese.
"Co tu děláme?" ptala jsem se zvědavě, ale on jen zavrtěl hlavou a vydal se lesní cestou hlouběji.
"Počkej!" vykřikla jsem a rozěběhla se za ním, abych se neztratila. Bedlivě jsem sledovala lesní porost, abych se vyhla případnému zákeřnému kořenu stromu a nepřistála na tvrdé zemi. Během několika minut jsem si uvědomila, že jsem od doby, co jsem se probudila, ani jednou neškobrtla.
Vždyť jsem nic nezměnila. Dávali jsme si pozor.
Znovu jsem se podívala na své tělo.
Tohle nejsem já, jak je to možné ? Charlie mi koupil motorku.
Nemohla jsem si pomoct, ale tahle skutečnost mi přišla ještě neuvěřitelnější, než to, že se ze mě přes noc stala fanynka rocku nebo metalu.
Jacob konečně zastavil, málem jsem do něj narazila. Vyhlédla jsem zpoza jeho zad.
Ocitli jsme se na kruhové mýtince, obklopené stromy. Uprostřed se nacházelo ohniště, ohraničené kameny. Jacob udělal pár kroků a sedl si na kmen stromu, který stál hned vedle.
Napodobila jsem ho a věnovala mu zvědavý pohled. Dlouho nemluvil, jen se díval před sebe. Mě na jazyku pálily tisíce otázek, proto jsem ticho přerušila.
"Jaku, nechápu to. Jakto, že mi Charlie dovolil motorku? Proč jsem celá v černém? Všechno je jinak," chrlila jsem ze sebe zoufalým hlasem a pokoušela se zmírnit nevolnost, která se opět přihlásila o slovo.
"Začala jsi se takhle oblékat před dvěma lety," začal a než jsem stačila říct svoje námitky nahlas, pokračoval : "Je to reakce na rozvod tvých rodičů."
Reakce na rozvod rodičů, přehrála jsem si to znovu v hlavě a pak mi došlo, proč mi to nedávalo smysl.
"Moji rodiče se rozvedli, když mi byl rok," namítla jsem zmateně a střelila po něm pohledem.
"Ne, rozvedli se před dvěma lety," odvětil a já se musela zachytit vyvráceného kmenu, na kterém jsme seděli, abych se nepřevrátila.
V hlavě mi vířily zmatené myšlenky, mohla jsem zřetelně cítit každý úder mého srdce.
"Jak dlouho tady žiju?" hlesla jsem a snažila se, aby se mi nelámal hlas.
"Celý život," odpověděl a tiše se uchechtl, jako by si vzpomněl na něco vtipného.
Žiju celý život ve Forks. Charlie a Renée se rozvedli před dvěma lety a já začala jezdit na motorce, abych jim ukázala, jak moc mi ublížili. Co se to se mnou stalo ? Co se to stalo s mým životem ? Jak jsem dokázala změnit svou vlastní budoucnost ?
"Bello, posloucháš mě?" vytrhl mě Jacobův hlas z přemýšlení a já jen ztěží odvrátila zrak od vlastních bot.
"Takhle to nemělo být," zamumlala jsem nešťastně a po tvářích se mi znovu spustily slzy. Na jeho tváři se objevil zachmuřený výraz. "A jak to mělo být?" zeptal se tiše a postavil se na nohy.
"Charlie a Renée se rozvedli už dávno, žila jsem ve Phoenixu a přistěhovala jsem se v roce 2005," odpověděla jsem a zároveň se pokoušela vybavit každý okamžik mého opravdového života.
Ale co je můj opravdový život ? Vždyť už žádný neexistuje.
Jestli jsem si někdy myslela, že jsem zoufalá, nebylo to nic oproti tomu, co jsem zažívala v tuhle chvíli. Připadala jsem si jako ve snu, akorát s tím rozdílem, že jsem se nejspíš neměla probudit.
"Cestování časem, upíři, vlkodlaci. Co příjde příště?" prskal naštvaně Jake a přecházel sem a tam.
Správná otázka.
Všechny moje životní jistoty se rozplynuly a nezbylo téměř nic.
