close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

29.Chvíle klidu

25. února 2009 v 15:20 | Dark Angel |  Druhá šance od "Belly"
z pohledu Alexy

Zvuk budíku mě vytrhl z hlubokého spánku a já ho v tu chvíli nenáviděla.Necítila jsem se moc dobře.Byla jsem unavená.Moje noční můra pro mě byla ještě pořád živá a na klidu mi nepřidávala.Pořád jsem se prala s myšlenkou,že by mě mohl Edward jednou opustit.


Moje ruka automaticky vyletěla,aby zastavila skákající budík.Tentokrát mě však někdo předběhl.Nevšimla jsem si bledé ruky,která budík vypnula,jediný co jsem zaznamenala bylo to,že otravný zvuk přestal.Teprve,když budík zmlkl,uvědomila jsem si,že rozhodně neležím na polštáři.Polštář nemůže být tak tvrdí.Uvědomila jsem si,ale taky že mi to nevadí a že je mi to dokonce milejší než spát na měkkým polštáři.Ruku,kterou jsem měla obmotanou na pasu mě příjemně rozechvívala.

"Dobré ráno," uslyšela jsem sametový šepot u svého ucha.Moje srdce se rozeběhlo příšernou rychlostí.Bylo strašně nefér,že stačil jeho pouhý hlas,aby se moje srdce rozeběhlo na plné obrátky.Uslyšela jsem tichý smích a vzápětí studené rty na čele,na nose a nakonec i na rtech.Bylo téměř trapné,jak hlasitý byl můj nevyrovnaný tlukot srdce.Nedivila bych se kdyby bylo slyšet až dolů do obýváku.
"Copak,nechce se ti vstávat?" zašeptal Edward.

"Komu by se chtělo," zavrněla jsem a konečně otevřela oči.Edward se na mě pokřiveně usmíval a oči mu vesele jiskřili.Vypadal tak nádherně.Pořád jsem uvažovala nad tím,že není skutečný,že mi jednou zmizí v obláčku kouře.Vrátila jsem mu úsměv,ale pak si povzdechla.Nemohla jsem tady ležet celý den,i když bych si strašně přála,abych mohla.Edward mě pochopil.

"Zaběhnu pro auto," řekl mi,políbil mě do vlasů a dřív než jsem mu stačila odpovědět,zmizel.Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a vydala se do koupelny.



z pohledu Edwarda

Cesta domů mi nezabrala ani tři minuty.Věděl jsem,že Alexe musím dát víc času,proto jsem vešel do domu.V hale nikdo nebyl ani jsem to nečekal.Všichni budou ve svých pokojích a věnovat se svým druhým polovičkám nebo svým zájmům.Sedl jsem si na pohovku ani jsem nerozsvítil,nepotřeboval jsem to.Zavřel jsem oči a pohodlněji se usadil na pohovce.Třídil jsem si pocity a myšlenky.Po dlouhé době jsem se cítil šťastný.Opravdu šťastný.Ne jako zrcadlo roztříštěné na milion kousků,ale jako zrcadlo které se nemusí bát že bude rozbito.Tohle štěstí měla na svědomí a vždy bude jenom jedna osoba.Pořád jsem byl,ale zmatený.Jestli mám brát Bellu jako Alexu nebo naopak.Nebo jestli to jsou dvě pouze podobné osoby.Po dnešku jsem,ale měl zvláštní vtíravý pocit,že má Alexa hodně společného s Bellou.

Alexa mě v noci hodně vyděsila.Sedl jsem si na její židli,abych ji netížil svým tvrdým tělem a spokojil se pouze s jejím pozorováním.Když se však začala převracet na posteli,přinutilo mě to vrátit se k ní.Nejdřív jsem ji jenom hladil po vlasech a šeptal uklidňující slova.Co mi,ale vyrazil dech bylo to,když začala plakat a mumlat si pro sebe:

"Ne,neopouštěj mě,zabije mě to!" Bolest,kterou jsem v té chvíli cítil se nedá popsat slovy.Měl jsme pocit,jako by někdo vzal moje dávno mrtvé srdce a začal ho trhat na kusy.Zas a znova,jako by se toho nemohl nabažit.Alexa nepřestávala plakat a mě se nedařilo ji probudit.Tak jsem si ji pouze přivinul víc k sobě a tiše trpěl s ní.Po nekonečných deseti minutách se konečně probudila.Byla zpocená a vystrašená.Oči měla rozšířené prožitou hrůzou a po tvářích ji tekly slzy.Jediné co jsem mohl udělat bylo přivinout si ji k sobě a utěšovat ji.Naprosto mě odzbrojila,když vyslovila svoje přání a mě tím donutila vyřknout ten osudný slib u kterého jsem si nebyl jistý jestli ho dokážu splnit.Namlouval jsem si,že když si budu uchovávat její vyděšený obličej v paměti,možná mi to zabrání v případném odchodu.Pokud byla Alexa tak vystrašená,už jenom díky obyčejnému snu,jak prožívala Bella můj skutečný odchod?Přešla ho bez problémů nebo naopak ještě hůř než Alexa?Tyhle myšlenky jsem musel rychle zahnat.Obraz plačící a zlomené Belly mi dokázal za takovou chvilku utrhnout kus mého mrtvého srdce,bohužel jsem si to ale zasloužil.

Rychle jsem se vrátil do reality a přešel na další problém.Věděl jsem,že budu muset dávat na Alexu mnohem větší pozor než na Bellu.Hlídat Bellu obnášelo dohlížet na to,aby náhodou nezakopla a nezlomila si ruku.Další problém byl chránit ji před Viktorií.Přes moje veškeré úsilí se mi ji nepodařilo najít a zlikvidovat.Kdyby mi,ale někdo někdy řekl,že jednou budu chránit "Bellu" před vlastním otcem,vysmál bych se mu a poslal ho do blázince.

Zavrtěl jsem hlavou,abych zahnal nepříjemné myšlenky a vydal se do garáže.Nasedl jsem do svého auta a jel pro Alexu.Už tam na mě čekala.Netrpělivě přešlapovala před domem.Podíval jsem se na hodiny.Bylo brzy,v tuhle dobu někdy ještě spala.Jediné vysvětlení,které mě napadlo bylo to,že se mě nemohla dočkat.Vyloudilo to na mé tváři pokřivený úsměv.I Alexa se na mě usmála,když viděla přijíždějící auto.V tom úsměvu bylo tolik lásky a štěstí,že se všechny moje předchozí obavy rozplynuly v obláčku kouře.
"Ahoj," pozdravila mě, jakmile nastoupila do auta. Na tváři ji pohrával dokonalý úsměv. Vypadala, tak krásně, tenhle anděl nemohl být určený mě, takové zrůdě. Zahnal jsem chmurné myšlenky a taky se na ni usmál. Srdeční rytmus se jí zvýšil a já ji obdařil ještě širším úsměvem.

"Ahoj.Co tak brzo?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny.

"Nudila jsem se," zalhala. Změřil jsem si jí pobaveným pohledem, ale dál to nekomentoval. Nastartoval jsem auto a rozjel se ke škole.Cítil jsem na sobě její pohled. Otočil jsem se na ni a střetl se s jejím pohledem. Usmál jsem se a drahnou chvíli se na ni díval. Díval jsem se jí do očí a za chvíli jsem viděl, jak ji naskakuje ruměnec. Usmál jsem se, znovu. Potom ji opožděně něco došlo.

"Bože, dívej se na cestu!" zvolala vyděšeně a dívala se na tachometr,který právě přestoupil stošedesátku. Vylekaně se podívala z okna, očekávaje, že každou chvíli nabouráme. Uslyšel jsem její zrychlený srdeční rytmu a teprve to mě donutilo promluvit.

"Uklidni se,Alexo.Nikdy jsem neměl bouračku. Dokázal bych řídit se zavázanýma očima. Pamatuješ? Upíří reflexi," řekl jsem. Podívala se na mě, její čokoládové oči vytřeštěné hrůzou. Povzdechl jsem si.

"Klid," zašeptal jsem a pohladil ji po tváři. Zároveň jsem ubíral plyn až jsem jel téměř padesátkou.

"Vidíš, nic se neděje," použil jsem chlácholivý tón.

