close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Shledání

13. února 2009 v 21:34 | ewikk |  jak by to mohlo být(od "belly")
Myslela jsem,že se z toho zblázním.Celý měsíc jsem byla jako na trní a sotva jsem se dokázala soustředit na to,na co jsem měla.Ještě,že se mnou byla Esme.Bůh ví co bych bez ní dělala.Opravdu jsem nečekala,že to bude tak hrozný.Samozřejmě,ostatní nás varovali,ale my je neposlouchali,neuměli jsme si představit,že by to bylo,tak nesnesitelná.Cítila jsem se,jako kdybych byla na dvě části.Jednu si nechal Edward u sebe a druhá tady trpěla odloučením.Aby toho nebylo málo,tak zuřila ta odporná bouřka,která zastavila let všech letadel na tři hodiny.Nenávistně jsem zavrčela na tabuli,která hlásala v kolik letí naše letadlo,jako kdyby za něco mohla a měla jsem sto chutí něco rozbít.Mírně řečeno.Esme mě chlácholivě poplácala po rameni.Chudák!Musela jsem jí dát zabrat.



Konečně jsem seděla v letadle a za necelý dvě hodiny jsem už seděla v černém mercedesu.Carlisle se marně semnou snažil navázat konverzaci.Byla jsem ještě dost mimo na to,abych se dokázala soustředit na to co povídá.

Přijeli jsme k velké bílé budově a zastavili jsme na malém parkovišti.Myslela jsem,že se mi nedočkavostí rozeběhne srdce.Dveře vedle mě se otevřeli a tam stál-Můj bůh...
Po tváři se mu rozlil úlevný úsměv a já pochopila,že to pro něj muselo být stejně těžký jako pro mě.Zasmála jsem se,šťastná,že ho vidím a že jsme zase spolu.Vyskočila jsem z auta a vrhla jsem se mu kolem krku.Zatočil se semnou několikrát dokola,a pak mě políbil.V tu chvíli pro mě přestal existovat svět.Byl tam jenom on a já.Nemohli jsme se od sebou odtrhnout.Byl to polibek,při kterém se naše duše spojili v jednu.Už neexistovalo žádné odloučení.

Do reality nás vrátili,až Esme s Carlisle.Carlisle si dramaticky odkašlal,v očích však měl úlevu a radost.Esme ta se neudržela a vyprskla smíchy.Edward se zvonivě zasmál a já se zašklebila.Potom jsme se s nimi rozloučili a vydali se za zbytkem rodiny.

Jídelna nebyla veliká,přesto v ní však bylo narváno.Moje rodina seděla v rohu jídelny,oddělená od zbytku světa.Musela jsem se usmát,když jsem si všimla že sedí ve stejné poloze,jako když jsem je viděla poprvé.Každý před sebou tác s nedotčeným jídlem.Všichni se dívali stranou,nedívali se na sebe,nedívali se na ostatní studenty,nedívali se na nic konkrétně.Přesto jsem poznala,že mezi sebou mluví.Jejich rty se pohybovali příliš rychle na to,aby to lidské oko zaregistrovalo.Ale já nebyla člověk,tak jako nebyl člověk nikdo z mé rodiny.Nikdo si nás nevšímal,do doby než nás spatřila Alice...
,,Bello!" zakřičela,vyskočila ze židle a přitančila,až k nám.V tu chvíli k nám vzhlédli všichni z jídelny a hned na to se na nás dívali s otevřenou pusou.V jídelně bylo hrobové ticho.I špendlík by byl slyšet,kdyby spadl.

,,Ach,ráda tě vidím!" řekla Alice,přiskočila ke mně a objala mě.Snažila jsem se nevnímat zvědavé a nevěřícné pohledy,které na mě doráželi ze všech stran,ale moc to nešlo.

,,Já tebe taky Alice." Odpověděla jsem jí.Edward vycítil moji náhlou úzkost,a tak mi palcem na hřbet ruky začal kreslit uklidňující kroužky,aby mě aspoň trochu uklidnil.Musela jsem přiznat,že to trochu pomohlo,ale ne dost na to,abych se plně uvolnila.Přišli jsme ke stolu,pohledy ostatních se mi zabodávali do zad,nebylo to nejpříjemnější.Emmett,obrovský a hrozivý,vstal.

,,Na co,tak zíráte?!Tady není nic k vidění!" křikl na celou jídelnu.Většině lidí spadla pusa ještě níž,přesto se však pomalu otočili k talířům a v jídelně zavládl obvyklý ruch.

,,Díky Emmette!" řekla jsem s úlevným povzdechem.

,,Nemáš zač." řekl se smíchem a taky mě objal.Postupně jsem se přivítala s ostatními členy mé rodiny a sedla si na místo,které mi vždy příslušelo.Edward nepouštěl moji ruku.

,,Ani nevíš,jak jsme rádi,že už tu jsi.Bylo to k zešílení!" řekla Alice a protočila oči.Zamračila jsem se,nepochopila jsem co tím myslí.Podívala jsem se na Edwarda.Jeho výraz byl nečitelný,ale díval se Alice do očí a já poznala,že spolu mluví přes myšlenky.Nikdo jiný z mé rodiny to nedokázal poznat,jenom kupodivu já.

Kopla jsem do Edwarda a ten sebou překvapeně trhl.Vrhla jsem na něj naštvaný pohled,ale on se jen spokojeně usmál.

,,Abychom to uvedli na pravou míru…" chopil se slova Jasper:,,To Edward z toho šílel…"

,,…a my šíleli z Edwarda!" dořekla zamračeně Rosalie.Edward si odfrknul.Nevěřícně jsem se na ně dívala.Teď si určitě dělají srandu!Ale oni se nesmáli,spíš naopak,vypadali tak vážně,že jsem se neudržela a vyprskla jsem smíchy.Podívala jsem se vesele na Edwarda,spokojená,že jsem mu tolik chyběla.Všimla jsem si,že se na mě dívá tím svým známým frustrovaným pohledem.Bylo hezké vědět,že i když jsem upírka,pořád mi nemůže číst myšlenky.Rozhodně to byla úleva.

,,A co pohřeb Bello?" zeptala se mě smutně Alice.Úsměv se rychle vytratil z mého obličeje.Povzdechla jsem si,když jsem si vzpomněla na důvod mé nepřítomnosti.

,,Pohřeb byl…smutný.Přišlo skoro celé městečko…" Edwardův stisk zesílil.O tom,že jsem tam potkala Jacoba jsem raději pomlčela.Edward nemusí vědět všechno,stejně jsem věděla,že se to dřív nebo později dozví z Esminin myšlenek.

,,Přijela i tvá matka?" zeptal se Jasper.Zakroutila jsem hlavou a moje nálada se zase rychlostí blesku změnila.

,,Poslala jen upřímnou soustrast.Pokud vím,měl Phil nějaký zápas." Řekla jsem a ani jsem se nesnažila skrýt podrážděnost.Když jsem se to dozvěděla,tak jsem málem vylítla z kůže.Charlie byl můj táta!A její bývalí manžel!A ona se neráčila ani přijet!Na druhou stranu jsem se,ale vyhla nepříjemným otázkám typu:,,Ty jsi pořád stejná Bello!Ty snad nestárneš?" apod.Nevěděla jsem co bych ji na to řekla,takže jsem si na jednu stranu oddychla.Možná to tak bylo nejlepší.Dál jsme to rozebírat nemohli,protože zazvonilo a mi museli jít do svých tříd...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Markétka | 15. února 2009 v 12:16 | Reagovat

krásnééé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.