Existuje vůbec něco, co je skutečné ?
"A jak dlouho jsme spolu chodili? Teda chodíme?" zeptala jsem se, když jsem konečně byla schopná uvažovat. Jake si znovu sedl, tentokrát na zem naproti mě, a naše pohledy se střetly. V jeho očích jsem nalezla jen bolest.
Čemu se vůbec divím ?
"Tři roky," odvětil tiše a já musela uhnout pohledem, abych už ten jeho nemusela snášet. Jeho hlas mi zněl v hlavě jako ozvěna a já pocítila touhu začít hlasitě křičet a do něčeho pořádně praštit.
"A s kým se ve škole bavím? S Mikem? Jessicou? Nebo snad s Tylerem?" zaskučela jsem a nervózně si přejížděla rukama po kolenech. Jeho výraz se změnil, povzdechl si.
"Už rok se nebavíš s nikým, od té doby, co..." odmlčel se a já pocítila ještě větší zvědavost. "Od jaké doby?" naléhala jsem a snažila se nevnímat strach z toho, co řekne.
"Od té doby, co zemřela Lily," dopověděl a já se zamračila.
Kdo je Lily ? Nemohla jsem si vybavit nikoho z Forks, kdo by se tak jmenoval.
"Lily byla tvá nejlepší přítelkyně," vysvětloval, když si všiml mého výrazu.
"A jak zemřela?" Znovu si povzdechl a já se bála, že mi snad neodpoví.
"Stala se nehoda. Tyler ztratil kontrolu nad řízením a srazil ji u školy. Málem jsi zemřela taky, ale stihla jsi uskočit," vyprávěl a já znovu pocítila nevolnost.
Nestihl zastavit. Místo mě zemřel někdo jiný. Ale s tím rozdílem, že tady nebyl žádný Edward, který by tomu zabránil.
Znovu mě rozbolela hlava a do hlavy se mi vtlačily další vzpomínky.
Drobná dívka stojící kousek ode mě. Skřípění brzd. A pak hlasitá rána doprovázená zvukem ohýbajícího se kovu. Spousta křiku a krve.
Vykřikla jsem a tentokrát jsem se opravdu převrátila a narazila hlavou do trvdé země. Srdce mi zběsile bušilo, cítila jsem na svých tvářích slzy. Dvě ruce mě zvedly ze země a já si uvědomila, že hystericky vzlykám a nemůžu popadnout dech.
"No tak, Bells," chlácholil mě a přitom mě drtil v objetí.
Trvalo mi dlouho, než jsem se dokázala úplně uklidnit.
"To auto se řítilo na mě, Edward ho zastavil a zachránil mě," hlesla jsem a snažila se ignorovat to, jak sebou trhl pokaždé, když jsem vyslovila jeho jméno.
Jacob mi dál vyprávěl o mém životě, o spoustě drobností, které ho tvořily a já si stále víc připadala jako vetřelec v cizím těle.
"Myslím, že bys mě měl naučit řídit," poznamenala jsem po několika hodinách a na jeho tváři se na chvíli znovu objevil šibalský úsměv.
Vyšli jsme z lesa, po cestě jsem znovu ani jednou nezakopla, což mě děsilo.
Roztřeseně jsem si sedla na můj nový dopravní prostředek a věnovala mu trpitelský pohled.
"Víš, jak se startuje?" zeptal se skepticky a já přikývla. Podařilo se mi ji nastartovat a ignorovat její hlučnost.
"Teď pomalu spouštěj spojku," zakřičel mi do ucha a já znovu pocítila Deja Vu. Poslechla jsem ho a rozjela jsem se neuvěřitelnou rychlostí dopředu. Vítr mě na chvíli úplně oslepil, z očí mi vyhrkly slzy.
Dokázala jsem se i otočit a dojet zpátky. Když jsem slézala dolů, cítila jsem se podivně lehká a šťastnější, než předtím. Plácla jsem pravou rukou do nastavené dlaně a věnovala Jacobovi široký úsměv.
