close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

33.Přeměna časť 2.

27. února 2009 v 18:01 | Dark Angel |  Druhá šance od "Belly"
z pohledu Edwarda

Vztek mě už částečně opustil. Teď tady byly výčitky. Byla moje chyba to co se stalo Alexe. Kdybych nebyl sobecký a nechal ji být, byl jsem si jistý, že by Larry nikdy takhle nevyletěl. Na druhou stranu by mohla být Alexa už dávno mrtvá a už jenom ta myšlenka způsobila, že jsem se otřásl bolestí. Už bych o ni nedokázal znovu přijít. K přeměně se, ale taky neodvážím. Neodsoudím ji k věčné tmě. Ona musí žít a zemřít v přirozením věku. Někdy tak v osmdesáti lety, já si potom najdu jinou cestu jak se sprovodit ze světa. Jiná alternativa pro mě neexistovala.


Bratři byli celou dobu zticha. Jasper přemýšlel o Alice a Emmett se zabýval o zápase, který budou zítra dávat. Poslouchal jsem jejich myšlenky, abych se nemusel zabývat svými. Konečně jsme byli doma. Byl jsem netrpělivý, musel jsem vidět Alexu, jestli je v pořádku. V tuhle dobu bude určitě spát, ale to mi nevadilo, hlavně abych viděl, že je v pořádku. Do domu jsem témě běžel. Na schodech jsem potkal Alice. Když mě viděla zatvářila se prapodivně a ihned se začala zabývat Jasperem. Přešla k němu, chytili se za ruce a navzájem si dívali do očí. Odvrátil jsem se od jejich soukromé chvíle a můj zrak padl na Esme. Tvářila se ustaraně a v myšlenkách se zabývala naším malým výletem.

"Téměř se bojím zeptat, jak to dopadlo," řekla mým směrem.

"Myslím, že ráno bude celý rozlámaný. Vlastně ne, doufám v to," ucedil jsem skrz zuby. Esme zvedla jedno obočí.

"Je v pořádku, nic horšího než že mu Edward dal do huby, se nestalo," vložil se do hovoru Jasper.

"Bohužel," slyšel jsem zamumlat Emmetta. "Edward slíznul všechnu smetanu ani mě nenechal si bouchnout," řekl už hlasitěji a použil smutný tón.

"Ó ty můj chudáčku," řekla sarkasticky Rosalie, která právě vyšle z obývacího pokoje. Už jsem to dál nechtěl rozebírat. Chtěl jsem jít ihned za Alexou. Alice mě, ale zastavila.

"Edwarde, musíme si promluvit," řekla. V duchu jsem zaklel.

"O čem?" zeptal jsem se netrpělivě a otočil se zpátky k ní.

"Nemyslím si, že je dobrý nápad, udávat Larryho ve škole." To už tady byl i Carlisle.

"Cože?" vyjekl jsem nevěřícně.

"Souhlasím s Alice," přidal se Carlisle. Díval jsem se na ně jako na blázny. Oni si ze mě snad dělají srandu.

"Samozřejmě chceme, aby byl Larry potrestaný, ale nejdůležitější je tady Alexa, v tom se mnou souhlasíš ne?!"

"Samozřejmě," ucedil jsem skrz zuby.

"Když to řekneme na ředitelství, první co udělají je, že zavolají policii…" pokračoval.

"S tím se počítá," skočil jsem mu do řeči.

"Jak už jsem říkal," nenechal se ode mě vyrušit. "přijdou na řadu nepříjemné prohlídky, potom tady bude soud u kterého budou muset být přítomný rodiče, jak chceš vysvětlit, že je Alexy otec alkoholik, takže se bude řešit ještě tohle, prostě, bude to hodně psychicky vyčerpávající a já si nejsem jistý, jestli to zrovna teď zvládne." Zarazil jsem se. Vztek mě opět přešel. Přemýšlel jsem o tom co mi Carlisle řekl. Možná, že má pravdu. Bude to sice znamenat, abych skousl to, že bude Larry nepotrestán, ale zase docílím toho, že se Alexa psychicky nezhroutí.

