close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

27.Pravda

24. února 2009 v 17:42 | Dark Angel |  Druhá šance od "Belly"
z pohledu Alexy

Opírala jsem se o Edwarda celou svoji váhou,až se mi zdálo,že mě snad nese.Je mu to,ale evidentně nevadilo.Nejevil žádné známky,že bych mu překážela.Spíše mě nevnímal.Šli jsme po schodech a v jeho obličeji byl jenom soustředěný výraz.Nedal jsem pozor na cestu,jenom jsem se dívala do jeho andělského obličeje.Přesto jsem do ničeho nenarazila.Edward nás vedl jistě.Spokojeně jsem si povzdechla a víc se o něj opřela.Vdechovala jsem jeho vůni.Bylo zvláštní,že i když mi v ruce bolestně cukalo a že i když jsem necítila polovinu tváře,byla jsem šťastná.Tak šťastná jako ještě nikdy předtím.


Došli jsme do Edwardova pokoje,kde mě posadil na pohovku.Sám si však nesedl.Místo toho neklidně přecházel po místnosti a přemýšlel.Došlo mi,že mi slíbil,že mi řekne své tajemství.Zřejmě přemýšlel jak to udělat.Z myšlenky,že mi řekne svoje tajemství jsem byla mírně vzrušená.Co přede mnou může asi tohle andělské stvoření tajit?Uvědomovala jsem si,ale svůj slib,že pokud mi řekne on své tajemství,já mu řeknu to svoje.Bála jsem se jeho reakce a co udělá až zjistí vše.Zároveň jsem,ale věděla,že už mu nemůžu dál lhát.Unavovalo mě to,ale taky jsem ze sebe byla znechucená.Musela jsem lhát člověku,který mě jako jediný miluje,dělalo se mi ze sebe špatně.Proto jsem byla na jednu stranu ráda,že se tak rozhodl.Nebudu se potom cítit,že bych zradila svoje zásady a zároveň se mi uleví,že na to tajemství nebudu sama.

Edward si konečně ke mně sedl,ale mírně se mračil,vypadal nervózně.Vzal mě za ruku a já se usmála.

"Bojím se,že jakmile ti to řeknu,s hrůzou ode mě utečeš," začal smutně.Víc jsem se usmála.

"Větší blbost si nikdy neřekl," odpověděla jsem mu.Pousmál se,ale v jeho úsměvu nebylo žádný světlo.

"Víš,tohle tajemství se týká celé mé rodiny,takže to co ti teď řeknu se bude vztahovat na každého člena mé rodiny." Teď mi úsměv zmrzl na tváři.Týká se to celé jeho rodiny?A co na to říká,že mi chce jejich syn říct tajemství?Zlobí se?Ví o tom vůbec?Když jsem se dívala do Edwardových vážných očí,konečně mi došlo,že to tajemství bude hodně veliké a vážné.

"Souhlasí s tím,že mi to chceš povědět?" zeptala jsem se.Přikývl.

"Samozřejmě,souhlasí s tím.Alice je přímo nadšená,že ti to konečně řeknu,"odpověděl a zase se nevesele usmál.

"Edwarde,jestli mi to nechceš říct,nebudu tě do toho nutit," řekla jsem.Zavrtěl hlavou.

"Ne,mají pravdu je na čase,abych ti o tom řekl.Vlastně jsem to měl udělat už dávno."Na chvíli se odmlčel a já trpělivě mlčela a čekala.Zhluboka se nadechl.

"Alexo,co víš o upírech?" zeptal se vážně.Teď jsem byla zmatená.Proč se mě ptá na tohle?Že by si to přece jenom rozmyslel?

"No,zvláštní,že se ptáš.Zrovna včera se mi stalo něco zvláštního," řekla jsme,jak jsem si vzpomněla na incident s televizí.Pozvedl jedno dokonalé obočí.Pokrčila jsem rameny.

"Nic to nebylo.V televizi dával nějaký film o upírech.Představ si,že chtěli zabít Drákulu dřevěným kůlem," rozesmála jsem se,jak mi to přišlo směšný.On,ale mírně ztuhl.Uklidnila jsem se a čekala co mi dál řekne.Opět se zhluboka nadechl a na chvíli zavřel oči.