"Pojedeme domů, chceš řídit?" zeptal se a já nadšeně přikývla. Usadili jsme se a on obmotal ruce kolem mého pasu. Nebylo mi to příjemné, ale ani nepříjemné. Jen nové.
Třeba to tak mělo být, pomyslela jsem si, ale ihned jsem zavrhla možnost, že bych mohla navázat na život, který mi byl úplně cizí.
Řítili jsme se silnicí a já ani jednou nezaváhala. Možná, že ten život není zas až tak cizí, problesklo mi hlavou a tentokrát jsem se ani nenamáhala se okřiknout.
Jediné, co bylo jinak, oproti mému ježdění předtím, bylo to, že jsem neslyšela Edwardův sametový hlas. Při myšlence na něj se mi opět sevřely všechny vnitřnosti, ale to už jsme zastavovali před domem, takže nehrozilo, že nás rozmáznu o nějaký strom.
Ladně jsem seskočila dolů a věnovala mu další úsměv. On se už automaticky nahnul ke mě, aby mě políbil, ale v půlce pohybu se zastavil a potřásl hlavou.
"Promiň," zamumlala jsem a on jen přikývl. "Uvidíme se zítra," poznamenal a nasedl na svou motorku. S hlasitým řevem motoru odjel pryč a já vešla do domu. Charlie tam ještě nebyl, vydala jsem se rovnou do pokoje, aniž bych něco snědla. Usnula jsem hned, jak jsem položila hlavu na polštář.
Připadalo mi to, jako bych spala pár minut, když mě Charlie budil, abych vstala.
Škola, došlo mi zděšeně a znovu jsem si vybavila svou novou vzpomínku.
Nepříjemně se mi sevřel žaludek.
Oblékla jsem se do svého nezvyklého oblečení a loudala se dolů do kuchyně. Párkrát jsem kousla do rohlíku a pak se vydala před dům. Jemně jsem přejela prsty po lesklé, tmavě modré motorce a chvíli ji pozorovala.
Je tohle vůbec možné ?
Letmo jsem se usmála absurditě téhle situace a pak se vydala do školy. Cesta byla moc krátká a můj žaludek čím dál tím těžší. Zaparkovala jsem a vešla do budovy.
Nikdo ze studentů si mě nevšímal.
Zahlédla jsem Mika a Jess, jak jdou spolu ruku v ruce po chodbě a ovládla touhu nadšeně se k nim rozeběhnout. Všechno bylo tak známé, ale přitom cizí. Běhal mi z toho mráz po zádech.
Z batohu jsem vytáhla svůj rozvrh a podívala se, v jaké jsem třídě.
Angličtina, super.
Vešla jsem do třídy a hledala nějaké volné místo. Pomalým krokem jsem se blížila k poslední lavici a hodila na ní učebnici angličtiny.
Co tady vůbec dělám ?
Neustálé potlačování touhy utéct mi začínalo lézt na nervy. Třeba bych o tom někomu mohla říct, zavřeli by mě na psychiatrii a byl by klid.
Třída se rychle zaplnila, nikdo mi nevěnoval ani pohled.
Zazvonilo, do třídy vešel učitel a začal něco vykládat. Nebyla jsem schopná ho poslouchat, sledovala jsem každého, kdo tam seděl a hledala, jestli na nich není něco jinak. Všichni byli stejní.
Tak jakto, že já jsem tak jiná ? Jaký je důvod toho, že Renée tu zůstala o 15 let déle ?
Moje myšlenkové pochody přerušilo až tiché vrznutí dveří. Líně jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo narušuje hodinu a žaludek se mi propadl o několik metrů níž. Nebo snad pater?
"Tak tady jste, už jsem si myslel, že nedorazíte!" zvolal učitel a vtáhl nově příchozího dovnitř.
Srdce mi přestalo na chvíli bušit - přesně v ten okamžik, co jsem se setkala s jejíma zlatýma očima.
"Třído, tohle je Isabella Cullenová," představil ji učitel a mě ochromil ještě větší šok.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





wow super! akorát jsem tak trochu mimo xD Ale myslím, že se to pár dalších dílů zlepší až se vysvětlí, co se stalo =)