close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

30.Minulost v přítomnosti

25. února 2009 v 17:59 | Dark Angel |  Druhá šance od "Belly"
z pohledu Edwarda

Přijel jsem domů a ihned jak jsem zaparkoval snažil jsem se přečíst myšlenky své rodiny, abych se aspoň trochu připravil na to co se od Alice dozvím. Nedokázal jsem, ale nic určitého vyčíst. Jasper usilovně přemýšlel o baseballu, Alice o nakupování, Emmett vymýšlel co udělá s botami Alice, Rosalie se zaobírala svojí krásou, jak jinak. Carlisle se snažil myslet na práci, ale chvílemi mu myšlenky uběhli k nějakému muži a Esme si v duchu zpívala. Byl jsem zmatený, proč tohle všechno?


Vystoupil jsem z auta a v další sekundě už stál před svojí rodinou. Jakmile mě uviděli, napřímili se.

,Jak na to asi bude reagovat, až to zjistí? Ale vždyť není co zjistit! Třeba se pletu, stejně je to pěkná hloupost! Pochybuji, že tomu bude věřit...´ Podíval jsem se na Carlisle, kterému utekl tenhle monolog. Odvrátil ode mě hlavu a ihned začal vyjmenovávat všechny doktory a sestřičky, které pracují v nemocnici. Zamračil jsem se.

"Co se děje?"

"Asi se na to posadíme," začal Carlisle. Začínal jsem se bát, co se tady k čertu děje?

"Neboj Edwarde, nic hrozného se neděje," uklidňovala mě Esme, která už stejně jako ostatní seděli. Posadil jsem se na jediné volné křeslo.

"Takže," začal Carlisle. "od doby co jsi přivedl Alexu pořád přemýšlím co se stalo. Jak je možné, že se tolik podobá Belle. Musím se přiznat, že do té doby jsem byl pořád trochu skeptický, když jsem ji, ale viděl…" zavrtěl hlavou. Vyčkával jsem. V jeho mysli jsem viděl všechno co se stalo v ten den, kdy jsem přivedl poprvé Alexu, zraněnou.

"Přemýšlel jsem, nemohl jsem ne to přestat myslet. Hledal jsem v naší knihovně i v ostatních. Ani na internetu nic nebylo," odmlčel se. Užasle jsem se na něj podíval. Teprve teď mi došlo, že si s tím musel dát hodně práce.

"Téměř jsem to vzdal, ale potom…" zase se odmlčel. Napřímil jsem se na křesle, pokud na něco přišel, chtěl jsem to vědět. Na druhou stranu jsem se toho, ale trochu bál.

"No," pobídl jsem ho netrpělivě, jelikož jeho myšlenky mi nic neprozradili.

"Potkal jsem jednoho kolegu a tak trochu se s ním zapovídal." Usmál jsem se. Uměl jsme si živě představit o čem se spolu bavili. Dva doktoři, oddané své práci. Na to jsem nepotřeboval moc fantazie.

"No, jak jsem říkal zapovídali jsme se a on mi vyprávěl příběh o jednom svým známým. Byl to nějaký jeho bývalý kolega. Měl problémy se spaním. Jeho žena ho prý častokrát viděla jak se prochází náměsíční po bytě a něco si mumlá. Mýval noční můry. Jednou šel po ulici a zastavil úplně cizího pána, oslovil ho jménem a zeptal se jak jde zednické řemeslo. Pán mu řekl, že je blázen a rychle od něj utekl. Ten muž nebyl žádný zedník, ale právník a jménem kterým ho oslovil, taky nebylo jeho. A to byl jenom začátek. Dělal ještě spoustu divných věcí," vyprávěl. Začínal jsem se ztrácet. Nechápal jsem kam míříme.

"Avšak po tomhle incidentu se rozhodl vyhledat psychologa. Ten s ním strávil pár sezení. Muž mu vyprávěl co se s ním v poslední době děje a řekl mu, že se bojí že zešílel. Psycholog mu řekl, že se určitě nezbláznil,že to má racionální důvod. Druhý den ho obeznámil se svým plánem. Muž souhlasil. Psycholog muže zhypnotizoval a vyptával se ho na různé věci. Poté mu bylo hned jasné co se děje," zakončil vyprávění. Zmateně jsem se na něj podíval. Nechápal jsem vůbec nic.

