close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Psáno bolestí 4. (povídka od Vrrr.Grrr)

2. února 2009 v 16:24 | ewikk
Psáno bolestí-4.díl


Začala jsem mírně panikařit.Edward si toho samozřejmě všiml ,chlácholíc mě objal a něžně políbil na čelo.Pak jsem si uvědomila,že mám přeci toho nejlepšího a nekrásnějšího kluka na světě.Tak co panikařit,ale tohle bylo jiné.Tak trochu byl v sázce i život celé mojí skutečné rodiny.Tedy Charlieho a Renee.



"To bude v pořádku,Bello"…pohladila mě Esme po vlasech.Aspoň jsem se na ní co nejvlídněji usmála,na víc jsem se v tu chvíli nezmohla.Pochopila to.

"Takže bychom měli začít spřádat plány,protože je vám všem jasné,že tohle nebude ledajaká návštěva"…chopil se hlavního slova Carlisle a já mu za to byla nevýslovně vděčná.

"Prosím vás,dejte vědět i Emmettovi s Rose,ať se dostaví..nevím,zda si vyrazili na lov nebo se někam spolu pobavit.Ale za 15 minut v jídelně buďte všichni.."…po této větě jsme se všichni rozešli.Jasper volal Emmettovi, kterého novinka velice nadchla a jak říkal:Už se moc těší na to divadýlko.

Rose s Emmettem dorazili asi 8 minut poté,co jim Jazz volal.Hned ve dveřích se na mě Emm usmál a zvolal:"Bello,jsem tak rád,že tě mám v rodině.Ona je tady vážně strašná sranda,když jseš tu".. a rozchechtal se na celé kolo.Rosalie mi řekla,že jí moc mrzí,co si musím vytrpět,ale že to přejde,že ona od své proměny rodinu nespatřila už nikdy. Pochopila jsem,jak to myslela a poděkovala jí.Na to už nás Carlisle volal ke stolu v jídelně,který jsme využívali jen zřídka,když jsme si chtěli o něčem jako celá rodina promluvit.

"Takže…jak začít…začneme třeba tím nejobtížnějším.Jídlem.Je jasné,že budeme muset trávit společně večeře a někdy i obědy.Nikdo ještě neví,na jak dlouho se tu zdrží,ale po celou dobu prostě budeme muset jíst.Nedá se nic dělat.Dále…Jaspere,Alice,vám dávám na starost koupelnu.Musí se celá umýt..to znamená-vytřít,zkontrolovat,zda jde odpad,přichystat ručníky,kartáčky na zuby,nějaké ty přípravky na vlasy,mýdla,hřebeny,pasty na zuby,však vy víte."..Alice s Jazzem přitakali.

" Emmett a Rose pojedou do města koupit jídelní sadu-prostírání-hrnečky-příbory-talíře,prostě vše,co bude potřeba pro 10 lidí."

"Bello,Edwarde…vy půjdete vyvětrat pokoj pro hosty,koupit manželskou postel a vše,co bude potřeba.Tento pokoj nebyl dlouho nevyužívaný,tak nevím,v jakém je stavu.A já s Esme pojedeme nakoupit nějaké to jídlo."…všichni při slovu jídlo zhnuseně nakrčili nos…Nám všem se lidské jídlo protiví. "Tak do práce,jelikož nevíme,kdy přesně u nás zazvoní.".. a naráz jsme všichni zmizeli a hleděli si své práce.Já jsem s Edwardem uspořádala při povlíkání postele polštářovou bitvu, náramně jsme se bavili.Alice po sobě s Jazzem cákali vodu a přitom na sebe cosi pokřikovali.A najednou někdo zazvonil.Bylo nám to divné,protože ani Esme s Carlislem,ani Emmett s Rose nikdy nezvonili,trochu v nás hrklo.Ještě nebylo nic připravené…sakra!

