z pohledu Alexy
Dopoledne bez Edwarda bylo dlouhé. Hodiny mi ubíhaly příšerně pomalu. K tomu jsem byla ještě nesoustředěná, takže se mi několikrát stalo, že se mě učitelé na něco zeptali a já nevěděla co odpovědět, protože jsem nevěděla o čem se mluví. Konec poslední hodiny jsem vítala s otevřenou náručí, byla jsem ale zklamaná, protože mě zastavila učitelka na francouzštinu. Víc jak půl hodiny mě dusila a snažila se dozvědět, proč jsem byla celou hodinu mimo. Nevěděla jsem co ji mám říct. Nechtěla jsem jí říct, že jsem mimo kvůli tomu, že nemám na blízku Edwarda. S hlasitým povzdechem, když se ode mě nic nedozvěděla, mě propustila. Bylo neuvěřitelný, jak pomalu se škola zaplňuje, za to jak rychle se dokáže vylidnit. Na chodbách už nikdo nebyl. Bylo docela dost možné, že už tady nebyli ani učitelé.
Šla jsem pomalu a ze začátku si nevšimla tří postav, které za mnou neslyšně šli. Teprve, když jsem procházela kolem záchodů jsem si uvědomila, že už nejsem sama. Kolem pasu se mi obmotala ruka a druhá mi zavřela ústa, abych nevykřikla. Další ruce mi chytili ruce, abych s nimi nemohla nic dělat. Kopala jsem a snažila si osvobodit ruce, ale útočníci byli silnější. Zapluli jsme do místnosti, kde mě odmrštili na zem, jako kus hadru. Vzhlédla jsem a viděla hnusný obličej Larryho. Odporně se na mě šklebil. Jako vždy měl kolem sebe své dva kumpány. Seděla jsem na studených kachličkách a zvažovala jsem svoje možnosti. Bohužel jsem jich moc neměla. Cítila jsem mírné deja-vu, tohle mi připomnělo incident, který se stal asi před dvěma týdny. Tehdy mě Larry, taky zatáhl na klučičí záchody. Tehdy se mi povedlo mu utéct. Pochybovala jsem, že by se mi to povedlo znovu.
"Běžte," zavelel svým poskokům. Oba dva se na něj překvapeně podívali.
"Ale Larry, copak si zapomněl na minule?" zeptal se ho tlouštík. Larry si ho změřil tvrdým pohledem, pod kterým se tlusťoch přikrčil.
"Vypadněte! Já to tady zvládnu!" zakřičel a potom se na mě nenávistně podíval. Už na nic nečekali a rychle vystřelili pryč. Ztěžka jsem se postavila. Viděla jsem jak přejíždí očima celé moje tělo, od hlavy k patě. Byla jsem z toho pohledu nervózní.
"No, tak abych šla," pokusila jsem se. Zatarasil mi východ a krutě se zasmál.
"Nikam nepůjdeš, pěkně si to tady užijeme," řekl. Otřásla jsem se, začínala jsem se bát. Jeho slova mě vyděsila, bála jsem se co by mi mohl udělat. Začal se ke mně přibližovat a já před ním začala ustupovat, dokud jsem nenarazila do zdi. Přitáhl si mě za ramena, vzal mě za vlasy a trhl jimi do zadu. S bolestným syknutím jsem zaklonila hlavu. Začal prsty přejíždět po mých rtech. Kousla jsem ho a on svoji ruku ucukl s bolestným zaklením. Zatáhl mě víc za vlasy a mě vyhrkli do očí slzy. Snažila jsem se ho odstrčit, on mi však jednu ruku zkroutil za zády a já nebyla schopná se mu vytrhnout. Přestala jsem se bránit a jenom čekala co bude dělat dál. Hrůzou se mi vytřeštili oči, když jsem ucítila jeho rty na svých. Líbal mě a snažil se vetřít svým jazykem do mých rtů. Zavřela jsem oči a volnou rukou se mu co nejvíc opřela o hruď ve snaze ho odstrčit. Zesílil tlak své ruky na mé, až jsem si myslela, že mi ji zlomí. Nehodlala jsem se, ale vzdát, kousla jsem ho do rtu. Uskočil ode mě a šáhl si na svůj krvácející ret, zatímco já těžce oddechovala a snažila se sebrat. Vztekle se na mě podíval a potom mě praštil do tváře. Sesunula jsem se k zemi, pod silou nárazu.
