z pohledu Alexy
U Edwarda jsem zůstala ještě tři dny. Většinu té doby jsem prospala, ale to mi nevadilo. Hlavní bylo, že jsem byla s Edwardem. V tomhle domě bylo jedno jestli spím ráno, odpoledne nebo večer. Nikdo kromě mě nespal, takže i když jsem se vzbudila o půlnoci v domě bylo i přesto živo. Když si mě Edward nedržel u sebe v pokoji, seděla jsem na gauči, obalená dekou i jeho rukama, protože ani teď mě nehodlal nechat samotnou. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a pozorovala okolí.
Buď jsem sledovala Emmetta a Jaspera, jak hrají nějakou hru na playstationu nebo jak se pošťuchují. Nebo jsem poslouchala Alice, kam všude pojedeme a kde všude budeme nakupovat. Za celou dobu jsem neviděla pouze Rosalie. Vždycky, když jsem si na ni vzpomněla, tak se můj žaludek nepřirozeně zhoupl. Bylo mi líto, že není se svojí rodinou. Cítila jsem kvůli tomu vinu. Rozbíjela jsem tím jejich rodinu. Edward to samozřejmě zapíral a říkal mi, abych byla trpělivá, že se Rosalie umoudří. Nevěřila jsem mu, ale už jsme s ním o tom nemluvila. Přesto jsem se u nich cítila víc než dobře. Když jsem viděla, jak Emmett škádlí Edwarda, že mu přelakuje jeho auto, protože ta stříbrná barva je už moc okoukaná, načež Edward začal vrčet. Emmett se jenom nevinně usmál a mrkl na mě. To už jsem nevydržela a rozesmála jsem se. Takhle nějak jsem si představovala rodinu. Rodinu, kterou jsem nikdy neměla, proto jsem byla ráda, že to můžu zažít aspoň tímhle způsobem.
Neměla jsem radost z toho, když jsem odjížděla. Ani Edward nevypadal nadšeně, zřejmě se mu nelíbila myšlenka, že jedu zpátky ke svému alkoholickému otci, ale už se to dál nemohlo odkládat. Musela jsem taky chodit do školy, chyběla jsem pouze tři dny, jelikož se moje návštěva protáhla až o víkend. Chybět jsem, ale nemohla dlouho. Byla neděle večer, když Edward zastavil před naším domem. Zkontroloval situaci a usoudil, že je to bezpečné, otec spal.
Trochu jsem se bála v jakém stavu bude můj pokoj. Bála jsem se oprávněně. Už jenom dveře byli důkazem, že se mým pokojem prohnalo tornádo. Byli podivně pokroucené a vylomené z pantů.
"Potom je budu muset opravit," řekl si Edward spíš sám pro sebe než pro mě. Pokoj byl, ale v stokrát horším stavu. Všechno bylo rozházené. Skříň otevřená, všechny věci vyházené na zemi. Madrace z postele byla pohozená na druhém konci pokoje, deka se ocitla nějakým zázrakem na mým stolu, polštáře jsem nemohla najít. Židle byla převrácená, ani stůl se nevyhnul tomuto "úklidu". Všechny šuplíky byli vyházené a obrácené vzhůru nohama. Povzdechla jsem si. Čekal mě opravdu náročný úklid.
Když jsem poněkolikáté projížděla očima pokoj a moje oči opět padli na šuplíky, rozbušilo se mi srdce, jak jsem si vzpomněla.
"Bože, to ne!" zašeptala jsem zlomeně a vrhla se k šuplíkům.
"Alexo…?" slyšela jsem za sebou Edwardův sametový hlas. Já jsem ho však nedokázal vnímat. Přehrabovala jsem se ve všech šuplíkách, dokud jsme nenarazila na ten pravý. Falešné dno bylo otevřené a všechny cennější věci byli pryč. I přívěšek od Edwarda. Dívala jsem se na tu spoušť a do očí se mi vkrádali slzy.
"Nenávidím ho," sykla jsem nenávistně. Po tváři mi stekla jediná slza, ostatní jsem zatím dokázala potlačit. Edward si klekl vedle mě a vzal mi obličej do dlaní. Setřel slzu, která mi stékala po tváři a zmateně si mě měřil.
"Co se stalo?" zeptal se. Dívala jsem se mu do očí a zvažovala. Bude ho opravdu hodně mrzet, když to zjistí? Zklamu ho, když mu řeknu, že mi otec sebral jeho přívěšek a že ho nejspíš hodlá prodat?