"Dívej se na cestu," řekla a její hlas byl pořád trochu přiškrcený. Zavrtěl jsem hlavou a odvrátil od ni pohled. Zadíval jsem se na ubíhající cestu a potlačoval netrpělivost. Táhli jsem se jako šneci. Konečně jsme dojeli na parkoviště. Kvůli naší pomalé jízdě jsme tu nebyli tak brzy, jak jsem očekával. Pořád to ale bylo brzy oproti jiným studentům, kteří teprve parkovali nebo tu ještě nebyli. Otevřel jsem Alexe dveře a pomohl jí z auta. Přitom se podivně usmívala.

"Co se děje?" zeptal jsem se, když jsme kráčeli k učebně, kde měla Alexa první hodinu.

"Nic," řekla a usmívala se jako obrázek. Změřil jsem si jí skeptickým pohledem, ale mlčel jsem. Procházeli jsme zrovna kolem toalet, když mě Alexa zastavila.

"Ehm, mohla bych si odskočit?" zeptala se nervózně a ukázala na dámské toalety.

"Nemusíš na mě čekat," vyhrkla rychle. Podíval jsem se na dveře a potom zpátky na ní.

"To ses na mě tolik těšila, že jsi si ani nedošla na záchod?" zeptal jsem se trochu káravě.

"Ale, tak to…to není, já ne…," koktala, ale ruměnec ve tváři ji prozradil. Usmál jsem se.

"Počkám tady," řekl jsem a opřel se o stěnu. Vrhla na mě ještě jeden rozpolcený pohled a pak zmizela ve dveřích. Drahnou chvíli jsem se díval na dveře a čekal pouze na to až vyjde. Ignoroval jsem zvědavé pohledy i dorážející myšlenky. Zpozorněl jsem teprve ve chvíli, kdy se ke mně dostala opravdu nepříjemná myšlenka.

,Ach, tady je. Tentokrát mě, ale neodmítne. Půjde se mnou na rande i kdyby to bylo to poslední co udělá.´ Potlačil jsem zasténání. Bylo toho tolik co se stalo, že jsem na ni úplně zapomněl. Ve škole jsem ji ignoroval i její myšlenky. Šlo mi to celkem dobře, protože jsem měl plnou hlavu starostí. Vypadalo to, ale že dnes se její společnosti nezbavím.

"Ahoj, Edwarde," pozdravila mě Kate a pokusila se o svůdný úsměv. Na sobě měla zelenou minisukni s přiléhavým žlutým tílkem s velikým výstřihem. Chtěl jsem utéct. Před ní, ale hlavně před jejími myšlenkami.

,On je tak úžasný!Jaký by byl asi v posteli?´ Naprázdno jsem polkl a snažil se potlačit její představy. Bohužel se mi to nepovedlo, jedna ke mně přesto pronikla. Leželi jsme na nějaké pohovce a vášnivě se líbali. Naše oblečení postupně mizelo, když jsme se dopracoval k její podprsence, podařilo se mi konečně zastavit proud představ. Oddychl jsem si.

"Chtěla jsem se tě na něco zeptat," začala. Napřímil jsem se a čekal kdy Alexa vyjde ze záchodu. Doufal jsem, že to bude brzy.

"Pojď se mnou zítra do jedné restaurace. Je tam krásně útulno," řekla a opět se ke mě dostala zbloudilá myšlenka co bychom mohli potom dělat. Už jsem chtěl odpovědět, když ze záchodu vyšla Alexa. Zarazila se ve dveřích. Přelétla oblečení Kate a zamračila se. I Kate se na Alexu dívala podivným pohledem. Něco mezi nevěřícností a zuřivostí. Nenápadně jsem se přisunul k Alexe.

"Promiň Kate, ale nemám čas," odpověděl jsem na její pozvání. Usmál jsem se na ni a přitáhl si k sobě Alexu. Chtěl jsem ji dát jasně najevo, kdo tady má navrch. Slyšel jsem Alexino divoké srdce. Podíval jsem se jí do obličeje, abych zjistil, že je rozpačitá a neklidná. Tahle situace se jí rozhodně nelíbila. Kate se zaraženě podívala na moji ruku obtočenou kolem pasu Alexy.