"Jsi nepoučitelná," křikl na mě, plný vzteku a nenávisti. Klekl si ke mně a obkročmo se na mě posadil. Kopala jsem a oháněla se pěstmi kolem sebe, ale nebylo to nic platný. Byl mnohem silnější než já. Praštil mě do boku a já vykřikla bolestí. Snažila jsem se ho praštit, on však moji ruku chytil a otočil ji, tak až mi zlomil kost. Slyšela jsem křupnutí a potom ucítila šílenou bolest, díky které jsem opět vykřikla. Nemohla jsem s rukou hýbat, druhou ruku mi držel u hlavy, zase jsem byla bezmocná. Cítila jsem jeho ruku pod svým trikem a slyšela jeho zrychlený dech. Ruku pomalu přesunoval výš, až k mým prsům. Zakroutila jsem hlavou a zmohla se pouze na tiché, zlomené: "Ne!" Zavřela jsem oči a snažila se ignorovat svoje slzy i jeho nechutné doteky. Musela jsem myslet na něco jiného, na něco příjemného. V mysli se mi utvořil obraz smějícího se Edwarda. Jak jsem si jenom přála, aby tu teď byl. Cítila jsem jak se jeho ruka přesouvá níž, k mým kalhotám. Rozepnul pásek, potom knoflík a nakonec zip. Jeho ruka zabloudila dovnitř mých kalhot. Opět jsem se vzepřela a snažila se osvobodit rukama. Vytáhl svoji ruku a uštědřil mi další ránu do žeber. Opět jsem vykřikla, až se to rozléhalo celou školou. Vrhl se na mé rty a zase se mě snažil líbat, zatímco jeho ruka opět bloudila pod mým tričkem. Otevřela jsem oči, přes slzy jsem však nic neviděla, tak jsem je zase zavřela.
Potom se stalo několik věcí naráz. Zatímco mě Larry stále líbal, uslyšela jsem nenávistné vrčení, které mě vystrašilo, zároveň jsem ho však strašně ráda slyšela. V další sekundě na mě Larry už neseděl a já slyšela pouze, zvláštní zvuk, jako když něco narazí do dřeva nebo zdi. Potom se mé tváře dotkli studené ruce.Ucukla jsem, protože jsem si myslela, že je to Larry.
"Alexo, slyšíš mě?" uslyšela jsem hedvábný hlas. Otevřela jsem oči a rozmazaně jsem spatřila Edwardův krásný obličej.
"Edwarde!" zavzlykala jsem a konečně jsem se rozplakala. Objala jsem ho svoji zdravou rukou a tu zlomenou si držela u hlavy. Vzlykala jsem a Edward mě hladil po vlasech. Potom jsem cítila jak posunul svoji ruku pod mé nohy. Zvedl se a mě nesl v náručí. Plakala jsem mu na rameni a nemohla se vzpamatovat. Potom jsem uslyšela další sametový hlas.
"Bože! Polož ji sem!" Přes vzlyky jsem pořádně nepoznala kdo to je, ale usoudila jsem, že to byl Carlisle, jelikož jsem cítila jak mi prohmatává žebra. Trochu jsem sebou cukla, když přejel přes žebra, která mě bolela.
"Má přeražená dvě žebra. Zlomenou pravou ruku a možná menší otřes mozku," usoudil. Někde za sebou jsem uslyšela nenávistné vrčení.
"Dám ji něco na uklidnění, aby si odpočinula." Hned na to jsem ucítila menší píchnutí na ruce. Pořád jsem ještě vzlykala, ale cítila jsem jak moji mysl pomalu překrývá nános otupělosti.