"Alexo?" oslovil mě znovu, když jsem neodpovídala. Uhnula jsem očima, protože mi pořád držel obličej v dlaních.
"Otec našel přívěšek, který jsi mi dal a sebral ho," podařilo se mi říct. Můj hlas byl jenom šepot, stejně mě ale slyšel. Po tváři mi stekla další slza.
"Mrzí mě to." Edward si povzdechl. Přitáhl si mě a posadil na klín.
"Tebe to nemusí mrzet, není to tvoje vina," utěšoval mě. Pouze jsem zavrtěla hlavou a dál zadržovala slzy.
"Strašně si mě vyděsila. Čekal jsem, že se stalo bůh ví co a ty se vytasíš s tímhle, tohle mi už nedělej," pokračoval a roztřeseně se zasmál.
"Takže ti nevadí, že ho otec asi prodá?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí. Pousmál se.
"Něco jako přívěšek brzy ztratí na hodnotě, když dívka, kterou miluji může každým dnem zemřít. Nemrzí mě to, jsem šťastný, že tě teď můžu držet v náručí," řekl něžně, pohladil mě po tváři a víc k sobě přitiskl. Po tváři mi stekla další slza. Tentokrát kvůli jeho slovům, miloval mě víc než si zasloužím. Opět mi setřel slzu.
"Neplač, láme mi to srdce." Pokusila jsem se na něj usmát, neručila jsem ale za výsledek. Ještě chvíli jsme tam seděli, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem se vzpamatovala. Potom jsem se opět rozhlédla po pokoji a povzdechla si. Měla bych začít uklízet. S menší námahou jsem se vyškrábala na nohy.
"Tak odkud začnu," zamumlala jsem si. Potom jsem, ale ucítila Edwardovu paži okolo svého pasu. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Uklidím já, bude to rychlejší," oznámil mi.
"Eh cože? Ne, nepřipadá v úvahu, přece mi nebudeš uklízet pokoj!" Protočil oči.
"Zvládnu to do pěti sekund a ani se nezadýchám," namítal. Už jsem hodlala něco namítat, když se ke mně naklonil blíž.
"Zavři oči," řekl a jeho dech mě omámil natolik, že jsem nedokázala dál přemýšlet. Zavřela jsem oči aniž bych věděla, jak se mi to podařilo. Téměř nic jsem neslyšela. Netrvalo to dlouho. Uběhlo sotva pár vteřin, když jsem opět ucítila na obličeji studený dotyk.
"Alexo…" Zatřepotala jsem víčky a otevřela oči. Edward se na mě mírně usmíval a mě se přitom pohledu rozlévala krev v obličeji. Potom můj zrak padl na pokoj. Byl uklizený, až na dveře, které se ztěžka opírali o stěnu. Nebylo tady nic co by dokazovalo co se tady stalo.
"Jak - " chtěla jsem se zeptat, ale zarazila jsem se. Edward jenom pobaveně zavrtěl hlavou.
"Je pozdě, měla by jsi jít spát." Přikývla jsem. Vzala jsem si věci a šla jsem se vysprchovat. Zpátky do pokoje jsem div neběžela. Edward se ležérně rozvaloval na mé posteli. Oči měl zavřené a jediné co dokazovalo, že nespí byly rty, které se roztahovaly do pokřiveného úsměvu, který jsem tolik milovala. Když jsem přišla blíž, ožil. Ještě víc se usmál a stáhl mě k sobě na postel. Spokojeně jsem se opřela o jeho hruď a zavřela oči. Hladil mě po vlasech a začal zpívat ukolébavku. Téměř ihned jsem usnula.
Neměla jsem radost z toho, když jsem odjížděla. Ani Edward nevypadal nadšeně, zřejmě se mu nelíbila myšlenka, že jedu zpátky ke svému alkoholickému otci, ale už se to dál nemohlo odkládat. Musela jsem taky chodit do školy, chyběla jsem pouze tři dny, jelikož se moje návštěva protáhla až o víkend. Chybět jsem, ale nemohla dlouho. Byla neděle večer, když Edward zastavil před naším domem. Zkontroloval situaci a usoudil, že je to bezpečné, otec spal.
Trochu jsem se bála v jakém stavu bude můj pokoj. Bála jsem se oprávněně. Už jenom dveře byli důkazem, že se mým pokojem prohnalo tornádo. Byli podivně pokroucené a vylomené z pantů.