"Jsem si jistá, že když to necháš být, sebere se z toho Alexa mnohem rychleji," přidala si Alice. Povzdechl jsem si.

"Dobrá, necháme to být," řekl jsem poraženě. Pořád mi to nešlo do hlavy, nechtěl jsem ho nechat jen tak jít, ale muselo mi stačit, že jsem ho zmlátil. Teď je opravdu nejdůležitější Alexa. Už jsem se opět otáčel a byl na odchodu, když jsem si omylem vyposlechl myšlenku, kterou jsem neměl.

"Cože?" vykřikl jsem rozzuřeně a obrátil se k Alice. Všichni na mě šokovaně zírali, jediná Alice v duchu klela, že nebyla opatrnější. "Už zase se do toho pleteš? Myslel jsem, že posledně jsme ti to vysvětlil jasně?!" téměř jsem na ni křičel.

"Má právo to vědět," odpověděla klidně.

"O tomhle neměla vědět!" Třásl jsem se po celém těle a snažil se udržet hněv pod pokličkou.

"Ona by se stejně brzy někoho zeptala. Dřív nebo později by se tebe zeptala. Proto bylo nejlepší, že jsem ji o tom řekla já." Začal jsem vrčet.

"Co se děje?" přerušil nás Carlisle. Jeho slova na mě působila jako studená sprcha, která mě ihned probudila. Beze slova jsem se otočil a odcházel. Ona si ze mě dělá srandu! Alexa neměla nic vědět o přeměně.

Těsně před svými dveřmi jsem se zastavil a zhluboka začal dýchat. Musel jsem se uklidnit. Když jsem si byl jistý, že už jsem opět pánem svých nemocí, vešel jsem. Myslel jsem, že bude Alexa spát. Proto mě překvapilo, když seděla na pohovce a rozčesávala si mokré vlasy. Na první pohled to vypadalo, že je úplně v pořádku. Když jsem se, ale zadíval pozorněji, viděl jsem její kruhy pod očima, sami oči byli napuchlé a stále trochu červené. V obličeji byla bledá, téměř jako já sám. Donutil jsem se vykouzlit úsměv. Přešel jsem k pohovce a sedl si vedle ní. Přestala se česat a zadívala se mi do očí. Přejel jsem prsty přes její kruhy.

"Vypadáš unaveně," zašeptal jsem.

"Nemohla jsem spát," zamumlala. Odvážil jsem se a přejel ji hřbetem ruky po tváři. Otřásla se. Chytla moji ruku a propletla s ní prsty. Přitáhl jsem si její ruku a na každý kloub ji vtiskl polibek. Pokaždé, když jsem to udělal, slyšel jsem jak její srdce udělalo kotrmelec. Na malý prchavý okamžik jsem na všechno zapomněl. Nechtěl jsem pokazit tuhle chvíli, ale musel jsem si s ní o tom co nejdřív promluvit. Ona mě, ale předběhla.

"Byl jsi za Larrym?" Přikývl jsem.

"Musel jsem mu vyřídit vzkaz." Povzdechla si.

"A kam si pohřbil jeho tělo?" zeptala se defenzivním tónem. Vyloudilo to na mé tváři malý úsměv.

"Pod tím stromem ve škole," škádlil jsem ji.

"O - opravdu?" Protočil jsem oči.

"Samozřejmě, že ne, dělám si srandu." Slyšel jsem, jak si oddechla. Nadechl jsem se.

"Musíme si promluvit."

"O čem?" zeptala se a zvědavě se na mě podívala.

"O tom o čem jsi mluvila s Alice," začal jsem a zase potlačoval blížící se vztek. Opět zalapala po dechu a odvrátila ode mě zrak. Vypadalo to, že chvíli přemýšlí, pak se ke mně obrátila a její výraz vypadal odhodlaný.

"Chci, abys mě přeměnil," řekla pevným tónem. Vyvalil jsem oči.

"C- cože?" vyjekl jsem a znělo to jako kdybych se dusil. Na tohle jsem opravdu nebyl připravený. Čekal jsem něco jiného.