"Eh…asi jsem nepochopil kam míříš." Carlisle si povzdechl.

"Toho muže trápil jeho minulý život, Edwarde. Všechny ty sny byli z jeho minulého života. Toho muže znal určitě taky z minulého života. Jenom pod jiným jménem. Rozumíš co tím chci říct," řekl naléhavě. Najednou se začali všichni ošívat a koukali se kamkoliv jenom ne na mě. Teprve potom mi to docvaklo. Rozesmál jsem se.

"Vy si myslíte, že Alexin minulý život je Bella!" konstatoval jsem a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Od tebe bych čekal Carlisle, že něčemu takovému neuvěříš. Založil jsi svůj život na vědě a ne na pochybných faktech."

"Ale Edwarde!" zakřičela Alice. "Jen se na to podívej logicky. Sám jsi nám říkal, že měla Alexa noční můru o tom jak ji opouštíš. Dále vypadá jako Bella, stejně ti voní, má stejné názory, nemůžeš jí číst myšlenky. Co, když to je Bella, jenom v jiným životě! Proč jinak by ses do ní zamiloval? Kvůli podobě asi těžko," prskala. Zkoumavě jsem si ji měřil. Ona tomu opravdu věřila. Ba co hůř, věřila tomu celá rodina.

"Ale no tak! To je hloupost!" zasmál jsem se trochu zadýchaně. Nikdo mi neodpověděl, stačilo abych si přečetl jejich myšlenky. Pokud by Alexa opravdu byla Bellin další život, co by to změnilo? Nic, určitě nic. Ale pořád tady bylo spoustu faktů, která mi říkala, že v tom bude něco jiného.

"A jak mi teda vysvětlíte, že mě Alexa nepoznala. Ten muž přece poznal toho právníka, ale mě Alexa nepoznala ani nikoho z rodiny!" Carlisle pokrčil rameny.

"Nevím a právě proto jsem požádal kolegu, aby mi dal číslo na toho psychologa. Na zítra jsem nám u něj zařídil schůzku. Zeptáme se na vše potřebný," oznámil mi. Vykulil jsem oči.

"Ty si se zbláznil?!" Zavrtěl hlavou.

"Jenom o tom přemýšlej, ano? Nezabije tě to, když tam pojedeš. Třeba to změní tvůj názor," řekl. Odfrkl jsem si, ale neodporoval. V tu chvíli mi zazvonil mobil. Vytáhl jsem ho a podíval se na neznámé číslo. Měl jsem nutkání zavěsit, ale měl jsem divný tušení.

"Haló?"

"Alexo!" vydechl jsem, když jsem poznal její hlas. Ihned jsem, ale zpozorněl, protože její hlas zněl vyděšeně a zadýchaně. Mluvila tak rychle, že jsem ji nejdřív nestíhal. Nakonec však ze sebe vypravila to co mi chtěla říct a já cítil, jak mi ztvrdli rysy.

"Hned jsem tam," řekl jsem tvrdým tónem. Zavěsil jsem a odolával nutkání hodit mobilem proti zdi.
Ignoroval jsem zvědavé pohledy mé rodiny a ihned jak jsem se vzpamatoval, vyběhl jsem ven. Ostatní jsem nechal být. Alice jim za chvíli stejně všechno řekne. Stačí pouze, aby zavřela oči a hned bude vše vědět. Rozhodl jsem se, že bude lepší, když za Alexou poběžím a nebudu se zdržovat s autem. Budu tam mnohem rychleji a nevzbudím podezření.

