close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

28.Slib

24. února 2009 v 21:00 | Dark Angel |  Druhá šance od "Belly"
z pohledu Alexy

Edward celou cestu mlčel.Nutilo mě to přemýšlet na co myslí asi on.Je možné,že by si všechno ještě rozmyslel?Nedivila bych se.Všechno jsem strašně zkomplikovala.Dal se do kupy s holkou,kterou bije vlastní otec a dcera je takový srab,že se mu neodváží postavit.Nejlepší pro něj by bylo kdyby na mě zapomněl,kdyby odešel.Už ale jenom ta představa ve mně vyvolávala bolest.Byla to jiná bolest.Nebyla to fyzická bolest,jako když mi otec vrazí facku.Tahle bolest byla někde vevnitř mě,někde hluboko ve mně.Byla mnohem silnější než jakákoliv jiná bolest,kterou jsem kdy cítila.Proto jsem směr mých myšlenek ihned změnila.Dřív než by mě opravdu bolest pohltila.


Zastavili jsme před domem,já jsem se však neměla k odchodu.Nechtěla jsem od něj odejít.Zachvátila mě panika jenom,když jsem na to pomyslela.Co když ho teď nechám jít domů a on si mezitím všechno rozmyslí?Co když usoudí,že je přece jenom lepší mě opustit?

"Děje se něco?" zeptal se zmateně Edward,když viděl můj zvláštní výraz ve tváři.Zavrtěla jsem hlavou a smutně se usmála.

"Ne,nic.Jenom…"

"Co?" zeptal se Edward. "Alexo,můžeš mi to říct.Mě můžeš říct všechno." Znova jsem se pousmála.

"Jenom se mi od tebe ještě nechce,to je všechno," řekla jsem a odvrátila tvář,abych neviděla jeho posměch nebo něco horšího.Ucítila jsme jeho chladné prsty u mé brady,když si přitahoval můj obličej zpátky.

"Můžu jít dovnitř," řekl měkce.

"Je pozdě,zítra je škola," odpověděla jsem.Zmateně se na mě podíval.

"Ach,o tom jsem ti neříkal," vydechl,když si vzpomněl.

"Eh,co jsi mi neříkal?"

"Nemůžu spát.Upíři nespí," řekl a zkoumavě se na mě podíval.Zvědaví na moji reakci.

"Vůbec?" zeptala jsem se šokovaně.Zavrtěl hlavou.

"Hm,a co tedy děláš celou noc?" Pokrčil nevzrušeně rameny.

"Cokoliv,hraji s bratry hry nebo jdu za tebou," řekl ležérně,jako by se nechumelilo.Zpozorněla jsem.

"Za mnou?" zasekla jsem se. "Ty chodíš ke mně do pokoje,když spím?" zeptala jsem se nevěřícně.Nasadil andělský výraz a zářivě se na mě usmál.

"Sluší ti to,když spíš," odpověděl.Zamračila jsem se a chtěla mu něco říct,on mě ale předběhl.Přitáhl si mě blíž k sobě a vzal mi dech.Něžně mě líbal a já musela zapomenout na jeho nezvané návštěvy.Soustředila jsem se jenom na to,abych stačila s dechem a neomdlela mu v náručí.Potom co se do sytosti nabažil mých rtů,odtrhl se ode mě.Zářivě se usmíval a mě tlouklo srdce šílenou rychlostí.

"Tohle je tak nefér," zasténala jsem.Hlasitě se zasmál a vtiskl mi malý polibek.

"Tak smím dál?" zeptal se.Nerozhodně jsem se podívala na dům.Otec byl tuhle dobu už dávno doma.Zřejmě spí,ale co když ne?Jak mu vysvětlím,že mu po domě chodí cizí kluk?

"Já nevím.Co když tě táta uslyší." Protočil oči.

"Alexo,dokážu jít tišeji než myš.Ale jestli se budeš cítit bezpečněji,půjdu oknem." Hlasitě jsem polkla.On chce lézt oknem?On se musel zbláznit!

"Nic se mi nestane,Alexo," řekl nevěřícně Edward,když si všiml mého polekaného výrazu.