"Nepřichází v úvahu," řekl jsem tvrdě.

"Ale - "

"Ne o tomhle se s tebou nehodlám bavit," řekl jsem rozhodně.

"Nechci být pořád ten, který ti přidělává problémy," řekla a stále zněla rozhodně.

"Nevíš, o co žádáš," řekl jsem tiše a uhnul pohledem. Zavrtěla nesouhlasně hlavou.

"Nechci tě ztratit," teď zněl její hlas zoufale. Podíval jsem se na ní.

"Já tě taky nechci ztratit, ale nemůžu to udělat, nechci to udělat."

"Proč?" Zhluboka jsem se nadechl.

"Mohla by ses mít líp. Mnohem líp. Můžeš žít normální život, aniž by ses bála, že někomu ublížíš, že někoho zabiješ kvůli jeho krvi. Můžeš žít normální život. Budeš moct mít děti, nestane se z tebe netvor, nemůžu Alexo, prostě ne," řekl jsem rozhodně. Zamračila se.

"Nemám co ztratit Edwarde, jenom tebe. Nemám důvod žít, já vlastně ani už nežiju," Zalapal jsem po dechu.

"To není pravda, máš - "

"Mám jenom tebe," skočila mi do řeči. "Chci s tebou být napořád. Ty jsi můj život." Zavrtěl jsem hlavou a sklopil pohled.

"Co otec?" zeptal jsem se. Zněla klidně, když odpovídala.

"Co s ním je?"

"Chceš ho nadobro zničit? Chceš, aby ztratil to poslední co má?"

"Můj otec už dávno nemá dceru. Pro něj už neexistuji. I kdyby se stalo, že vystřízliví, pochybuji, že mě pozná." Nemohl jsem uvěřit tomu co říká. Zavrtěla hlavou. "Dřív nebo později se upije k smrti." Nadechl jsem se.

"Ne, neudělám z tebe netvora."

"Ale já umřu. Dřív než si myslíš." Teď zněl její hlas neutěšeně. Pohladil jsem ji po tváři.

"Ne, neumřeš, možná tak za čtyřicet let." Zavrtěla hlavou.

"Mýlíš se, buď mě přejede auto nebo mě otec ubije k smrti, sám jsi to říkal." Nadechl jsem se zhluboka nosem. Zase ta bolest z její smrti.

"To nedovolím."

"Larry má pravdu, nemůžeš být pořád semnou," řekla potichu. Další proces uklidňování.

"Ne, už ti neublíží." Chytila moji ruku.

"Jenom o tom přemýšlej Edwarde, prosím. Chci být součástí tvého života. Mě už tady nic nedrží," řekla naléhavě. Díval jsem se do jejího obličeje a přemýšlel. Nechtěl jsem ji ztratit, ale přeměnit ji, znamenalo udělat ze sebe největšího sobce, ukrást si její život. To jsem nemohl udělat. Nemohl jsem ji odsoudit k věčné tmě, k ustavičné žízni. Nechtěl jsem se s ní, ale hádat. Ne dnes, když je unavená. Takže jsem přikývl, že o tom budu přemýšlet. Moje rozhodnutí to, ale nezměnilo. Zůstane člověkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TeSSiiii  ♥SB♥ TeSSiiii ♥SB♥ | Web | 27. února 2009 v 20:15 | Reagovat

to je uza...chci dalsi :D jsem desne nedockava :D...chi byt soucasti tveho zivota...aaaach

2 TeSSiiii  ♥SB♥ TeSSiiii ♥SB♥ | Web | 27. února 2009 v 20:21 | Reagovat

plsky mohla bys pro mne hlasnout v sonb byla bych ti ooopprravvvdduu vdecna...odkaz mam na blogu (hned pod zahlavim na pravo) dík

3 Agulka SBéčko Agulka SBéčko | Web | 27. února 2009 v 21:12 | Reagovat

Konenčě jsem si zprovoznila klávesnici tak můžu napsat :D

Potřebuju dalšíííííííííííííííííííííííííííííí plooosíííím :( :D

Je to fakt úža :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.