close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

33.Přeměna časť 1.

27. února 2009 v 18:00 | Dark Angel |  Druhá šance od "Belly"
z pohledu Alexy

Probudily mě sluneční paprsky, které do pokoje pronikaly i přes zatažené závěsy. Převrátila jsem se na boku a málem spadla z pohovky. Byla jsem rozlámaná a unavená. Moc dlouho jsem asi nespala. Moje oči byli ještě pořád rozespalé a i když bylo v pokoji pořád trochu světla, nic jsem neviděla.


"Edwarde?" zeptala jsem se do ticha pokoje. Můj hlas byl podivně nakřáplý, jak jsem byla stále rozespalá. Nedostala jsem žádnou odpověď. Zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji.

"Edwarde?" Zase nic. Začala mě polévat panika. Není tu, kde jenom může být? Že by si to přece jenom rozmyslel a odešel ode mě? Ani bych se mu nedivila. Nenávidí Larryho a teď na mě nesnese pohled, protože se mě dotýkal. Musela jsem potlačit pocity, které mi hrozily, že mě udusí. Posadila jsem se, což se neobešlo bez zamotání hlavy. Měla jsem v plánu najít Edwarda ať to stojí co to stojí a klidně ho prosit na kolenou, aby se ke mně vrátil. Dřív než jsem se, ale stihla postavit, dveře se zprudka otevřeli a do pokoje vtančila Alice. Nesla podnos plný jídla. Ani jsem si neuvědomila, že mám hlad dokud jsem neucítila tu úžasnou vůni a nezakručelo mi v břiše.

"Dobré ráno! Nebo spíš odpoledne," pozdravila mě se zářivým úsměvem. Byla to příjemná změna. Vidět někoho se usmívat.

"Ahoj Alice." Přitančila k pohovce a jídlo položila na ni. Koukala jsem na tu nádheru. Bylo tam tolik věcí a všechny jenom pro mě.

"Vyber si. Esme nevěděla co má udělat, nezná tvoje chutě," řekla a mrkla na mě. Dívala jsem se na všechno to jídlo a nebyla schopná řeči.

"Co se děje? Má Esme udělat něco jiného?" zeptala se a dokonalý obličejík se jí zkroutil ve starostlivý. Rychle jsem zavrtěla hlavou.

"Ne, to ne. Já jenom, že už jsem neměla takhle bohatou snídani už hodně dlouho," odpověděla jsem se slabým úsměvem, "děkuji." Alice se usmála.

"Mě děkovat nemusíš, já nic neudělala," řekla. Přikývla jsem. Jakmile se odtud dostanu budu muset Esme poděkovat. Začala jsem jíst s jednou rukou to šlo těžko, ale šlo to. Dívala jsem se na Alice a přemýšlela proč tu ještě sedí. Určitě má důležitější věci na práci než tu být se mnou. Jediná odpověď, která mě napadla byla, Edward.

"Kde je Edward?" zeptala jsem se.

"Pryč, ale brzy se vrátí," řekla obezřetně.

"Šel za Larrym, že?!" docvaklo mi. Pořád se na mě obezřetně dívala a zvažovala odpověď.

"Beru to jako ano," zamumlala jsem. Nechápala jsem proč to nemůže nechat být. Zase se toho tolik nestalo, jenom…cukla jsem sebou jak jsem si na to vzpomněla.

"Má o tebe jenom strach," řekla Alice. Vypadalo to, že pochopila kam moje myšlenky míří. Podívala jsem se na tác.

"Nechci jít na policii," zamumlala jsem. Alice si povzdechla.

"Ten kluk by měl být potrestaný za to co ti udělal."

"Prohlídky, nekončící prohlídky, soudy, hádky, jeho rodiče, můj alkoholický otec," mumlala jsem si dál a ignorovala ji. Opět jsem se otřásla. Dál jsem jedla a ticho v pokoji se prohloubilo.

"Edward tě požádal, abys tu se mnou byla, že?!" prolomila jsem po chvíli ticho. Pokrčila rameny.

"Nechtěl tě tu nechat samotnou a já jsme s ním souhlasila."

"Ale vrátí se, že ano?" zaprosila jsem a vrhla k ní neutěšený pohled. Musela jsem to vědět. Jestli mě opustil a nebo jestli se vrátí.

"Samozřejmě, že ano Alexo. Jak tě mohlo napadnout něco jiného," odpověděla a protočila oči. "Víš, on by to bez tebe dlouho nevydržel," řekla jen tak. Zase jsem se vrhla na snídani a přemýšlela. Teď, když tady Edward není, mohla bych to využít ve svůj prospěch. Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit a měla jsem takový pocit, že Edward nebude moc sdílný. Alice, ta by mi možná mohla pomoct.

"Alice," začala jsem opatrně, abych upoutala její pozornost. Podívala se na mě, zneklidněná změnou mého tónu. "Jak se z člověka stane upír?" Moje otázka ji zřejmě překvapila. Potom nesouhlasně zavrtěla hlavou.