"Ty chodíš s touhle nulou?" vyjekla nevěřícně. Alexin srdeční rytmus se zvýšil a její pohled se připoutal k podlaze. Zuřivě jsem se na Kate podíval.

"Jedinou nulu, kterou tady vidím jsi ty, Kate. Nech mě na pokoji, nestojím o tebe a nikdy nebudu. Běž si obtěžovat nějaký floutky na které tvoje flirtování působí," odsekl jsem ji. Zaraženě se na mě podívala.

"Sbohem Kate," řekl jsem a odváděl stále rozrušenou Alexu. Myšlenky Kate mě vyprovázeli až téměř na konec budovy. Zastavil jsem se před učebnou, kde měla Alexa první hodinu. Stále se dívala na zem. Zvedl jsem jí bradu a viděl její skleněné oči.

"Proč pláčeš?" zeptal jsem se vykolejeně.

"Má pravdu. Nejsem pro tebe dobrá, nehodím se k tobě. Měl by jsi chodit s někým jako je Kate," řekla potichu a odvrátila ode mě pohled. Chvíli mi trvalo než jsem poskládal cože mi to vlastně řekla.

"O tom kdo je pro mě dobrý a kdo ne, rozhoduji já.Jenom já," řekl jsem nasupeným tónem.

"Podívej se na mě Alexo," poručil jsem. Zdráhavě se na mě podívala. Zadíval jsem se jí do očí.

"Miluji tě a na tom nikdo nic nezmění a myšlenky, že pro tebe nejsem dost dobrý si odpusť, ano? Cítím se ze sebe ještě víc zhnusený," řekl jsem a nepotlačil tvrdý tón. Překvapeně se na mě zadívala.

"Proč jsi ze sebe zhnusený?" zeptala se mě zmateně.

"Pořád tě vystavuji nebezpečí. Když si semnou jsi v nebezpečí. Měl bych tě nechat žít život na jaký máš právo. Bez upírů. Ale nejsem dost silný na to, abych tě opustil. A za to se ti omlouvám. Omlouvám se, že tě neustále vystavuji nebezpečí," řekl jsem zoufale a tentokrát jsem nevydržel její pohled já.

"To je hloupost!" vyštěkla a donutila mě tím podívat se na ni. "To já jsem tady ta, která všechno voře, ne ty," řekla nesmlouvavě.

"Alexo - " mínil jsem se hádat, ale Alexa mě přerušila.

"Nebudeme se hádat, ne teď. Ale tu diskusi dokončíme. Po škole," řekla vážně. Uličnicky jsem se na ni usmál.

"Samozřejmě, paní učitelko," odpověděl jsem. Přitáhl jsem si ji k sobě a chtěl ji políbit, ona mi ale nastavila tvář. Zamračil jsem se.

"Tady ne," řekla červenající se. Protočil jsem oči, ale pustil ji.

"Budu na tebe čekat," řekl jsem, pořád trochu podrážděně. Usmála se na mě a namířila si to k učebně. Ve dveřích se ještě otočila, pořád s úsměvem. Potom zmizela uvnitř. Díval jsem se na dveře učebny, v hlavě žádná myšlenka. Pouze její obličej. Ze strnulosti mě dostal teprve až zvonek. Trhl jsem sebou, jako by mě někdo bodl a teprve když jsem se vzpamatoval, vydal jsem se na svoji první hodinu.
Dopoledne mi uteklo rychle. Všechny hodiny se mi rozmazávaly v jednu. Byl jsem poněkud neklidní a nechápal jsem proč. Měl jsem pocit, že se dneska stane něco důležitého. Zatím jsem, ale nevěděl jestli to je dobrý nebo špatný.

Po své první hodině jsem šel čekat na Alexu, jak jsem ji slíbil. Další hodiny byli stejné jako ostatní. Většinou jsem kolem sebe nic nevnímal a místo toho jsem přemýšlel. Jenom díky své schopnosti jsem nevyfasoval žádný trest za to, že nedávám pozor. Stačilo pouze, abych si přečetl myšlenky učitele a hned jsem měl správnou odpověď. No, a přestávky jsem trávil s Alexou.

Oba dva jsme už měli všechny hodiny za sebou. V tuhle dobu jsem většinou chodíval do jídelny. Ne, abych se najedl, ale abych sehrál svoji roli člověka. Jak mi Alexa už jednou řekla, ona má do jídelny vstup zakázaný.

