close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Smrt (povídka od Vrrr.Grrr)

14. února 2009 v 17:23 | ewikk
Ještě ten den jsem s Edwardem musela jít 2x "na procházku".Tuhle nepříjemnou věc už bych nikdy nechtěla zažít,ale budu muset.Den,co den.Tedy,dokud moji společnost bude okupovat moje pravá rodina.


Toho dne,kdy se to stalo, bylo ráno.Tedy,alespoň jsem si toho všimla,protože vyšlo slunce.Ten den jsme museli jít do školy,bylo úterý.Jak jsem za to děkovala tomu,kdo povinnou školní docházku vymyslel.Alespoň na chvíli nebudu nucena pojídat něco,co mi ještě před 2 a půl lety chutnalo tak výtečně a teď jako bahno.
"Na co myslíš?",zeptal se mě Edward,když jsme jeli do školy jeho stříbrným Volvem.Upřeně se na mě zadíval a já ho chtěla políbit.Líbat ho od ráno do večera a od večera do ráno a stále nemít dost.Ano,to je můj manžel,Edward Cullen.
"Myslím na to,jaké to bylo před tím,než jsme odešli z Forks.Jak mi ještě chutnalo jídlo.Ani ve snu by mě nenapadlo,že bych chtěla zabít Charlieho nebo dokonce René."…smutně jsem sklopila oči.Nebylo mi příjemné,že jsem se mu musela svěřovat s takovými detaily mé mysli a přiznávat,že to někdy opravdu nezvládám.
"Aha,chápu.Myslíš na to,jak jsi byla ještě člověk.",přiznal suše a oči zase upřel na vozovku.Nebylo mu zrovna příjemné bavit se o tom,jak mě zbavil všechen známek lidskosti.
Dodnes si to vyčítal.Věděla jsem to.Už ho znám na tolik dobře,abych to poznala.Nic méně jsem si teď vzpomněla,jak se to všechno vlastně stalo………