Jestli se Alexe něco stane, přisahám, že toho chlapa vlastnoručně zabiju! Opravdu jsem nedokázal pochopit, jak může otec bít vlastní dceru. To je tak, tak nelogické, tak zvráceně hnusné. Už jenom při tom pomyšlení mě zachvátila nová vlna vzteku. Možná to bylo, ale částečně způsobeno tím, že ten kdo je týrán je dívka mého života. Raději jsem ještě zrychlil, už abych byl na místě. Musel jsem vidět, že je v pořádku. Musel jsem ji odtamtud vzít pryč. Ale kam ji vzít? Do domu upírů? To není o mnoho bezpečnější, minule stačila jediná kapička krve a celý můj svět se zhroutil. Co jsem měl dělat? Nechat ji u otce, který jí týrá a nebo ji vzít do domu upírů, kde se jí může stát, že po ní někdo z rodiny vyjede? Co je pro ni bezpečnější? Co je správné? Zaklel jsem nad svojí bezmocností, jak jsem jenom ten pocit nesnášel!




z pohledu Alexy

Krčila jsme se v rohu svého pokoje a vyděšeně se dívala na třesoucí se dveře.

"Alexandro Witchwoodová, okamžitě otevři!" křičel na dveře můj otec a svojí hrozbu doplnil zuřivým bušením na dveře. Ještě víc jsem se přikrčila. Věděla jsem, že v takových situací je nejlepší buď se mu vyhnout a nebo počkat až se vyřádí. Strpět pár tvrdých ran, dokud si nevybije svoji zuřivost a potom se odplazit do kouta. Dneska jsem, ale udělala něco co už dlouhá léta ne. Nestihla jsem se mu včas odklidit z cesty a když jsem viděla jak na tom je, namol a plný zuřivé bezmocnosti nad svým životem, rozhodla jsem se, že mu uteču. Že mu nedovolím, aby na mě vztáhl ruku. Divila jsem se sama sobě, tohle jsem v životě neudělala. Ani by mě to nenapadlo. Byla jsem vychovaná ve smyslu, že žena je pouhým nástrojem muže a že když má muž chuť si vybít vztek na ženě, tak na to má právo. Možná to byli zastaralé názory, ale můj otec byl zbožný člověk a věřil tomu. Věděla jsem, že bude chvíli trvat než se uklidní a že pokud se mu podaří vylomit dveře z pantů dostanu ještě větší nářez než kdybych v klidu držela. Následovalo další zuřivé bušení na dveře a já se ještě víc přikrčila v koutě. Už, aby tu byl Edward! V tu chvíli se otevřelo okno a já strachy vyjekla. Uklidnila jsem se, když jsem spatřila svého vytouženého anděla. Výraz v jeho obličeji mě však vyděsil.




z pohledu Edwarda

Vlítnul jsem do pokoje Alexy takovou rychlostí až jsem slyšel její vyděšený výkřik. Otočil jsem se po zvuku a viděl jak se krčí v koutě a celá se klepe. Kolena měla přisunutá až u brady a ruce kolem nich měla obtočené. Houpala se ze strany na stranu. Oči vytřeštěné hrůzou a její srdce snad běželo maratón. Vypadala tak zranitelně, jako dítě. Touha ochránit ji se přela s touhou zničit toho, kdo ji takhle ubližoval. Nebyl jsem si jistý svým výrazem, jelikož jsem viděl jak sebou vyděšeně cukla, když mě viděla. Nenávistně jsem se podíval na dveře, kde jsem slyšel a hlavně cítil jejího otce, smrděl jako by se vyválel v hnoji. Takhle zřejmě smrdí člověk ,který celý den strávil v hospodě.

Otočil jsem se k Alexa. Obličej se mi stáhl do bolestné grimasy, když jsem viděl jak je vyděšená. Přešel jsem k ní a vzal ji do náruče. Obmotala mi ruce kolem krku a začala vzlykat. Hladil jsem ji po vlasech a snažil se ji uklidnit konejšivými slovy. Zároveň jsem, ale pozoroval bortící dveře. Věděl jsem, že dlouho nevydrží. Vstal jsem a Alexu nesl v náručí. Namířil jsem si to k oknu.




z pohledu Alexy

"Kam to jdeme?" zeptala jsem se, když jsem si všimla, že míříme k oknu.

"Vezmu tě ke mně domů. Dokud se tvůj táta neuklidní," řekl měkce. Přikývla jsem. Nemělo smysl se s ním hádat. Momentálně bych to ani nesvedla, jediné co jsem si přála bylo být odtud hodně daleko. Nechápala jsem, jak mě odtud hodlá dostat, proto mě mírně vyděsilo, když jsem viděla, že si to namířil k oknu. Tam, ale zaváhal.