"Tak dobře," polkla jsem "ale buď opatrný." Pobaveně se na mě podíval,ale přikývl.Vystoupila jsem tedy z auta.Ještě jsem se ohlídla,ale Edward už tam nestál.Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a vešla do domu.Všude byla tma,vzadu v místnosti jsem slyšela hlasité chrápání.Otec spal,díky bohu.Po špičkách jsem vyběhla schody a vpadla do svého pokoje.Nikde jsem ho neviděla.Zachvátila mě panika.Co když se mu něco stalo?Co když uklouzl,spadl na zem a něco si zlomil?Doběhla jsem k oknu a otevřela ho.Připravovala jsem se na nejhorší.Když jsem však vykoukla z okna,nic jsme neviděla.Vzápětí mi dopadla na rameno ruka.Hlasitě jsem vyjekla a otočila se.Edward stál za mnou a pobaveně si mě měřil.Naštvaně jsem do něj praštila a chtěla ho pokárat,aby mě takhle vícekrát neděsil.Moje ruka však do Edwardovi hrudi narazila,jako by narazila do zdi.Sykla jsem bolestí.Samozřejmě,pamatovala jsem si,že Edward říkal,že má tělo pevnější než mramor,ale jak si jsem mu nevěřila,do teď.Mnula jsem si poraněnou ruku.

"Udělala sis něco?" zeptal se vylekaně a chytil moji ruku.Jeho chladná pokožka mě na rozpálené ruce příjemně chladila.

"Ne,jenom si budu muset pamatovat,že si na tebe mám příště vzít nějakou palici," řekla jsem zamračeně.Hlasitě se zasmál
"Opravdu tě to nebolí?" Protočila jsem oči.

"Ne.Zažila jsem už horší bolest."

"Hm," odpověděl a jeho tvář ztratila výraz.Nechápala jsem co jsem řekla.Dřív než jsem se,ale stačila zeptat.Přitáhl si moji ruku a začal ji posázet polibky.Každý z polibků,které mi dal,pronikal do nejmenšího nervu a příjemně ho zelektrizoval.Měla jsem pocit,že moje bušící srdce musí být slyšet až do přízemí.On se mnou zřejmě souhlasil,protože se na mě zářivě usmíval.
Připadala jsem si jako ve snu.Nemohlo to být skutečný.On nemohl být skutečný.Jedna moje část pořád nechtěla věřit tomu,že by to mohl být upír.Vždyť vypadá jako anděl,chová se jako anděl,musí to být anděl.Když jsem si,ale uvědomila rozdíl mezi námi,opět mě přepadl pocit,že pro něj nejsem dost dobrá,že mě jednou opustí,že je to nevyhnutelné.Neměla jsem,ale moc času se těmi myšlenkami zabývat.Edward mi nedal příležitost pořádně myslet.Byla jsem jím tolik okouzlená,že na myšlenky nebyl čas ani prostor.Jeho oči,tekuté jako zlato mě propalovali a já se od nich nemohla odtrhnout.

Leželi jsme na mé posteli.On si pohrával s mými vlasy a několikrát mě pohladil po tváři.Já měla zavřené oči a se spokojeným úsměvem jsem si vychutnávala jeho jemné dotyky.Jeho studené rty se dotkly místečka pod čelistí a já jsem se zachvěla,nikoli ale chladem.Potom se jeho rty objevili na mých vlasech a vzápětí na klíční kosti.Navenek jsem vypadala klidně,jako bych spala.Byla jsem,ale přesvědčená,že moje rychle bušící srdce,které i on slyší mě prozrazuje.

"Nespíš?" zamumlal mi u ucha a i jeho rty se najednou dotkly ušního boltce.Tahle otázka mi přišla nepatřičná.Moc dobře ví,že nespím.
"Jak bych mohla," odpověděla jsem.Slyšela jsem jeho tichý hebký smích.

"Je pozdě," zašeptal.Otevřela jsem oči a koukla se na hodiny.Opravdu bylo pozdě.Povzdechla jsem si.

"Půjdu se osprchovat.Počkáš tady?" zeptala jsem se nejistě.Zářivě se usmál.