"Řekneš mi jednou co jsi udělala tak hrozného, že máš vstup do jídelny zakázaný?" zeptal jsem se Alexy a snažil se svoji zvědavost skrýt pod veselostí.

"Jo, možná ti to jednou řeknu,"odpověděla. Zamračil jsem se.

"A proč mi to neřekneš teď?" Šibalsky se na mě usmála.

"Co by to bylo za vztah, kdybychom v něm neměli žádná tajemství. Co by jsi potom objevoval?" řekla naoko vážně. Jenom jsem zakroutil hlavou, protože jsem její uhýbající manévr pochopil.

Nasedli jsme do Volva a vyjeli k domu Alexy. Zastavil jsem před jejím domem a soustředil se na myšlenky jejího otce. Nic jsem neslyšel, takže nebyl doma. Obrátil jsem se k Alexe.

"Otec není doma," řekl jsem. Přikývla.

"Bude v hospodě. V tuhle dobu tam bývá často," odpověděla. Potlačil jsem emoce, které se drali na povrch. Doteď jsem o tom moc nepřemýšlel. Tak nějak podvědomě jsem doufal, že to nebude tak hrozný. Pokud, ale bývá její otec většinou v hospodě, tak to musí být hodně zlé. Ještěže budu s Alexou celou dobu, nic se jí nestane, nedovolím to.

Alexa se na mě celou dobu dívala a zřejmě pochopila směr mých myšlenek. Položila mi ruku na tvář.

"Nic se mi nestane," řekla chlácholivě. Vzal jsem její ruku a políbil ji.

"Samozřejmě, že ne. Nedovolím to." Povzdechla si.

"Chceš jít dovnitř?" zeptala se mě trochu nejistě. Usmál jsem se na ni.

"Samozřejmě, jak jinak," odpověděl jsem a ona se zasmála. Vyskočil jsem z auta a ani ne do vteřiny jsem jí otevíral dveře. Cítil jsem, jak ztuhla. Hned se, ale vzpamatovala.

"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," omlouval jsem se ji. Zavrtěla hlavou.

"Nevyděsil jsi mě, jenom si na to budu muset zvyknout," řekla a usmívala se. Poslouchal jsem její srdce. Bilo pravidelně, takže mluvila pravdu a nebála se. Usmál jsem se na ni. Nečekal jsem až sama vyleze, protože se mi to zdálo extrémně pomalý. Chytil jsem jí kolem pasu a vytáhl ji z auta. Kopnutí jsem zavřel dveře a hned jsem se přisál k jejím rtům. Líbali jsem se a já byl ze začátku opatrný, tak jako vždycky. Jenom, aby se nepořezala o moje zuby. Pomalu jsem, ale začínal ztrácet kontrolu. Cítil jsem jak se přestávám kontrolovat. Moje ruce se jí zapletly do vlasů a polibek se stal naléhavější. Bylo těžké se udržet na uzdě. Musel jsem se od ní odtrhnout, mohl bych jí ublížit. Konečně jsem se přinutil od ní odtrhnout. Oba jsme zrychleně dýchali. To co se stalo bylo neomluvitelné. Mohl jsem ji zabít. Stačil jediný zbrklejší pohyb a mohl jsem jí zlomit vaz.

"Omlouvám se, to bylo neomluvitelné," řekl jsem pořád trochu zadýchaně.

"Mě to nevadí," odpověděla. Povzdechl jsem si.

"Alexo, buď rozumná. Mohl jsem tě zabít," řekl jsem netrpělivě. Zavrtěla hlavou.

"Nevěřím, že by jsi to dokázal." Pozvedl jsem jedno obočí.

"Nechci tím říct, že na to nemáš sílu. Jenom - tvoje odhodlání je tak silné, že by si mi vědomě nedokázal ublížit," řekla a vypadalo to, že si je tím opravdu jistá. Zavrtěl jsem hlavou.

"To je hloupost," konstatoval jsem.