"Zavři oči a v žádným případě je neotvírej." Přikývla jsem a semkla oční víčka co nejvíc k sobě. Potom jsem jenom cítila jak mi bičuje do obličeji vítr a potom měkký dopad na zem. Najednou jsem seděla Edwardovi na zádech.

"Pořádně se chytni," řekl. Obtočila jsem svoje nohy kolem jeho pasu a ruce jsem obtočila kolem jeho krku. Vzápětí jsem opět cítila bičující vítr a slyšela i jeho šustění. Poslouchala jsem Edwardův vyrovnaný dech a nevěděla co se to děje. Moje zvědavost byla silnější a já otevřela oči. Všude kolem nás byli stromy, přibližovali se, ale příšernou rychlostí, až se mi rozmazávali ve šmouhu. Pokaždé nás minuli jen o několik centimetrů. Vyděšeně jsem vykřikla, semkla víčka a ještě víc se obmotala kolem Edwarda. Slyšela jsme jeho tichý smích, jak se smál mému počínání. Za několik minut mě vítr už téměř vůbec nešlehal do obličeje. A za dalších pár sekund jsme se už nepohybovali vůbec. Zatřepotala jsem víčky a rozpoznala Edwardův dům.

"Líbilo se ti to? Takhle se já pohybuji v lese," řekl Edward. Pořád jsem mohla v jeho hlase slyšet menší pobavení. Jenom jsem něco zabrblala a pomalu sklouzla z jeho zad. Mále jsem přitom skončila na zemi, ale Edwardovi ruce byli vždy rychlejší.

"Dnes budeš muset spát na pohovce. Doufám, že to nevadí?" zeptal se a podíval se na mě ustaraně. Zavrtěla jsem hlavou.

"Samozřejmě, že ne. Hlavně, že jsem s tebou," řekla jsem a vytáhla se na špičky. Nesouhlasně si povzdechl a měkce mě políbil. Potom mě vzal do náruče a rychlostí, kterou mě připravil o dech, se mnou vyběhl do svého pokoje. Tam mě položil na pohovku. Na chvíli zmizel a hned na to se zase objevil, tentokrát měl ale v ruce deku. Obalil mě do ní a přilehl si ke mně. Byli jsme na sebe hodně namáčklí, jelikož pohovka nebyla zase tak velká. Mě to, ale vyhovovalo. Mohla jsem mu díky tomu být ještě blíž. Přesto jsem cítila jak se namačkává na okraj, abych měla víc místa. Nesouhlasně jsem vzdychla a hlavu schovala do jeho ramene. Edward si mě přitáhl jednou rukou blíž k sobě a potom jsem u svého ucha slyšela jeho hebký hlas, když mi začal zpívat ukolébavku. Byla jsem utahaná a tak jsem usnula téměř okamžitě.
Probudil mě jemný dotek na čele a hlas archanděla. Cítila jsem, že se mi zdál sen. Přestože jsem si ho nepamatovala, zůstával ve mně pocit štěstí a spokojenosti a já věděla, že to byl určitě dobrý sen. Bylo nespravedlivé, že ty zlé sny jsem si pamatovala a ty dobré ne, bylo to až k vzteku.

"Alexo, musíš vstávat," slyšela jsem opět ten hedvábný hlas. Zavrtěla jsem se a potom otevřela oči. Edward se nade mnou skláněl a usmíval se. Vrátila jsem mu úsměv a potom zívla.

"Kolik je hodin?" zeptala jsem se stále ještě rozespalým hlasem.

"Je načase jet do školy," odpověděl Edward.

"Hm," zabručela jsem a zase zívla.

"Vypadáš ospale," řekl Edward a přejel mi rukou přes kruhy, které jsem měla pod očima.

"Jenom jsem vyčerpaná, ještě z toho včerejška," řekla jsem a usmála se na něj, aby to vypadalo, že jsem nad věci.