"Počkám tady i se svým srdcem,které ti navždy patří," odpověděl a jeho rty se zase objevili na mém uchu.Šťastně jsem se na něj usmála,i když jsem věděla že těm slovům nepřidává takový význam jako já.Rychle jsem šáhla po hygienických potřebách a vletěla do koupelny.Připadalo mi,že mi sprcha zabrala víc času než obvykle,tak jsem byla nedočkavá.Už jsem se chtěla vrátit,do jeho studené náruče,ale zrcadlo mi v tom zabránilo.Přesvědčilo mě,že moje vlasy jsou naprosto nemožné.Učesala jsem si je,ale stejně to nebylo ono.Mohla jsem jenom doufat,že mě tma pokoje ochrání.Věděla jsem,ale že to tak nebude.

Vyběhla jsem z koupelny a vešla do svého pokoje s obavami,jestli tam bude nebo ne.Bála jsem se,ale zbytečně.Ležel rozvalený na mojí posteli,když mě viděl jeho úsměv se rozšířil.Uložila jsem svoje věci a otočila se k němu.Propaloval mě pohledem,nevydržela jsem to a začervenala se.Pomalu jsem přešla k posteli a sedla si na její okraj.Pozorovala jsem jeho bledou kůži,bronzové vlasy,zlaté oči,byl tak nádherný.

Najednou se posadil,v očích mu létali žertovné plamínky.Přitáhl si mě a políbil.Moje srdce se ihned rozeběhlo na všechny otáčky.Tiskla jsem se k němu a toužila s ním splynout.Zapletla jsem mu ruku do vlasů,když jsem si všimla,že on udělal to samí mě.Najednou,mě záhadným způsobem jsem se ocitla na posteli,jeho studené tělo se tisklo k mému.Přitáhla jsem se k němu blíž.Srdce mi sprintovalo,ale já si nepřipadala trapně.Právě naopak,přišlo mi to až divně přirozené,jako bychom se líbali už tolikrát.Cítila jsem jak mi rty přejíždí po rtech.Jako omámená jsem je pootevřela rty a snažila se ho vybídnout k další hře.On,ale ztuhl.I já ihned ztuhla.Odtrhl se ode mě,nedělalo mu to žádný problém,přestože jsem kolem něj byla ještě před chvilkou celá obmotaná.

"Já - se omlouvám Edwarde -," řekla jsem namáhavě,jak jsem pořád lapala po dechu.Zavrtěl hlavou.
"Ty za nic nemůžeš.Je to moje vina,nechal jsem se unést," odpověděl.Odkulil se,lehl si vedle mě.Nemínila jsem mezi nás pustit žádný prostor,proto jsem mu položila hlavu na rameno.Poraženě si povzdechl,objal mě kolem ramen a přitáhl blíž k sobě.

"Nevadí mi,že se necháváš unést." Znovu si povzdechl.

"Buď rozumná Alexo.Mohl bych ti ublížit."

"Hm," zabrblala jsem jenom.Moc jsem tomu nevěřila.
"Zkus usnout,"zašeptal mi u ucha.Pochybovala jsem,že bych byla schopná spát,když je tu semnou,ale nechtěla jsem se hádat.Ne dnes,když jsem se cítila tak šťastná.Proto jsem poslušně zavřela oči a snažila se usnout.První krok spočíval v tom,že se uvolním.Uvolnila jsem svoje ztuhlé svaly a pohodlněji se uložila v jeho náruči.Pořád jsem nemohla usnout.Nešlo to,když jsem cítila jeho studené prsty na tváři a potom na rtech.

"Očividně ti to dělá dobře,ale takhle neusnu," řekla jsem pobaveně.Zasmál se,potichu ale přesto naplno.