"Už jednou jsem ti to řekla a Edward mi za to málem ukousl hlavu." Zamračila jsem se. Snažila jsem si vzpomenout, kdy mi o tom říkala, ale nemohla jsem si vzpomenout.

"Nic si mi neříkala," namítla jsem. Zmateně se na mě podívala a potom se usmála jak pochopila.

"Vlastně máš pravdu neříkala, promiň. Ale nemůžu ti to říct, Edward…"

"Edwardovi do toho nic není!" přerušila jsem ji nasupeně. Dívala se na mě rozpolceně. Zvažovala.

"Mám právo to vědět," ohradila jsem se. Povzdechla si.

"Já si ze své přeměny nic nepamatuji. Dlouho jsem byla ve tmě ani té bolesti jsem si nevšimla. Možná je lepší, že si na to nepamatuji," přemítala nahlas. "Povím ti pouze jak to probíhá. Můžu ti povědět jenom teorii, protože víc o tom sama nevím." Přikývla jsem a pohodlněji se usadila.

"Jako predátoři máme ve své fyzické výbavě spoustu různých zbraní - jejich mnohem, mnohem víc, než je opravdu nutné. Síla, rychlost, ostré smysly, a to se nezmiňuju o těch z nás, jako jsou Edward, Jasper a já, kteří máme ještě smysly nevíc. A nadto, stejně jako masožravé rostliny, svou kořist fyzicky přitahujeme. Máme další dost nadbytečnou zbraň. Jsme také jedovatí," vyprávěla a vycenila na mě svoje bílé zuby. "Ten jed nezabíjí - jenom ochromuje. Funguje pomalu, šíří se v krevním oběhu, takže naše kořist, jakmile ji jednou kousneme, trpí příliš velkou bolestí, aby nám mohla uniknout. Jak říkám, zbraně jsou většinou nadbytečné. Když jsme tak blízko, kořist přece nikdy neunikne. Samozřejmě, vždycky jsou výjimky."

"Takže ten jed, kdyby mě někdo kousl…" Přikývla.

"Ano, ten jed je hlavní. Trvá několik dní, než se transformace dokončí, záleží na tom, kolik jedu je v krevním oběhu, jak blízko k srdci jed vstoupí do těla. Dokud srdce tluče, jed se šíří, hojí rány a proměňuje tělo, jak jím proudí. Nakonec se srdce zastaví a přeměna je dokončena. Ale celou tu dobu, každou minutu, si oběť přeje, aby byla mrtvá."

"Jak dlouho?" zeptala jsem se mrtvolně.

"Většinou tři dny. Tři dny bolesti a utrpění," odpověděla. "Víš, taková přeměna je těžká. Nedokáže ji udělat kdokoliv. Jsme také svým způsobem žraloci. Jakmile ochutnáme krev, nebo ji i jen ucítíme, je pro nás velmi těžké nenakrmit se. Někdy je to nemožné. Takže chápeš, skutečně někoho kousnout, ochutnat jeho krev, rozpoutá běsnění. Je to těžké na obou stranách - krvežíznivost na straně jedné, hrozná bolest na straně druhé." Přemýšlela jsem o tom co říkala. Opravdu bych byla schopná o to požádat Edwarda? Chtěla jsem být jako on. Nemám žádný důvod zůstávat člověkem a zatímco já stárnu každý den, každou minutu, on zůstává stejně mladý. Miluji ho a chci s ním s strávit zbytek života. Samozřejmě ta bolest by byla problémem, ale já v životě zažila už spousty fyzické bolesti na to, abych věděla, že psychická bolest je daleko horší. Nepochybovala jsem, že bolest z přeměny bude příjemná, ale ta zmizí za tři dny. Zatímco fyzická bolest nemusí zmizet nikdy. Mezitím co jsem přemýšlela, Alice mě pozorovala a odměřovala můj výraz.

"Doufala jsem," začala a tím upoutala moji pozornost, "že když ti řeknu stejná slova, tak si třeba vzpomeneš."

"Vzpomenu na co?" zeptala jsem se zmateně. Zavrtěla hlavou a její výraz byl téměř bolestný.

"Za chvíli se vrátí Edward. Běž se osprchovat. Přinesu ti nějaké oblečení," řekla a už odcházela z pokoje.

"Alice počkej!" zadržela jsem ji ve dveřích. Trochu se pootočila. "Děkuji a omlouvám se pokud kvůli tomu budeš mít nějaké problémy." Pousmála se.

"Neboj, zvládnu svého bratra," řekla a potom skutečně odešla. Dlouhou dobu jsem se dívala na zavřené dveře. To o co jsem chtěla požádat Edward se rovnalo sebevraždě. Nevěděla jsem, jak bude Edward reagovat, ale podle svých pocitů a podle toho co říkala Alice, to nebude zrovna lehké. Musela jsem se obrnit, abych snesla nejen jeho vztek, ale i prosby. Když jsem si byla jistá, že jsem s obranou připravená, vstala jsem a šla se vysprchovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.