"Muselo se ti spát hrozně." Zavrtěla jsem hlavou. "Vůbec ne, bylo mi příjemně," zase jsem se usmála a potom ho políbila na nos. Povzdechl si, vstal a mě vytáhl na nohy.

"Hej!" zaprotestovala jsem. Usmál se a ukázal na dveře za ním.

"Támhle je koupelna, máš tam vše potřebný. Já na tebe počkám tady," řekl a stále se andělsky usmíval. Chvíli mi trvalo než jsem se dokázala odtrhnout od jeho očí. A i přesto jsem do koupelny přišla trochu malátná. Koupelna byla malá. V rohu byla sprcha, která zabírala půlku koupelny. Dále tam byl malý záchod, naproti ještě menší umyvadlo a vedle umyvadla košík na špinavé prádlo. Na koši bylo poskládané oblečení, ručník, hřeben, zubní pasta a ještě nerozdělaný kartáček. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a vlezla do sprchy. Potom jsem se usušila a oblékla se do oblečení, které mi určitě přichystala Alice. Učesala jsem se a vyčistila si zuby. Potom jsem celá nedočkavá vlítla zpátky do Edwardova pokoje. Usmál se na mě, když jsem vešla a rozevřel pro mě náruč. Usmála jsem se a vrhla se do nabízeného bezpečí. Chvíli mě pouze houpal.

"Dnes nepůjdu do školy," oznámil mi. Šokovaně jsem se na něj podívala.

"Proč?" zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt nesouhlas. Pousmál se.

"Potřebuji si něco zařídit s Carlislem. Jedeme za jedním kolegou z jeho práce," odpověděl. Zase jsem jenom zabručela. Byla jsem zklamaná, že ho neuvidím.

"Neboj," zašeptal a jeho rty se zlehka dotkly mého krku, "budu zpátky dřív než zaregistruješ moji nepřítomnost."

"To určitě," odfrkla jsem si. Cítila jsem jak se Edward usmál a potom jsem zase ucítila jeho rty. Zlehka mi přejížděl od důlku na krku až k uchu a mě tím nepřirozeně rozptyloval, najednou jsem nedokázala myslet. Všímala jsem si pouze jeho rtů.



z pohledu Edwarda

Nechtělo se mi Alexu opouštět, zvláště ne potom co se stalo včera. Sliboval jsem si, ale že se vrátím dřív než ji skončí vyučování. I Alexa mě přesvědčila, že jí nic není. Celé ráno jsem ji bedlivě pozoroval, ale nevypadalo to, že by byla nějak otřesena. Jako by na včerejší událost už dávno zapomněla. Možná to bylo způsobeno tím, že na to byla zvyklá. Přesto jsem, ale požádal Alice, aby na ni dohlídla a každou možnou chvíli nakoukla do její budoucnosti. Slíbila mi, že pokud něco uvidí, ihned mě zavolá. Stejně se mi představa, že bez Alexy strávím dopoledne, nelíbila.

Vysadil jsem Alexu před školou. Na rozloučení jsem jí políbil a slíbil ji, že se brzy uvidíme. Ani jí se evidentně představa, že spolu nebudeme, nelíbila. Potom jsem dohnal Carlisle, který ve svým mercedesu už mířil k Portlandu. Cesta nám zabrala asi hodinu a půl. V Portlandu nám chvíli trvalo než jsme našli příslušnou budovu. Byla to třípatrová žlutá budova. Byla to jedna z těch starších budov. Omítka byla na některých místech opraskaná a několik doleních oken měli rozbité skla. Zaparkovali jsme před budovou. Nesouhlasně jsem se na budovu podíval. Stále jsem nevěřil tomu výmyslu s kterým přišel Carlisle. Minulý život? To snad ne, žijeme přece v moderní době! Přes veškerou skepsi jsem, ale šel za Carlislem, který mě dovedl až do třetího patra, kde jsme zabočili doleva, k jediným dveřím, které tam byli. Byla na nich cedulka.