"Potom je budu muset opravit," řekl si Edward spíš sám pro sebe než pro mě. Pokoj byl, ale v stokrát horším stavu. Všechno bylo rozházené. Skříň otevřená, všechny věci vyházené na zemi. Madrace z postele byla pohozená na druhém konci pokoje, deka se ocitla nějakým zázrakem na mým stolu, polštáře jsem nemohla najít. Židle byla převrácená, ani stůl se nevyhnul tomuto "úklidu". Všechny šuplíky byli vyházené a obrácené vzhůru nohama. Povzdechla jsem si. Čekal mě opravdu náročný úklid.
Když jsem poněkolikáté projížděla očima pokoj a moje oči opět padli na šuplíky, rozbušilo se mi srdce, jak jsem si vzpomněla.
"Bože, to ne!" zašeptala jsem zlomeně a vrhla se k šuplíkům.
"Alexo…?" slyšela jsem za sebou Edwardův sametový hlas. Já jsem ho však nedokázal vnímat. Přehrabovala jsem se ve všech šuplíkách, dokud jsme nenarazila na ten pravý. Falešné dno bylo otevřené a všechny cennější věci byli pryč. I přívěšek od Edwarda. Dívala jsem se na tu spoušť a do očí se mi vkrádali slzy.
"Nenávidím ho," sykla jsem nenávistně. Po tváři mi stekla jediná slza, ostatní jsem zatím dokázala potlačit. Edward si klekl vedle mě a vzal mi obličej do dlaní. Setřel slzu, která mi stékala po tváři a zmateně si mě měřil.
"Co se stalo?" zeptal se. Dívala jsem se mu do očí a zvažovala. Bude ho opravdu hodně mrzet, když to zjistí? Zklamu ho, když mu řeknu, že mi otec sebral jeho přívěšek a že ho nejspíš hodlá prodat?
"Alexo?" oslovil mě znovu, když jsem neodpovídala. Uhnula jsem očima, protože mi pořád držel obličej v dlaních.
"Otec našel přívěšek, který jsi mi dal a sebral ho," podařilo se mi říct. Můj hlas byl jenom šepot, stejně mě ale slyšel. Po tváři mi stekla další slza.
"Mrzí mě to." Edward si povzdechl. Přitáhl si mě a posadil na klín.
"Tebe to nemusí mrzet, není to tvoje vina," utěšoval mě. Pouze jsem zavrtěla hlavou a dál zadržovala slzy.
"Strašně si mě vyděsila. Čekal jsem, že se stalo bůh ví co a ty se vytasíš s tímhle, tohle mi už nedělej," pokračoval a roztřeseně se zasmál.
"Takže ti nevadí, že ho otec asi prodá?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí. Pousmál se.
"Něco jako přívěšek brzy ztratí na hodnotě, když dívka, kterou miluji může každým dnem zemřít. Nemrzí mě to, jsem šťastný, že tě teď můžu držet v náručí," řekl něžně, pohladil mě po tváři a víc k sobě přitiskl. Po tváři mi stekla další slza. Tentokrát kvůli jeho slovům, miloval mě víc než si zasloužím. Opět mi setřel slzu.
"Neplač, láme mi to srdce." Pokusila jsem se na něj usmát, neručila jsem ale za výsledek. Ještě chvíli jsme tam seděli, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem se vzpamatovala. Potom jsem se opět rozhlédla po pokoji a povzdechla si. Měla bych začít uklízet. S menší námahou jsem se vyškrábala na nohy.
"Tak odkud začnu," zamumlala jsem si. Potom jsem, ale ucítila Edwardovu paži okolo svého pasu. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Uklidím já, bude to rychlejší," oznámil mi.
"Eh cože? Ne, nepřipadá v úvahu, přece mi nebudeš uklízet pokoj!" Protočil oči.
"Zvládnu to do pěti sekund a ani se nezadýchám," namítal. Už jsem hodlala něco namítat, když se ke mně naklonil blíž.
"Zavři oči," řekl a jeho dech mě omámil natolik, že jsem nedokázala dál přemýšlet. Zavřela jsem oči aniž bych věděla, jak se mi to podařilo. Téměř nic jsem neslyšela. Netrvalo to dlouho. Uběhlo sotva pár vteřin, když jsem opět ucítila na obličeji studený dotyk.
"Alexo…" Zatřepotala jsem víčky a otevřela oči. Edward se na mě mírně usmíval a mě se přitom pohledu rozlévala krev v obličeji. Potom můj zrak padl na pokoj. Byl uklizený, až na dveře, které se ztěžka opírali o stěnu. Nebylo tady nic co by dokazovalo co se tady stalo.
"Jak - " chtěla jsem se zeptat, ale zarazila jsem se. Edward jenom pobaveně zavrtěl hlavou.