"Ššš, Alexo. Jsem s tebou," slyšela jsem bolestný hlas svého anděla. To bylo však poslední co jsem slyšela, potom jsem upadla do spánku.
z pohledu Edwarda
Seděl jsem na zadním sedadle a držel Alexu. Nestihl jsem to. Měl jsem jet rychleji, měl jsem tomu zabránit. Nic z toho se nemuselo stát. Když jsem viděl Alexu na podlaze a toho hajzla, jak po ní leze, myslel jsem že se neudržím a na místě ho roztrhám. Pořád jsem o tom uvažoval. Jako by Alexa neměla dost problémů. Nechtěl jsem si ani představit, co prožívala a ještě bude. Zavřel jsem bolestně oči a přitáhl si ji blíž k sobě. Už nikdy ji neopustím, už nikdy nezůstane sama.
"Není to tvoje vina, Edwarde," řekl měkce Carlisle. Neodpověděl jsem, samozřejmě, že to byla moje vina. Měl jsem být rychlejší. Neměl jsem nikam jezdit. K čemu mi je, že teď vím, že Alexa je ve skutečnosti Bella, pouze v jiné době? Naprosto k ničemu.
Když jsme dorazili k našemu domu, beze slova jsem vzal Alexu do náruče a vydal se s ní do svého pokoje. Ostatní na nás už čekali v hale. Alice s Jasperem se obviňovali, že tomu nezabránili. Emmett stejně jako já uvažoval, že Larryho s radostí roztrhá na milion kousíčků a Esme se strachovala, jak to Alexa unese. Dokonce i Rosalie Alexu litovala. Vytěsnil jsem všechny jejich myšlenky. Stačili mi ty svoje. Byl jsem, ale příliš rozrušený, takže se mi občas stalo, že ke mně přiletěla nějaká zbloudilá myšlenka. Když jsem vstoupil do domu, uslyšel jsem Esmin výkřik zděšení a Emmettovo výhružné vrčení. Nebyl jsem momentálně schopní jim cokoliv říct, nebyl jsem si ani jistý jak se tvářím, proto jsem kolem nich prošel a namířil si to do svého pokoje. Ostatní byli hned za mnou. Položil jsem Alexu na svoji pohovku a hned na to u ní byl Carlisle a začal ji ošetřovat.
"Edwarde, je mi to líto. Neměli jsme nikam jezdit, měli jsme zůstat doma a zabránit tomu," začala pomalu Alice. Zavrtěl jsem hlavou.
"Není to vaše vina, Jasper potřeboval na lov, nemohli jste vědět co se stane. Je to moje vina, neměl jsem ji nechat samotnou," odpověděl jsem. Můj hlas byl podivně nakřáplí, jako by zadržoval nějakou silnou emoci. Moc dobře jsem věděl co zadržuji, vztek. Měl jsem chuť se vrátit a Larryho vlastnoručně uškrtit. Nestačilo mi, že jsem ho prohodil dveřmi.
"Edwarde, nemůžeš se obviňovat. Není to tvoje vina!" řekla rozhořčeně Esme. Neodpověděl jsem. Myslel jsem si o tom své, ale neměl jsem chuť hádat se. Pozoroval jsem každý Carlisleův pohyb.
"Měla by jít do nemocnice, potřebuji zrentgenovat tu ruku," nadhodil.
"Nemůže do nemocnice," nesouhlasila Esme, "ne, do té doby, dokud nezjistíme co budeme dělat dál. Nahlásíme to policii? Nebo co uděláme?" Vrhl jsem na ni rozzuřený pohled, který ale ve skutečnosti nebyl určený ji. Esme zavrtěla pomalu hlavou.
"Ne, Edwarde, nemůžeš ho zabít," řekla nekompromisně. Vztekle jsem zavrčel.
"Tohle musí být potrestáno," zavrčel jsem do pokoje. Všichni byli ticho. Věděli, že to nemůžeme nechat být, ale co udělat?
"Ehm," odkašlal si Carlisle. "Došlo k…" sugestivně se odmlčel a mávl rukou.
"Ne, přiběhl jsem tam dřív než se k tomu odhodlal," odpověděl jsme přes zaťaté zuby, když jsem zvážil svoje slova. Carlisle si povzdechl.
"Tak s tím bohužel nic moc neuděláme," řekl poraženě.