Mgr. Paul Peterson
Klinický psycholog

Čím dál tím víc se mi to nelíbilo. Carlisle zaťukal a když se ozvalo slabé dále, vešli jsme. Místnost do které jsme vešli sloužila zřejmě jako přijímací místnost. Místnost byla malá a čtvercová. Světle oranžová barva na stěnách působila klidným dojmem. Po délce jedné stěny stála vyskládaná černá křesla. V rohu místnosti stál stůl a za ním postarší dáma v čepečku. Carlisle k ní přistoupil a pozdravil.

"Dobrý den, jste objednaní?" zeptala se profesionálním tónem.

"Pan Peterson nás očekává," odpověděl Carlisle. Žena vzhlédla a na chvíli ztratila řeč. Slyšel jsem jak ji zrychlilo srdce a potlačil jsem ušklíbnutí.

"Eh, jméno?" vykoktala.

"Carlisle Cullen." Na chvíli nám zmizela za nějakými papíry. Potom se zvedla a na chvíli zmizela ve dveřích, které stáli hned vedle stolu. Když se vrátila, pokynula rukou ke dveřím.

"Samozřejmě, pan Peterson vás očekává."

Druhá místnost byla dvakrát tak veliká a měla stejně barevné stěny. Na levé straně stála béžová pohovka a naproti ní, u druhé stěny, polička s knihami. Naproti dveřím stál velký dřevěný stůl, který byl od hlavy k patě zabalen papíry. Před stolem stále dvě kožená hnědá křesle a v nejzazším koutu místnosti byli vyskládané tři stejně vysoké skříně. Za stolem seděl muž ve středních letech a horlivě něco zapisoval do papírů. Měl hnědé rozcuchané vlasy a na malým nose měl brýle s tlustými obroučky. Když nás uviděl vzhlédl a usmál se. Carlisle mu úsměv vrátil, muž vstal, přešel stůl a s obrovským úsměvem na rtech potřásl Carlisleovi rukou.

"Dobrý den, Alfred mi o vás říkal. Moc rád poznávám lidi, které zajímají moje studie," přivítal nás doktor. Carlisle mu úsměv vrátil.

"Také rád poznávám nové kolegy, i když je náš obor trochu jiný."

"Ano, ale lidem pomáhá stejně."

"Ano, to ano," souhlasil Carlisle. "Tohle je můj syn, Edward. Vzal jsem ho sem, kvůli jedné práci, kterou má do školy." Doktor se na mě významně usmál.

"Tak tebe zajímá, psychologie chlapče?" zeptal se a ani neskrýval svoji radost. Hned se dalo poznat, že je to impulzivní muž, který si dokáže hájit svoje názory. Usmál jsem se na něj.

"Ano, psychologie je moc zajímavá," odpověděl jsem zdvořile. Doktor nám pokynul ke dvěma křeslům. Posadili jsme se a doktor si sedl za svůj stůl. Podíval se na nás a v očích mu poletovali jiskry nadšení.

"Takže, co přesně chcete vědět?" zeptal se. Podíval jsem se na Carlielea a pokynul mu, aby začal. Tohle byl jeho nápad, ne můj.

"No, tak asi abychom začali od začátku. Co to vlastně je minulý život?" Muž se usmál a odpověděl:

"Minulé životy nebo tomu také můžeme říkat,reinkarnace, doslova znamená, přeloženo z latiny, "zpět do masa" a tento pojem je užíván jako výraz pro návraty duší zesnulých zpět do fyzických těl nově narozených lidí. Jinak řečeno, duše zemřelého člověka se po smrti opět vtěluje do jiné lidské bytosti, zejména do ještě nenarozených dětí, a přináší si do svého nového života určité věci ze své předchozí existence. Například zbytkové vzpomínky na minulost, které většinou bývají zasunuty hluboko v podvědomí člověka, aniž o nich sám tuší." Chvíli jsem přemýšlel o tom co nám říkal.

"Vy opravdu věříte, že něco jako převtělování existuje?" zeptal jsem se pořád plný pochybností.