"Je pozdě, měla by jsi jít spát." Přikývla jsem. Vzala jsem si věci a šla jsem se vysprchovat. Zpátky do pokoje jsem div neběžela. Edward se ležérně rozvaloval na mé posteli. Oči měl zavřené a jediné co dokazovalo, že nespí byly rty, které se roztahovaly do pokřiveného úsměvu, který jsem tolik milovala. Když jsem přišla blíž, ožil. Ještě víc se usmál a stáhl mě k sobě na postel. Spokojeně jsem se opřela o jeho hruď a zavřela oči. Hladil mě po vlasech a začal zpívat ukolébavku. Téměř ihned jsem usnula.
Probudila jsem se do dalšího zamračeného dne s andělem po boku. Nechtělo se mi ještě vstávat, nechtěla jsem opustit bezpečnou náruč svého anděla, ale budík se probudil a začal vyzvánět jak na lesy. Nevypínala jsem ho, zřejmě to udělal Edward, jelikož otravný zvuk budíku z ničeho nic přestal. Odkulila jsem se od Edwarda a protáhla se. Teprve potom jsem otevřela oči.
"Dojdu pro auto," zašeptal Edward.
"Myslím, že nemusíš pospíchat, dneska mi to půjde obzvlášť pomalu," odpověděla jsem mu a zívla jsem, jak jsem byla stále rozespalá. Pousmál se, políbil mě na čelo a v další vteřině už vedle mě neseděl. Namáhavě jsem vstala a šla do koupelny, kde jsem ze sebe udělala částečného člověka. Potom jsem se vrátila do pokoje, abych zjistila, že nemám co na sebe. Vydala jsem se tedy na půdu a začala se přehrabovat v maminčině komodě. Oblečená jsem byla za chvíli. Celkově jsem byla rychlá, až jsem se sama sobě divila. Rozhodla jsme se, že na Edwarda počkám venku. Když jsem pocházela kolem obýváku, uslyšela jsem hluboké chrápání. V tu chvíli mě napadla šílená věc.
Po špičkách jsem přešla ke gauči, kde obvykle spával otec. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy naposledy spal ve vlastní posteli. Ležel rozvalený na gauči, pusu otevřenou a pokojem se rozléhalo jeho děsivé chrápání. Musela jsem nakrčit nos, když jsem ucítila úžasné aroma, vycházející mu z pusy. Na stole i pod nim leželi flašky od piva, některé prázdné, jiné pouze poloprázdné. Pomalu jsem začala hledat. Nejdřív na stole, potom v jeho oblečení, které leželo pochozené na křesle. Nic, pořád jsme přívěšek nemohla najít. Napadla mě ještě jedna skrýš. Kdysi si otec dával nějaké věci pod polštář. Pomalu jsem k němu přešla a ruku pomalu vsunula pod polštář. Konečně jsem na něco narazila. Potlačila jsem radostné výsknutí a vytáhla ruku, kde se teď vyjímal můj přívěšek. Radovala jsem se, ale před časně. Když jsem se vracela zpátky, omylem jsem shodila na zem jednu flašku, ta se s hlasitým křápnutím rozbila na podlaze. V tu chvíli se otec probudil. Trvalo mu chvíli než zjistil co se děje. Byla jsem ochrnutá strachy, tohle nebude příjemný.
"Ty, ty, ty…!" jeho hlas nabýval na vzteku každou vteřinou. Teď, teď bych se měla otočit a utéct! Nedokázala jsem to, jenom jsem strachy zírala na svého otce. Vyškrábal se na nohy a přikročil ke mně. Podíval se na moji ruku v který jsem svírala přívěšek.
"Ty malá zlodějko!" Konečně jsem se probrala.
"To ty si zloděj, tohle je moje!" vykřikla jsem zoufale, aniž bych přemýšlela o čem to vlastně mluvím. Obličej mu zbrunátněl. Chytnul mě za zápěstí a začal mi kroutit ruku. Sykla jsem bolestí a pustila přívěšek na zem. Potom se rozpřáhl a uhodil mě do obličeje. Pod tíhou nárazu jsem ustoupila pár kroků. Do cesty se mi, ale něco připletlo, já o to zakopla a svalila se na zem.
