Edward:
"Co budeme dělat?" Ptal jsem se rozpačitě Carlisleho, sotva co se zavřely dveře od jeho pracovny.Byl jsem tak nervózní.Přecházel jsem z jednoho místa na druhé a neustále si hrál s antistresovými kuličkami.
"V první řadě se musíš uklidnit.Víš moc dobře, že ve vzteku člověk uvažuje zbrkle."Opověděl mi klidně Carlisle, ležérně opřen o jeho novou černou pohovku.
Zastavil jsem se, odložil kuličky na stůl a začal zhluboka dýchat.Trochu to zabralo.Má mysl byla volnější.
"Co budeme dělat?" Ptal jsem se rozpačitě Carlisleho, sotva co se zavřely dveře od jeho pracovny.Byl jsem tak nervózní.Přecházel jsem z jednoho místa na druhé a neustále si hrál s antistresovými kuličkami.
"V první řadě se musíš uklidnit.Víš moc dobře, že ve vzteku člověk uvažuje zbrkle."Opověděl mi klidně Carlisle, ležérně opřen o jeho novou černou pohovku.
Zastavil jsem se, odložil kuličky na stůl a začal zhluboka dýchat.Trochu to zabralo.Má mysl byla volnější.
"Výborně." Zhodnotil mé úsilí.
"Tak tedy, předně mi řekni, co se tu odehrálo." Začal.
"Pomáhal jsem Esme na zahrádce, když v tom jsem uviděl přes Rosino myšlenky Bellu.Byla strašně smutná, téměř vzlykající a naprosto nevnímala.Emmett na ní mluvil a nereagovala.Jen prostě seděla, trhala promočený rohlík na kusy a vkládala do úst."
"Ona DOBROVOLNĚ jedla ?" Vyvalil na mě Carlisle oči.
"Je to tak," přikývl jsem.
"Tak to je velmi zlé."Zamyslel se Carlisle.
"Ano, to je.Mám o ní obrovský strach."
"To se ti nedivím."Odpověděl mi Carlisle a poškrábal se zranitelně na hlavě.
Sakra !
"Esme, kde je Edward s Carlislem?" Sakra! Sakra! Sakra! Kde jen můžou být?!
"No, byli tady, ale odešli do pracovny.Stalo se něco?"
"Ano, stalo.Promiň, už musím jít za nimi."
"Ještě… je tu někde Charlie s René?"
"No..,jsou u sebe v pokoji.Oba."
"Fajn." Aspoň můžu zvolit libovolnou rychlost.
Tohle jsem slyšel v něčích myšlenkách.Patřily Alici.
"To jsem ráda, že jste tu oba." Vykřikla Alice, jakmile se rozletěly dveře.
"Co se děje?" Ptal se okamžitě Carlisle, který se střelhbitě přemístil blíže ke mně a Alici.
"NE…" Řekl jsem bolestně.To nemůže být pravda!Ta holka je vážně magnet na problémy.
"Bohužel,"odvětila mi smutná Alice.
"Edwarde…?" Obrátil se na mě, ale já jsem byl až příliš ponořen do mých a Aliciných myšlenek.
"Alice..?" Zkusil to tedy u Alice.Ta mu vyhověla.
"No, jde o to, že k nám míří jiní upíři.Jde o nějaké nováčky.Nejsou vegetariáni."
"Tak to není zas takový problém, ne?"Nechápal Carlisle.
"No, právě…jenže jeden z nich, jmenuje se Chris, má také schopnost, jako mám já nebo třeba Edward a Jasper."Vysvětlovala mu Alice.
"Jakou?"
"Dokáže vycítit věc, které se k smrti bojíš.Funguje to na kohokoli z okolí, na kterého se předem zaměří a vyvolá v něm i při sebemenším pochybu pocit strachu a beznaděje.Obyčejného člověka dokáže přivést až k sebevraždě a upíra dokáže psychicky ničit a nakonec z něj vytáhne poslední známky života a převezme si jeho moc.Většinou si vybírá jen upíry s nadpřirozenými schopnosti.Ostatní jsou mu totiž k ničemu."
"Aha, …zajímavé, s tím jsem se ještě po dobu své existence nesetkal." Odmlčel se Carlisle.
"Ano, zajímavé to je, ale … bohužel má nejspíš ve své moci Bellu.Proto je taková, jaká je poslední dny.Musíme něco podniknout nebo jí úplně zničí a vysaje z ní zbytek života."
"Jak dlouho mu trvá, než dosáhne svého?" Zeptal se Carlisle s vážným a trochu mučivým výrazem.
"Víceméně záleží na něm.Může to skončit za jediný den, ale také trápit svoji oběť třeba i desetiletí."…Řekla smutně Alice a myslím, že kdyby se neovládala, propadne šílenství.
"Do háje!" Ulevil si Carlisle.Ještě nikdy jsem ho neviděl tak… nešťastného.Sedl si zpátky na pohovku, držel si hlavu a jemně mnul spánky.Jakoby čekal, že to pomůže.