"Alexo,já a moje rodina," odmlčel se, "jsme upíři." Naklonila jsem hlavu a čekala se kdy se začne smát.Upíři přece neexistují.

"Mám dojem,že dneska není prvního dubna," řekla jsem a usmála se.On se,ale zamračil a pak se otočil k oknu.Nechápala jsem co se děje.

"Co-?"

"Vydrž,dám ti důkaz," přerušil mě.Trpělivě jsem zavřela pusu,zajímalo by mě,jak mě chce přesvědčit že je upír.To už bych víc věřila tomu,že je anděl než upír.Po chvilce se na mě otočil s podivným výrazem ve tváři.A v tu chvíli se probudily sluneční paprsky a osvítily celý pokoj.Když však zasáhly Edwarda,jeho pokožka zazářila.Zalapal jsem po dechu.Jeho kůže svítila jako tisíce diamantů.Vypadal tak neskutečně,je pravda že by opravdu byl upír.Nebyla jsem schopná slova jenom jsem na něj zírala.Teď ještě víc než kdy jindy vypadal jako anděl ze sna.

"Vážně si upír?" vydechla jsem,stále nepřesvědčená.A pak začalo zdlouhavé vysvětlovaní.Říkal mi naprosto neskutečné věci.Že upíři opravdu existují.Že většina literatury lže,že se upíři nepřeměňují v netopýry.Že jsou rychlejší než normální lidi,že jsou krásní a na slunci jim září pokožka,ale hlavně to,že upíři žijí věčně.Dále mi říkal,že se živí krví,načež mě hned ujistil,že jeho rodina se neživý lidskou krví,ale zvířecí.Že jsou něco jako "vegetariáni" ,pijí pouze zvířecí krev a proto mají zorničky zlaté a ne rudé,které má upír,když se napije lidské krvi.Připadalo mi to neskutečné,ale zároveň jsem v podvědomí měla zvláštní pocit,že už tohle všechno dávno vím.Přemýšlela jsem proč mě to neděsí.Právě jsem zjistila,že ten koho miluji je upír,nemrtví.Měla bych být šílená strachy.Já jsem však nedokázala ze sebe vydolovat ani kapičku strachu.Jediné co jsem cítila bylo zvláštní uspokojení,jako bych čekala až mi to řekne.

"Bože,řekni něco!" zasténal zoufale Edward.Teprve teď jsem si uvědomila,že už dlouhou dobu mlčím,zřejmě si to vysvětlil jiným způsobem.

"Hm,kolik ti je let?" plácla jsem první otázku,která mě napadla.Zpříma se narovnal a nasadil obezřetný výraz.

"Vyděsí tě to," řekl monotónním hlasem,ale já v klidu čekala.Povzdechl si.

"Přes dvě stě let." Zalapala jsem po dechu.To,že bude tak starý jsem opravdu nečekala.Najednou sem měla zvláštní pocit,že jsem se mu zase odcizila.Propast mezi našimi rozdílnými světy se více prohloubila.Rozesmutnělo mě to.Sklopila jsem hlavu a stěží potlačovala slzy.

"Řekl jsem něco?" zeptal se zmatený.Zavrtěla jsem hlavou,podíval se na něj a smutně se usmála.

"Ne,vůbec nic." Nesouhlasně semkl rty a dál čekal.Uvědomila jsem si,že čeká až něco řeknu.Co si myslím o tom,že jsou upíři.Nadechla jsem se a chtěla mu odpovědět,když se mi zatočila hlava.Před pádem mě zachránil Edward,který mě chytil.Zhluboka jsem se nadechla a chytla se za čelo,jak mi tam vystřelila bodavá bolest.

"Děje se něco Alexo?" zeptal se vyděšeně Edward.Podívala jsem se na něj a strojeně usmála.

"Ne,vůbec nic," řekla jsem namáhavě.Hlava se mi přestala točit a já jsem tenhle menší výpadek nebrala na vědomí.