"Už budu hodný," odpověděl mi stejně pobaveně.Povzdechla jsem si,ale dál to nekomentovala.Jeho prsty zmizeli z mého obličeje,ale přesto jsem nemohla usnout.Velmi jasně jsem cítila jeho studené pevné tělo vedle mě.Soustředila jsem se na jeho pravidelný dech.Doteď jsem si to neuvědomila,ale byla jsem přece jenom unavená a tak se mi po chvíli přece jenom podařilo usnout.Přitom se mi zdál sen.
Stála jsem na kraji nějakého lesa.Když jsem se otočila viděla jsem dům.Byl malý,na první pohled jsem myslela,že má snad jen dva pokoje.Dům,ale nebyl nijak zajímavý.Proto jsem se rozhlédla po lese.Všechno bylo přehnaně zelený,stromy,jejich kmeny,větve,prostě všechno.Té zelené bylo na mě moc,přesto jsem se tady cítila dobře.Jako bych po dlouhé cestě dorazila domů.Už mě nebavilo dívat se na tu zelenou,proto jsem se otočila zpátky.Srdce mi poskočilo,když jsem viděla před sebou Edwarda.Opíral se o jeden strom a upřeně se na mě díval.Jeho výraz byl nečitelný,přesto mě ten pohled na něj vyděsil.Chtěla jsem se zeptat co tady děláme,ale z mých úst nic nevyšlo,vlastně jsem ani neotevřela pusu.Jako bych byla ve svém těle pouze jako pozorovatel.

"Bello,odjíždíme," řekl konečně něco.Nechápala jsem proč mě tak oslovil,přesto jsem tohle jméno už slyšela,dokonce i od něj.

"Proč teď?Příští rok-" vyšlo mi z pusy,aniž bych o čemkoliv přemýšlela.Edward mě přerušil.

"Bello,je načase.Koneckonců,jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat?Carlisle vypadá stěží na třicet a tvrdí,že mu je třicet tři.Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde."Nechápala jsem jeho odpověď,měla jsem ale nutkavý pocit,že tohle nedopadne dobře.

"Když jsi řekl,odjíždíme…" zašeptala jsem téměř vyděšeně.

"Měl jsem na mysli sebe a svoji rodinu," řekl rozhodným tónem.Přitom pečlivě odděloval každý slovo zvlášť.

"Dobře,půjdu s vámi."

"To nemůžeš,Bello.Tam,kam jdeme…není to pro tebe vhodné místo."

"Pro mě je vhodné místo tam,kde jsi ty," odpovídala jsem a cítila narůstající hysterii.

"Já se k tobě nehodím,Bello."

"Nebuď směšný," řekla jsem prosebně. "Ty jsi v mém životě to nejlepší."

"Můj svět pro tebe není," prohlásil nesmlouvavě a mrazivě si mě měřil.Došlo mi,že mluví o svým upírství.

"To,co se stalo s Jasperem - to nic nebylo,Edwarde!Nic!" vykřikla jsem zoufale.Vzpomněla jsem si na svůj další sen,kdy po mě Jasper skočil a málem zabil.Že by tohle bylo pokračování té děsivé můry?

"Máš pravdu," souhlasil. "Bylo to přesně to, co se dalo očekávat."

"Tys mi to slíbil!Ve Phoenixu jsi mi slíbil,že zůstaneš!" křičela jsem,jak moje hysterie narůstala.

"Pokud to pro tebe bude to nejlepší," přerušil mě.

"Ne!Tady jde o moji duši,nebo ne?" křičela jsem zuřivě. "Carlisle mi o tom říkal,ale mě je to jedno,Edwarde.Mně je to jedno!Můžeš mít mou duši.Já o ni bez tebe nestojím - už je tvoje!" křičela jsem zoufale.Musela jsem s tou osobou,která mluvila místo mě,souhlasit.Příliš jsem propadla Edwardovu kouzlu.Bez něj už nebudu nikdy celá.Zhluboka se nadechl a zadíval ne zem.Když vzhlédl byli jeho oči tvrdé,jako kdyby jeho oči ztvrdli v kámen.

"Bello, nechci, abys se mnou odešla," řekl pomalu.Nastala pauza,jak jsem si pomalu uvědomovala co říká.Jen pomalu jsem si dávala souvislosti dohromady.

"Ty…mě…nechceš?" řekla jsem pomalu,hodně pomalu.

"Ne."Dívala jsem se nechápavě do jeho očí.On mi pohled oplácel bez jakékoliv lítosti.Nechtělo se mi věřit tomu co jsem od něj slyšela.On mě opouští.Chtělo se mi křičet ať to nedělá,že pokud to udělá s jistotou mě zabije.Přese všechen strach,vztek a bolest,kterou způsobili jeho slova,zněl můj hlas klidně.

"No, tím se věci mění." Zadíval se někam vedle mě,mezi stromy.