Edward byl ten den nezvykle smutný.Nechápala jsem to.Ale chyba byla na mé straně.Chýlil se totiž datum mé přeměny,tak moc jsem o tom snila.A když už konečně budu mít to,nač mi tolik záleží,je tu tolik komplikací,bylo jasné,že velmi velký problém bude s Charliem.Nakonec jsme vymysleli,že už jedeme teď na Aljašku,kde jsem měla s Edwardem studovat.Že budu denně domů volat a mailovat i mamce do Jacksonvillu , to bylo i hned jasné.To jsem musela povinně!Na Aljašce jsem pak prožila nejhorší chvíle života.
Když jsme dorazili na místo,začala jsem se rozhlížet.Tak tady tedy strávím poslední chvíle života-přemýšlela jsem.Lépe bych si vybrat nemohla.Odhodila jsem si svoji tašku na postel a rozevřela okno,že to dělat nemám jsem slyšela za sebou asi tak vteřinku a půl předtím,než se tak stalo.Teď jsem pochopila proč.Vpadla na mě tuna sněhu.Tak studeného…brrrrr.
"Já jsem ti to říkal," usmál se Edward za mnou,ale nezklamal.Už mě držel v náručí a oklepával od sněhu.Nejdřív mě musel vysoukat z teplé zimní bundy,svetru,trička a tílka a až potom se věnoval mým oteplovákům.Až teď mi přišlo absurdní,proč si s sebou ty věci musím brát ,vždyť asi tak od dnešního večera začne moje proměna a já už nikdy nepocítím chlad.Z mého přemýšlení mě až Edward vytrhl.Omluvně mě líbl na tvář a dodal jen "..už zas moc riskuji,měla by jsi si teď dát teplou sprchu a zalézt aspoň na chvílí do postele,abys nenastydla.A okna už prosím tě neotvírej ,pamatuj,že tady nejsme ve Forks.Sníh dosáhne až k oknům," kulišácky na mě mrkl a já ho poslechla.Ve spodním prádle,tak,jak mě nechal samotnou v pokoji,jsem sprintovala do koupelny.Byla překrásná! Takovou jsem ještě nikdy neviděla.Byla tu vana,řekla bych 5m x 5m,klidně by se tam podle mě vešli dva velice silní muži.Vedle vany byl prádelní koš a držák na ručníky-všechno zlaté.A konečně věc,po které tak vehementně toužím.SPRCHA.Byla….obrovská.Měla průměr něco kolem 3 metrů a dokonce tam bylo i sedátko.No,dál už jsem se nerozhlížela,vpadla jsem tam a už se poddávala teplé vodě.Bylo to příjemné,po mém sněhovém překvapení.Když jsem si už užila dost tepla,zamotala jsem se do jednoho z oněch ručníků a vydala se bludiště do "svého" pokoje.Nějak jsem musela zabloudit,protože jsem otevřela dveře,o kterých jsem si myslela ,že vedou tam,kam jsem měla namířeno a viděla jsem tam Carlisleho,jak si čte.
"Jé,promiň,ale trochu jsem se tu ztratila,nevíš,jak se dostanu do svého pokoje,"…omluvně jsem se usmála a mé tváře zčervenala.Paráda.
"Bello,"..vřele se na mě můj budoucí otec usmál.A sjel mě celou pohledem.Začal se mi smát.
"také se tu často ztrácím,ale zkus si vzít tohle" řekl a začal něco hledat v psacím stole,u kterého seděl.To,co mi podal byl list papíru.Když jsem se na to zadívala,byla to mapka.Byla to mapka tohohle domu.Provinile jsem se usmála.
"Za to se nemusíš stydět,já jí mám v kapse do dnes" byl tak milý.Najednou jsem poprvé pocítila,jako bych už do jeho rodiny patřila.
"Tak děkuju moc,ale tenhle dům je trochu větší,než jak se z venku zdá," přiznala jsem.
"No…ono je to trochu složitější,protože vlastně to,co je vidět z venku,je jakoby 2. patro,pak jsou schody dolů a tam je 1.patro a když sejdeš ještě níž,tak tam je něco jako přízemí.,"vysvětlil mi na to.
Ohromeně jsem zírala.
"A teď jsem tedy kde?"
"Momentálně jsme v 1. patře v místnosti 8," usmál se na mě a ukázal mi onu místnost na mapce.
"8 ? Kolik těch místností připadá na patro?"
"Tuším,že přízemí má místností asi 7,za to velikých.1.patro 10 a 2. patro,myslím asi 6," usmál se na mě vlídně.A já si uvědomila,jak tu stojím.Na hlavě ručník okolo těla omotaný ručník ,ale jinak nahá.Bože.
"Tak děkuju,půjdu podle plánku až k sobě" snažila jsem se už odejít,ale jemu se zjevně zachtělo debatovat.
"Počkej,než mi odejdeš,"..zadržel mě,když jsem zavírala dveře.
"Ano?"
"Bojíš se té přeměny?"…sakra,zrovna teď mě chce stresovat ještě víc,kéž by teď přišel Edward a odvedl by mě.S Carlislem jsem si velice ráda povídala,ale teď to opravdu nebylo vhodné.
"Ehm,kampak jsi se mi zatoulala?"…och..ten sametově jemný hlas se ozval za mnou.Díky bohu!
"Bella se tu trochu ztratila,"práskl mě Carlisle.Podrážděně jsem mrkla na Carlisleho a pak už cupitala za Edwardem.Taková úleva,když mě Edward vedl chodbami,najednou se zastavil a sjel mě celou pohledem.Potom se začal smát.
"Nesměj se mi ! Já za to nemůžu,že je váš dům poloviční hrad !" naoko rozzlobeně jsem se naštvala a založila ruce v bok.
"Tak promiň."Omluvně dodal a aby jeho slova nabyla na platnosti,políbil.

"Neříkej mi,že spíš." pobaveně do mě Emmett drcl. Najednou jsem byla zpátky v realitě.Stáli jsme před naší školou a všichni Cullenovic děti na mě nechápavě koukali,až na Jaspera,ten chyběl.
"Ne,neboj,jen jsem vzpomínala," omluvně jsem se usmála a už jsme šli vstříc dalšímu útrpnému dni ve škole.Nebo snad božskému? Nevím…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Markétka | 15. února 2009 v 11:09 | Reagovat

to je fakt moc pěknýýý... prosím pokračuj v těchto povídkách... píšeš úžasně!!!!! a hrozně se mi ty povídky líbí!!!

2 Alice....Sima...xD Alice....Sima...xD | 15. února 2009 v 15:58 | Reagovat

JJJ

3 WerČ@ WerČ@ | 16. února 2009 v 22:18 | Reagovat

FAKT ÚŽASNÝÝÝ!!! pls pokračuj!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.