"Nevděčný spratku!" zařval na mě a začal se ke mně přibližovat. V hrůze jsme se začala pomalu sunout do zadu. Šlo mi to těžko. Když se ke mně dostal dostatečně blízko, rozpřáhl se a kopl mě do holeně. Vykřikla jsem bolestí. Dál jsem se dívala do jeho rozzuřeného obličeje a opět udělala to co už dlouho ne. Vzala nohy na ramena. Byla to moje jediná šance. Otec měl ještě určitě kocovinu, což hrálo v můj prospěch. Noha mě bolela, ale neměla jsem nic zlomeného. Jenom tam budu mít obrovskou modřinu. Vyběhla jsme schody a otce slyšela za sebou. Do svého pokoje jsem nemohla, zahnala bych se tím do kouta. Proto jsem běžela na půdu. Ihned jsem za sebou zamkla. Svalila jsem se na zem a těžce oddechovala. Masírovala jsem si pohmožděnou nohu a snažila se ignorovat otcovi pokusy dostat se dovnitř.
Vzdal to celkem brzy, až jsem se divila. Strach jsem, ale ještě neovládla. Někde tam na mě mohl čekat. Seděla jsem na komodě, celá napnutá, dokud se neozvalo slabé zaklepání. ,Otec určitě nebude klepat,´prolétlo mi myslí.
"Alexo?" ozval se ustaraný hlas Edwarda. Ihned mi spadl obrovský kámen ze srdce. Teď už se mi nic nestane. Vstala jsem, ale ihned se zarazila. Edward bude vyvádět, pokud zjistí co se stalo. Musela jsem mít nějakou výmluvu. Proto jsem otevřela komodu a teprve potom jsem mu šla otevřít. Stál tam v celé své kráse a mračil se. Ihned mě začal rentgenovat. Nevěděla jsem jakou spoušť nadělal otec na mé tváři, proto jsem se mu snažila nenápadně ukazovat pouze tu zdravou tvář.
"Co jsi tu dělala?" zeptal se.
"Oblékala jsem se. Nemohla jsem nechat oblečení v pokoji, jinak by ho otec našel a rozprodal, tak jsem ho schovala sem," odpověděla jsem a ukázala na otevřenou komodu.
"Oblékala jsi se, se zamčenými dveřmi?" ptal se podezíravě. Pokrčila jsme rameny a snažila se tvářit bezstarostně.
"Nemám právo na soukromí?" Neobelhala jsem ho. Rukou mi něžně vzal za bradu a natočil si moji druhou tvář, tak aby na ni viděl. Nebránila jsem se. Stejně by to jednou zjistil. Odhodil moje vlasy na stranu a ruku nechal položenou na mém krku. Téměř okamžitě začal vrčet. Chytla jsem mu ruku.
"Nic to není," začala jsem potichu.
"Že není?" vyjekl, "přes celou tvář máš monokl!" Povzdechla jsem si.
"Varoval jsem tě, že jestli se ještě něco takového stane, budeme to řešit jinak," řekl a jeho hlas byl prosycený nenávistí a vztekem. Srdce mi začalo poplašeně tlouct. Tohle jsem musela zarazit.
"A co hodláš dělat? Udat mého otce?" začala jsem, "výborně, udělej to. Potom, ale nemusíme na nic čekat, do týdne ze mě může být upírka." Cítila jsem, jak ztuhnul. Nebylo fér, že hraju na tuhle strunu. Ale ať se rozhodne jakkoliv, pokaždé vyhraju. Buďto docílím toho, že ze mě bude upírka nebo toho, že zachráním svého otce před léčebnou.
"O tomhle jsme už mluvili," ucedil skrz zuby a dělalo mu veliké potíže, udržet svůj vztek pod hladinou.
"Ano, ale nijak jsme se nedohodli. Udej mého otce a já za to budu požadovat přeměnu," řekla jsem nekompromisně a podívala jsem se mu do očí. Zlobně jsme se měřili. Potom zavrčel a pustil mě.
"Fajn," odsekl. "Půjdeme, ať nezmeškáme školu." Na patě se otočil a mířil ven. Pocítila jsem bodnutí zklamání. Přece jenom jsem chtěla, aby si vybral jinou variantu. Bylo sobecké, že bych tím odsoudila svého otce, ale neměla jsem na to právo? Tak dlouho mě bil a utlačoval, nemám teď právo něco chtít na oplátku? Možná mám, možná ne. Věděla jsem jenom, že mi bude trvat hodně dlouhou dobu než přesvědčím Edwarda. Možná bych mohla požádat někoho jiného. Třeba Carlislea. Ten změnil většinu své rodiny, změnil by i mě? Možná. Teď jsem to, ale nemohla řešit. Nevěděla jsem kde je otec, jenom jsem doufala, že nenarazil na Edwarda, protože by to momentálně nemusel přežít…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Jupíííáááá