"Ale samozřejmě, že ano chlapče," odpověděl, tentokrát už trochu zamračeně. "Existuje spoustu důkazů. Copak si nikdy neměl pocit, když jsi v nějakým cizím městě, že jsi tady už někdy byl a najednou přesně víš, co bude za rohem. Nebo když cítíš nějakou vůni a máš dojem, že ti to připomíná něco, co nemá s tvým současným životem nic společného. Většinou nad tím, ale mávneš rukou a děláš, že se ti to jenom zdálo." Na chvíli jsem se zarazil. Nic podobného se mi nestalo, ale to bylo určitě způsobeno tím, že jsem ještě nezemřel, takže pokud něco jako reinkarnace existuje, neměla moje "duše" ještě příležitost se převtělit. Za to to, ale vystihovalo Alexu.

"Jak takové pocity vznikají? Myslím pocity, že jsi něco takového už zažil? Přijdou prostě jen tak?"

"Většinou je to způsobeno stejnou situací, kterou jste zažili v minulém životě i v tom současném. Nebo, když poznáte určitou osobu, kterou jste znali i v minulosti. Potom se Vám můžou vybavit určitě věci z předchozího života." Napětím jsem skoro nedýchal.

"Jak se to projevuje?"

"Spousty způsoby," řekl doktor a rozmáchl kolem sebe rukama. "Každý člověk na to reaguje jinak. Jeden bývá náměsíčný, druhému ze zdají sny, další…"

"Moment," zarazil jsem ho.

"Sny?" zeptal jsem se opatrně.

"No, ano. Útržkové informace z minulého života. Míváte sen a když se probudíte ani si potom třeba neuvědomíte, že to co se vám zdálo, byl kousek vašeho minulého života. Něco takového je, ale velmi vzácné." Teď už jsem ho neposlouchal. Viděl jsem, jak otevírá a zavírá ústa, ale slova mi nedávali význam. Všechno mi to do sebe krásně zapadalo. Děsivé sny, které Alexa mývala, byly způsobeny tím, že to vlastně zažila. Když Bella zamřela, znovu se narodila a určitá část Belly zůstala schovaná pod poličkou. Alexa o ní nevěděla a doteď neví. Nikdy by se nic z toho ani nestalo, kdybych já a moje rodina nepřijela do města ve kterém žila. Moje přítomnost spustila faktor Beliných vzpomínek, které se přemítali do života Alexy. Takže to vlastně byla Bella, jenom v jiné době, narozená za jiných okolností a s pocuchanými vzpomínkami.

Další dvě hodiny nám doktor dovysvětlil různé věci, dokud jsem si doopravdy nemyslel, že jsem všechno pochopil. Vyprávěl nám různé příběhy, které se skutečně událi a já si je pospojoval s Bellou a Alexou.

"Ve světě je dnes zaznamenána řada případů, kdy bylo vysloveno podezření na duchovní převtělení. Například jsem četl o jedné holčičce. Dítě se začalo náhle podivně chovat. Holčička poznávala věci, místa i lidi, které nikdy znát nemohla. Začala se rozpomínat na detaily, které ji byly cizí. Dívenka začala svým rodičům tvrdit, že se narodila někde jinde, bydlela v jiném domě a měla i jiné rodiče a sourozence. Posléze se ukázalo, že dívka měla pravdu, ale popisovala život jiného dítěte, které před jejím narozením zemřelo. Odborníci přes reinkarnaci měli za to, že se duše mrtvého dítěte převtělila do těla dívenky, která se později narodila jiným rodičům v naprosto odlišné lokalitě. Je to zv…" Vyprávění doktora přehlušil můj mobil, který znenadání začal vyzvánět.

"Omlouvám se," řekl jsem a vytáhl mobil. Na displeji bylo číslo Alice. Do mozku se mi vkradla panika, Alice by nevolala jen tak. Co když se něco stalo?

"Ano Alice?" zeptal jsem se. "Edwarde...," její hlas zněl sípavě a vystrašeně, jako by se musela překonávat. "Viděla jsem něco strašného…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kukynka kukynka | 25. února 2009 v 19:11 | Reagovat

Jako vždy utnuto v tom nejnapínavějším..

2 Agulka SBéčko Agulka SBéčko | Web | 25. února 2009 v 21:42 | Reagovat

Další plllllls :(:D

3 janča janča | 25. února 2009 v 21:46 | Reagovat

ano to souhlasí v tom nejnapínavějším

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.