"Samozřejmě.Svým způsobem tě budu pořád milovat.Ale jsem unavený z předstírání,že jsem někdo jiný.Já nejsem člověk." Podíval se na mě. "Nechal jsem to zajít příliš daleko, a teď mě to mrzí." Bože,mlč!Věděla jsem,že jeho slova nepatří mě,alespoň ne přímo.Přesto každý jeho další slovo se mi zařezávalo do srdce a kus z něho utrhlo.Neuvědomoval si,že už jenom svými slovy mě zraňuje,tak hluboko.Vždyť on mi tady tvrdí,že mě nemiluje!

"Ne," zašeptala jsem potichu i když to vůbec nevysvětlovalo moje pocity. "Nedělej to." On už byl,ale rozhodnutý.Mohla jsem to vidět v jeho očích.

,,Nehodíš se ke mně,Bello." Teď mi musel utrhnout,alespoň půlku mého srdce.Cítila jsem se jako bych umírala.Zas a znova.Byla to ukrutná bolest.

"Jestli…to takhle chceš…," odpověděla jsem zmrtvolněně.Chtělo se mi řvát na tu osobu ve které jsem byla,aby bojovala.Přece ho nenechám jen tak odejít,když on je to nejlepší co mě v životě potkalo!

Přikývl.

"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," řekl.

"Cokoliv," slíbila jsem unáhleně.

"Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého," nakazoval mi,jeho oči na chvíli roztáli.Zase tam bylo to tekuté zlato,které jsem tolik milovala. "Rozumíš tomu,co říkám?" S jeho slovy ve mně vzplála naděje.Možná mu nejsem zase tolik ukradená,když mu záleží na tom,aby se mi nic nestalo.Moje naděje,ale byli rozprášeny v další sekundě.

"Myslím samozřejmě na Charlieho.On tě potřebuje.Dávej na sebe pozor - kvůli němu." Přikývla jsem.Zdálo se,že se trošičku uvolnil.

"A já ti taky na oplátku něco slíbím.Slibuji,že mě dneska vidíš naposledy.Už se nevrátím.Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému.Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat.Bude to, jako bych nikdy neexistoval," prohlásil.Ihned jsem věděla,že lže.I když bude pryč,pořád na něj budu myslet.Nedokážu zapomenout.

Nevesele se usmál. "Neboj.Jsi člověk - tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány."

"A co tvoje vzpomínky?" zeptala jsem se a dusila se u toho.

"No," zaváhal, "já nezapomenu.Ale my…my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení."O krok ode mě ustoupil.
"Tak,myslím,že to je všechno.Už tě nebudeme obtěžovat." Najednou moje tělo zpozornělo.

"Alice se nevrátí," konstatovala jsem hluše.Pomalu zavrtěl hlavou.

"Ne.Všichni odjeli. Zdržel jsem se,abych se s tebou rozloučil."

"Alice je pryč?" ptala jsem se bezvýrazným hlasem.

"Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší." Cítila jsem jak se mi točí hlava,bylo těžké se na něco soustředit,udržet se v bdělém stavu.Měla jsem pocit,že každou chvíli omdlím.

"Sbohem, Bello," loučil se tichým,klidným hlasem.

"Počkej!" vypadlo ze mě konečně.Natáhla jsem se k němu,byla to moje poslední šance zadržet ho.On mi, ale jenom sevřel studenýma rukama zápěstí a přitiskl mi je k bokům.Pak se naklonil a velmi zlehka mi přitiskl rty na čelo.Zavřela jsem oči a cítila ten dotyk,který mi urval další kus srdce.Cítila jsem,že to byl polibek na rozloučenou.

"Dávej na sebe pozor," vydechl. Potom jsem ucítila jemný větřík. Otevřela jsem oči,ale on už tam nestál. Byl pryč.

"Ne!" vykřikla jsem a zprudka se probudila.Jindy bych se vymrštila do sedu.Dnes mě však drželi studené paže,které mi v tom zabránili.Cítila jsem jak moje oči přetekli a jak se moje slzy kutálí po obličeji,téměř jsem přes ně neviděla.

"Pšš…byl to jen zlý sen." Uslyšela jsem čísi hedvábný hlas,který byl plný strachu.Vzápětí jsem se ocitla ve studené náruči.Byla jsem mimo,takže mi chvíli trvalo než jsem si uvědomila,že je to Edward.Víc jsem se k němu přitiskla a objala ho.Hlavu jsem schovala na jeho hruď a dál se nechávala unášet vzlyky.