Rozhodla jsem se jít otevřít,pro případ,že by to byla vážně naše nečekaná návštěva.Poměrně nervózně jsem šla otevřít dveře,kdybychom byli ve Forks,už dávno od schodů bych poznala,kdo to je,jenže tady jsme prosklené dveře neměli,tudíž jsem neochotně nakoukla do kukátka.Jak jsem si oddychla,když to byla pošťačka.Přinesla mi dopis z La Push. Zajímalo by mě,co zase Jacobovi přelétlo přes nos.Slušně jsem poděkovala a dopis převzala.Byl doporučený,proto přišla pošťačka až ke dveřím.Jindy by si to netroufla.Šoupla by dopis do schránky dole, na příjezdové cestě a dál nešla,jako každý.Myslím si,že je to první člověk,co se dostal až k nám před vilu.To zase budou řeči,napadlo mě.Že jsme bohatí,že Carlisle je mafián a podobně,jako bychom to už nezažili.Rezignovaně jsem dopis otevřela ,sesypala jsem se u dveří a začala louskat Jacobovo řádky.Stálo tam:

La Push 25. května


Již plynou roky,co sem Tě naposledy spatřil…

Chybí mi ty dny,kdy Ti nevadilo,

že sem Ti celé dny patřil.



Vítr je obrátil v prach.

A já můžu jen vspomínat.




Promiň,trochu sem se nechal unést.Jak se pořád máš?Doufám,že ta adresa je v pořádku když my Billy říkal že teď bydlíte ve Philadelphii tak musím přiznat že se peru s nutkáním Tě běžet navštívit.Ale nakonec sem uznal že to neni dobrej nápad přece jenom seš teď upírka.Ještě bysme se tam poprali a já bich Tě třeba moch zabít.To by mě mrzelo.Sice je lákavá nabídka se Tě zase dotýkat a držet Tě v náruči ale nebudu dělat nic co Ty sama nechceš.Jo teď koukám Billy my říkal že mám psát Ti a Tě s velkýma písmenama tak snad to je dobře prej je to oficiálnější.Tak my prosimtě udělej takovou malou laskavost a aspoň my odepiš.To nejmenší teď pro mě můžeš udělat.Srdce jsi my už zlomila....



….pokus se ho slepit.Miluju Tě.



CHYBÍŠ MY.


Jacob tvůj dávnej přítel




Musela jsem se usmívat,když jsem četla jeho roztomilé chybičky ,ale bylo mi stejně do pláče.Chvíli jsem tam tak nějak seděla a pak jsem periferním viděním zpozorovala,že se nademnou někdo naklání a čte mi přes rameno,instinktivně jsem dopis sklopila tak,aby už ten člověk nemohl vidět ani čárku a otočila se,abych viděla tomu zločinci do tváře.Byl to Edward,samozřejmě.Díval se na mě tím nejsmutnější,nejzlomenějším a nejodevzdanějším pohledem,jaký jsem u něj kdy viděla.Píchlo mě zhruba tam,kde bych měla mít imaginární srdce.Strašně to bolelo.Naprosto zlomeným hlasem řekl:

"Vážně jsi si jistá,že sis vybrala dobře?"… dokonce se mi nevydržel ani dívat do očí,záměrně uhýbal.

"Ano!",snažila jsem se o pevný,přesvědčivý tón,ale prokoukl mě.

"Ale šťastná nejsi"…teď už se na mě podíval.Jeho oči křičely bolestí.Ne,Edwarde,ty musíš být šťastný,ty se směj,já budu pykat za své činy,chtělo se mi křičet,ale bylo mi jasné,že by to bylo k ničemu a hlavně nikomu nepomohlo.

"Mám vše o čem jsem kdy snila,dokonce ještě mnohem víc,jak bych nemohla být šťastná?" usmála jsem se na něj.I když můj úsměv byl až po okraj zaplněný bolestí.

"Trápíš se"….odvětil stále smutným hlasem.

"Víš Edwarde,od té doby,co jsme byli v Itálii a hlavně tedy tehdy,když jsi mě…no..ty víš"…nemohla jsem to slovo vyslovit.Mé hlasivky ho odmítaly vypustit ven.OPUSTIL.1 slovo,7 písmen, 4 souhlásky a 3 samohlásky,jak prosté.

"…se toho vážně dost změnilo.Nezměnila se má láska k tobě,to doufám víš.."…rozpačitým pohledem se mi zakoukal do očí.Přelétl mě pocit,že neví.Je mi nejdražší na světě a neví to?!