Seděl takhle pár minut, Alice stála a přemýšlela nad tím, jak toho Bellu zbavit a také si kladla otázku,kde je Jasper.Vážně jí to moc znepokojovalo, ale Alice byla bojovnice.Nedala na sobě nic znát.Jenže najednou mě něco napadlo…
"MOMENT!.."Vykřikl jsem a vítězně se usmál.Nechápavě se na mě podívali.
"Vždyť Bella je odolná vůči cizím schopnostem.Přece by on nebyl výjimka.Bellu je velmi těžké zblbnout.Já o tom něco vím." Řekl jsem a čekal na jejich reakce.
"Sakra! Vždyť on má pravdu." Vyskočil radostně Carlisle.Jen Alice tomu stále nevěřila.
"Co se děje?" Zkazila trochu moji skvělou náladu Alice.
"Vždyť.. já… moje schopnost…TO SE TEPRVE STANE!!!" Zakřičela a běžela upíří rychlostí do svého pokoje, kde měla Bella být. Nebyla tam.
"Fajn, co budeme dělat?" Zeptal jsem se.
"Musíme všechny svolat a všem říct, co se stalo.Zavoláš prosím tě Rose a Emmettovi?"Obrátil se na mně, jen jsem krátce přikývl a už vytáčel Emmettovo číslo.
"Ahoj Emmette, prosím tě, ať jsi kde jsi, sežeň Rose…že je tam s tebou? Výborně! Potřebujeme vás právě teď doma.Dobře, počkáme."Zaklapl jsem svůj mobil.
"Budou tady do 20 minut, vyjeli si do Ruska, prý se tam Rose líbily nějaké boty."Protočil jsem panenky.
"Dobře, Alice, dáš vědět….Kde sakra je?" zeptal se mě rozčilený Carlisle.
"Nevím, počkej, zaměřím se na ní."A začal se hlouběji ponořovat do myšlenek z okolí.Slyšel jsem Carlisleho obavy, Esmino hrůzostrašné představy a konečně Alicino potemnělé myšlenky.Měla vizi.Viděla, jak je Bella připoutána ocelovými okovy k nějaké kamenné stěně.A neustále křičí: "Nech moji rodinu, máš mě! Nech ho!". Je sice statečná, ale potlačuje hysterii.Tohle není možné.On má i Jaspera, jak to, že už to dávno nevíme?
Běžel jsem za Alicí, která seděla pod vysokým smrkem.Seděla na zemi, tlačila si kolena k hrudi a neustále se pohoupávala takhle sbalená.Šťouchl jsem do ní.Nereagovala.Chytl jsem jí za ramena, trochu s sebou škubla a vrhla na mě ztrápeně ztrhaný obličej.Bylo mi ji tak moc líto.Ale bylo to těžké pro nás všechny.Klek jsem si k ní.
"Alice…drahoušku," přivinul jsem si ji k sobě a pohladil po hlavě.
"To bude dobré…nic se neděje.Jen má prostě zase Bella smůlu,vždyť jí znáš." Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že je to tak jednoduché.Ale sám jsem byl velmi blízko své hranice hněvu.Chtěl jsem do zabít tou nejkrutější smrtí.
To nedělej.Uvědom si, že v tom nejsi sám.Má i Jaspera.Bella je v pořádku.Jasper ji uklidňuje už tehdy, když…
Stěna, na které byl přivázán Jasper, byla jakoby posetá diamanty.Okamžitě jsem v ní poznal chrám Svaté Pauly v Karibiku, kde Carlisle nějakou dobu působil ve zdejší nemocnici.
Jedeme..
Alicino myšlenky byly velmi zmatené, přemýšlela nad tím, jestli je nějak mučí, přemýšlela nad tím, jakými všemi způsoby se dá sprovodit ze světa upír, přemýšlela nad tím, jak moc pro ni Jasper znamená, přemýšlela nad tím, proč je tam odvlékl.Neustále si hrála s vlastními vizemi, které měla v předešlé době.Z jedné vzpomínala na nějakou upírku s její smečku, která se k nám blížila z Indie.Ve druhé zase vraždu nějaké nevinné dívky v Karibiku a v další přeměnu, kterou viděla už měsíc zpět, jež se odehrávala někde poblíž hranic USA, v Kanadě.Ale její nejsilnější myšlenka na mě téměř křičela.JEDEME.
"To není dobré." Odpověděl jsem jí na její nevyslovené otázky.
Já vím, Edwarde, mám strach.Co když přijdeme pozdě?
Ztrápeně se na mě podívala, ale zároveň ta nevyslovená PROSBA z jejích očí přímo křičela.Chtěla po mně nějakou naději, ale sám jsem potřeboval někoho, kdo mi dosvědčí, že je má láska v pořádku.Umíral jsem strachy, ale přesto jsem potřeboval být klidný.Nevím, jak dlouho jsme tu spřádali s Alicí plány o upířím zneškodnění, jen vím, že jsme u toho oba dva trpěly.Byla to zkouška života.A my neobstávali zrovna s výbornou.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





jejda Super ........ Boze dalsie