"Cože?" vykřikl jsem popuzeně.
"Carlisle, to nemyslíš vážně?" řekla zděšeně Esme.
"Nehody se stávají každý den," nadhodil jen tak Emmett, který se své představy ještě nezbavil.
"Jelikož nedošlo k znásilnění, nemůžeme nijak dokázat, že se o to pokusil. Jediné čeho bychom mohli dosáhnout by bylo to, že ho vyhodí ze školy." Začal jsem rychle přecházet po pokoji a vrčel přitom jako zvíře chycené v kleci. Takhle to nemůže skončit, musí být potrestaný.
"Něco se přece musí dělat?!" řekl Jasper. Carlisle si povzdechl.
"Kdybychom to nahlásili na policii bylo by to tvrzení proti tvrzení, jelikož Larry se rozhodně nepřizná. Potom by vzali Alexu na velmi nepříjemné prohlídky, tam by ale zjistili, že poškozená není. Nemáme důkaz, že to udělal. Tvrzení proti tvrzení. Ani Edwardovo slovo tady nic neznamená." Začal jsem vrčet hlasitěji. Tohle bylo tak nespravedlivé. Takže Alexa byla málem znásilněna, utrpěla psychický šok a ten hajzl z toho vyvázne. Tak to by nešlo!
"Nahlásíme to na ředitelství. Nechci ho mít v blízkosti Alexy ani na očích. Plus já s Emmettem si s ním promluvíme," řekl jsem nekompromisně. Emmett se potěšeně usmál a protáhl prsty, ve kterých mu zakřupali klouby.
"Edwarde," začala protestovat Esme. Utnul jsem ji rukou.
"Nic vážného mu neuděláme, jenom si s ním promluvíme a trochu ho vystrašíme." Esme si povzdechla, věděla že se mnou nic neudělá, když si vezmu něco do hlavy, nevymluví mi to.
"Tak si vemte sebou aspoň Jaspera. Bude krotit vaše emoce," začala Alice. Podíval jsem se po ní. ,Nechci, aby jste udělali nějakou hloupost. Mysli na Alexu, jak by jí asi bylo kdybychom museli nečekaně odjet?´ promluvila na mě v myšlenkách. Povzdechl jsem si. Měla pravdu, nemůžu si dovolit Alexu opustit.
"Dobře, Jasper půjde s námi." Má to aspoň jednu výhodu. Čím víc nás bude, tím větší naženeme strach a ukážeme mu, že to myslíme vážně. Představa, že budu mít šanci ho skřípnout mi aspoň trochu vrátila rovnováhu a sebeovládání.
"Co s tou rukou?" vyrušil nás Carlisle.
"Zkus ji zasádrovat bez rentgenu. Děláš to víc jak dvě století," řekl jsem. Nechtěl jsem, aby se Alexa vzbudila v neznámém prostředí a beze mě. Kdyby byla v nemocnici, byla by většinu času sama a to jsem nechtěl. Carlisle si povzdechl a hudroval si ve smyslu, že není superman a že některé věci se bez rentgenu neobejdou. Ignoroval jsem to a pozoroval, jak ji sádruje ruku. Nikdo další už v místnosti nebyl. Všichni odešli ve snaze ulehčit mi situaci co se týče jejich myšlenek, stejně to ale nepomohlo. Když Carlisle odešel, zůstal jsem s Alexou sám. Vzal jsem ji za ruku, jako bych ji tím mohl dodat víc odvahy a díval se jak spí. Vypadala tak klidně. Vůbec se to nepodobalo tomu, jak mi před chvílí plakala zlomeně na rameni. Co, ale bude, až sedativa vyprchají? Jak unese myšlenku, že se jí někdo pokusil znásilnit? Nevěděl jsem jak se mám v takových situací zachovat. Jak reagovat? Nejlepší bude, když jí dám najevo, že jsem s ní a že už nedovolím, aby jí někdo další ublíží. Nejvíc ji pomůžu, když budu s ní. A taky, že budu.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





páni tak toje něco...nejlepší bylo prý: a já s Emmetem si sním promluvím!......