"….nebo mi chceš říct,že pochybuješ?..."..zkoumavě jsem se na něj podívala.

"Ne,ale stále je tu ten pes!"to slovo vyslovil stejně jako vždy.S nenávistí a zřejmou hořkostí.

"Ten pes,jak říkáš,se jmenuje Jacob!"…opravila jsem ho.

"Dobře,tak ten Jacob se snaží mi znepříjemnit moji věčnou existenci,jak jen může."

"nemyslím si,že je to něco osobního,jen mě má prostě …rád"…dodala jsem nakonec.Váhala jsem mezi slovy rád a miluje.Slovo rád,mám navždycky spojené s Jakem a Milovat s Edwardem,i když jsem byla proti tomu.Cítila jsem k němu mnohem víc,než pouhou lásku.

"Rád?"…odfrkl si.

"Ano,rád"…potvrdila jsem mu.

"Bello,copak to nevidíš?On se snaží mi tě ukrást."

"To si nemyslím.Jake takový není."

"Sama nevíš,jaký je.Vidím to na tobě.Jen se ti nepříjemné,že někdo trpí kvůli tobě.To je tvá povaha,tu nezměníš."

"..víc,než nepříjemné" opravila jsem ho,zahleděná někam do dáli.

"Copak to tu vidím?Snad se nehádáte."..přitančila k nám Alice.

"Ne,jen se tu snažím Belle vysvětlit,jak moc je pro nás Jacob Black nebezpečný.Tedy,lépe řečeno,pro NÍ."..odpověděl jí Edward a odpověď mu netrvala déle než dvě sekundy.

"Bello,on má pravdu- "

"Jistěže mám pravdu"…potvrdil.

"Alice, je to trochu složitější…"…řekla jsem a přemýšlela,jak odvrátit jejich pozornost jinam… "..co tu vlastně sedíme! Vždyť čekáme návštěvu,která tu může být každou minutu.Zpět do práce!"…vykřikla jsem a snažila se předstírat nadšení.

Já,Alice a Edward jsme se tedy ponořily do práce,kterou jsme měli rozdělanou.Tedy do:Luxování,doplnění příslušných propriet na příslušné místo a povlíkání peřin.Přemýšlela jsem,co budu dělat,až budeme nuceni předstírat spánek.I když,co jsem chtěla vymyslet.Je jasné,že budu s Edwardem.Budeme ležet v posteli a povídat si,možná poslouchat našeho oblíbeného Debussyho a nebo číst knihy.Když mě Edward viděl zamyšlenou,tak se na mě usmál.Úsměv jsem mu oplatila,ale než k němu mohl dolétnout poslala jsem vzduchem polštář,který jsem držela v ruce.Myslím,že byl u něj dřív,než můj úsměv.Zasmál se a procedil "To ti nedaruju!" a svalil mě na postel.Je až legrační,jak snadné bylo odreagovat se od té bolesti,kterou na mě ponechal Jakův dopis.Ale Edwarda bych se stejně nevzdala.

Než jsem se nadála,ležela jsem na matraci,která měla být dána na postel.Edward mě tam shodil a začal se smát,že jsem to nečekala.Také jsem propukla v hlasitý smích a začala naše malá osobní bitka.Polštářem,každý svým,jsme do sebe mlátili hlava nehlava.Zase jsem pocítila tu výhodu,kterou jsem jako upír měla.Tohle bych si totiž jako člověk dovolit nemohla.Tedy,mohla,ale bylo by tu riziko,že se zraním,při mé nešikovnosti. Bavilo mě se s Edwardem prát,ale už jsem se nemohla udržet a vzdala jsem se.Vítězně mě přimáčkl zády na zem a mi dal tak,abych se nemohla bránit.Potom mě začal líbat střídavě na krku,tvářích..ale to už jsem to nevydržela a nabídla mu své hladové rty,

"..ehm…"..někdo nás přerušil.Edward neochotně zvedl hlavu a chtěl se pustit do toho padoucha,co nám tu kazí naši chvilku,i já otevřela oči.A co jsem neviděla…..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.