"Prý hloupost, nemáš ponětí o co tu běží," odsekla. Povzdechl jsem si, ale dál už jsem to nerozebíral.



z pohledu Alexy

Jakmile jsme byli v mém pokoji, rozvalil se Edward ležérně na mojí posteli. Chvíli jsem se nechala unášet jeho dokonalostí. Jeho bronzové vlasy, zlaté oči a krásný pokřivený úsměv. Vypadal, tak nádherně! Jak je možné, že se mohlo tohle božské stvoření zamilovat zrovna do mě? Do ubohé, tuctové holky se spousty problémů?

"Musím si odskočit," řekla jsem a usmála se na něj. Oplatil mi úsměv.

"Počkám." Vyběhla jsem ze dveří a namířila si to do koupelny. Došla jsem si na záchod a umyla si ruce. Podívala jsem se do zrcadla, abych viděla, že moje vlasy jsou opět nemožný. Šáhla jsem po kartáči a učesala se. Odhodila jsem kartáč a už jsem se chtěla vrátit k Edwardovi, když jsem se zarazila. Vrátila jsem se k zrcadlu a dívala jsem se na překvapený odraz sama sebe. Tu holku, která se na mě dívala, jsem neznala. Měla v obličeji mnohem víc barvy, vlasy se jí krásně leskly a nebyli tak roztřepené, jako jsem si je pamatovala. Ale nejvíc mě zarazili moje oči. Nesli v sobě zvláštní lesk, který mohlo způsobit jen jediné. Bylo neuvěřitelné, jak mě dokázal Edward změnit za tak krátkou dobu. Vůbec jsem se nepoznávala. Osoba v zrcadle byla příliš šťastná na to, abych to byla já.

Najednou se v zrcadle objevila další osoba a kolem pasu se mi obmotali ruce.

"Děje se něco?" zeptal se Edward, když viděl jak nevěřícně zírám do zrcadla. Zavrtěla jsem hlavou.

"Jenom jsem se zamyslela," odpověděla jsem. Usmál se na mě a políbil mě na krk.

Zbytek odpoledne jsme seděli u mě v pokoji, protože venku začalo nesnesitelně pršet. Edward se mě vyptával na všechno možný a já mluvila a mluvila. Už dlouhou dobu jsem toho tolik nenamluvila. Naprosto mě vyzpovídal a mě šokovalo, když jsem si uvědomila, že je mi to celkem příjemný. Byl to hezký pocit vědět, že někoho zajímají moje názory a pocity.

"To je hloupost," hádala jsem se s Edwardem.

"Opravdu?" pozvedl jedno dokonalé obočí. "Ani bych neřekl. Představ si, že - " Jeho větu přerušilo zvonění mobilu. Teď jsem pro změnu zvedla jedno obočí já. Edward přiskočil ke svému saku, který odložil na moji židli a vytáhl malý stříbrný mobil.

"Ano, Alice?" řekl do telefonu. Pozorovala jsem, jak se zachmuřil a potom se rozesmál. Zavrtěl pobaveně hlavou, ale pak zase zvážněl. Vrhl na mě jeden krátký pohled, abych pochopila, že se baví o mě. Zvědavost mě přemohla aniž bych měla čas tomu zabránit. Povzdechl si.

"Hned jsem tam, ale přetrhnu tě, pokud to nebude stát za to," řekl nakonec a hned na to zavěsil. Omluvně se na mě usmál.

"Musím teď odjet, ale do hodinky budu zpátky. Zvládneš to tady?" Protočila jsem oči.

"Zvládala jsem to tady i do doby než jsi přijel, zvládnu to i teď."

"Popravdě nechápu jak se ti to dařilo." Zamračila jsem se na něj, ale on mi nevěnoval pozornost. Vzal si sako ze židle a otočil se na mě.

"Za chvíli přijedu," řekl mi a políbil mě na čelo. Potom zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikinqa Nikinqa | Web | 25. února 2009 v 15:30 | Reagovat

jú, máš suepr web a inak toto je kapitola z nejakej knihy z twilight série? ja mám tiež jednu stránku o twilight ale dokopy na nej nič nemám, ale twoja sa mi veľmi páči

2 Vampire Angel - adminka Vampire Angel - adminka | Web | 25. února 2009 v 15:33 | Reagovat

Nikinqa: nie to su poviedky co vymysleli fans

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.