"Pšš…," šeptal pořád dokola Edward.Hladil mě přitom po vlasech.Nemohla jsem se z toho šoku vzpamatovat.Byl to jen sen!Nic víc,nic míň.Edward nikam neodešel,zůstal tu se mnou,je tu teď se mnou.Přesto jsem se z nějakého nevysvětlitelného důvodu nedokázala uklidnit.Dál jsem plakala a máčela mu triko slanými slzami.Pořád jsem ještě cítila tu zoufalost a bolest,kterou vyvolal,když mi řekl,že odchází.Ten sen byl tak živý,že jsem byla přesvědčená,že se to stalo.To byl,ale nesmysl.Nemohlo se to stát.Přesto větší část mě věděla,že se to stalo,ten zbytek si to jenom nechtěl přiznat,aby nevyvolal ještě větší bolest.Je opravdu možné,že by mě Edward opustil?Byl by toho schopen?Věřila jsem,že ano.Nejsem pro něj dost dobrá,mohl by mě opustit,jakmile by se mě nabažil.Takovýhle myšlenky jsem,ale musela zahnat,jinak bych se z té bolesti zbláznila.

Jen těžko jsem nad sebou přebírala kontrolu.Vzlyky nechtěly přestat,musela jsem to ze sebe dostat.Vyplakala jsem tolik slz,že mě napadalo že snad brečím za dvě osoby,ne jenom za sebe.Když jsem konečně přestala plakat,řekla jsem si,že musím zabránit tomu,aby se mi stalo to co se stalo v mém snu.Edward mě nepřestával uklidňovat ani,když jsem už neplakala.Moje sprintující srdce mu prozradilo,že na tom nebudu zase tak dobře.Ležela jsem schoulená v jeho náruči a přemýšlela,co mu řeknu.

"Edwarde…," zamumlala jsem mu do ramene.

"Ano?" Nadechla jsem se.

"Slib mi něco," řekla jsem prosebným tónem.

"Cokoliv," odpověděl potichu.Podle tónu hlasu jsem si všimla,že je pořád trochu vyděšený.Trochu jsem se od něj odtáhla,abych mu viděla do očí.Jeho ruce mě však drželi pevně,proto byl výsledek žalostný.Jeho zlaté oči se na mě dívali zmateně.

"Slib mi,že mě neopustíš," vydechla jsem rychle.Tón mého hlasu prozradil moje zoufalství a bolest.Dívala jsem se mu do očí na jeho reakci.V jeho očích se objevila bolest a já hned litovala,že jsem něco řekla.Přitáhl si mě k sobě.Cítila jsem jeho dech u svého ucha.

"Neopustím,znovu ne.Málem mě to zabilo.Zůstanu s tebou dokud ti to bude dělat radost.Slibuji," vydechl mi přiškrceně u ucha.Potom mě políbil na krku.Nepochopila jsem přesně smysl jeho slov,došlo mi jenom,že mi slíbil,že se mnou zůstane.To bylo to jediné na co jsem dokázala myslet.Moje ztuhlé tělo se uvolnilo.Políbila jsem ho na krku,na bradě,dokud jsem nenašla jeho rty.Měkce mě líbal a mě se přitom točila hlava.Když jsem začala ztrácet dech,odtrhl se ode mě.Zpomalovali jsme dýchání.

"Měla bys zkusit znovu usnout," zašeptal.Povzdechla jsem si.Bála jsem se usnout,co když se mi bude zdát nějaká další noční můra?!Byla jsem však psychicky vyčerpaná a tak mi nedělalo žádný problém znovu usnout,tentokrát byl spánek bezesný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kukynka kukynka | 24. února 2009 v 21:14 | Reagovat

Nádhera...

2 Agulka SBéčko Agulka SBéčko | Web | 25. února 2009 v 7:07 | Reagovat

Další prosíím :) JE to dokonalýýýýý

3 Markétka Markétka | E-mail | 28. února 2009 v 20:29 | Reagovat

prosím tě, slovo SAMÝ se píše s tvrdým ý!!  jinak je to fakt dokonalý!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.