"Nevypadá to tak," nedal se ošálit Edward.Stoupla jsem si v úmyslu pročistit si hlavu,ale to jsem neměla dělat.Hlava se mi znova zatočila a tentokrát jsem se nedokázala ubránit mdlobám,které na mě šly.Poslední co jsem ucítila byli Edwardovi tvrdé paže,které mě chytil těsně nad podlahou.Potom všechno zčernalo.
Jenom ztěžka jsem nabývala vládu nad svým vědomím.Černá mlha,která mě obalila se pomalu rozpouštěla.Už jsem dokázala vnímat věci kolem sebe,ale k tomu,abych otevřela oči jsem se ještě neměla.Nebyla jsem si sama sebou moc jistá.

První co jsem zaregistrovala,byli studené ruce,které mě hladili po obličeji.Soustředila jsem se na ten příjemný dotyk a chvíli to vypadalo,že opět upadnu do bezvědomí.Další co jsem zaregistrovala a co mě dokonale probudilo byly hlasy.

"Jak dlouho ještě,Carlisle.Už to bude skoro deset minut," sténal vyděšeně Edward.Carlisleův hlas byl plný klidu a vyrovnanosti.Držel si chladnou hlavu a zachoval profesionalitu.

"Uklidni se Edwarde.Alexa bude v pořádku.Dej jí čas,muselo toho na ni být dneska hodně.Tímhle způsobem se jenom chrání její tělo."

"Byla to chyba.Neměl jsem jí nic říkat," sténal Edward.

"To je hloupost,je dobře že si jí to řekl.Neměl bys lhát člověku,kterého miluješ," nesouhlasil s ním Carlisle a já mu dávala za pravdu,i když jenom v duchu.

"Všechno je v pořádku Edwarde.Alexa se za pár vteřin probere.Vsadím se,že už teď nás vnímá." Tohle byl hlas Alice.Tón jejího hlasu mě uklidnil.Byl tak bezstarostný a klidný.

"Alexo?" zašeptal Edward pořád trochu vylekaně a jeho ruce se opět pohybovali po mém obličeji.Uvědomila jsem si,že se o mě musí hodně bát.Nechtěla jsem,aby se o mě bál a už vůbec ne,aby si něco vyčítal.Proto jsem se pokusila otevřít oči.Šlo to ztěžka.Víčka se mi zatřepetala a pomalu rozevírala,měla jsem je jako slepené.

"Edwarde," vyklouzlo mi,jak jsem se ho snažila najít.

"Ach,tady jsem," odpověděl Edward s úlevou.Teď už jsem byla dokonale probuzená.Pořád jsem se cítila trochu omámená a unavená,ale jinak mi bylo celkem fajn.Vyjeveně jsem koukala na pozdvižení,které jsem vyvolala.První koho jsem uviděla byl Edward s úlevným výrazem ve tváři.Dále klidný obličej Carlisle a nakonec usměvavou Alice s Esme.

"Eh,co se stalo?" zeptala jsem se a snažila se vstát.Edward mě však zatlačil zpátky na pohovku na které jsem ležela.

"Musíš být v klidu.Neměla by ses hýbat," řekl sametovým hlasem až se mi zatočila hlava.

"Omdlela si.Nestalo se ti to teď někdy?" zeptal se věcně Carlisle.Zavrtěla jsem hlavou.Nic podobného se mi opravdu ještě nestalo.Ale dalo se to čekat.Poslední dobou jsem byla strašně ve stresu,bylo toho na mě moc.Carlisle přikývl.

"Buď v klidu a moc se nehýbej.Stres zabíjí," poručil mi a já se začervenala jak se dokonale trefil do černého.Potom se na mě otcovsky usmál,rozloučil se a odešel.S ním odešla i Esme,která se na mě vřele usmála a nakonec i Alice,která mě stačila ještě políbit na obě tváře.Zůstala jsem v pokoji sama s Edwardem.Podívala jsem se na něj,ale jeho výraz mě vyděsil.Vypadal tak ztrápeně,že jsem měla chuť ho obejmout.

"Co se děje?" zeptala jsem se a konečně se vyšvihla dosedu.Edward se zamračil a chtěl něco namítnout,ale já ho předběhla.Zopakovala jsem znovu svoji otázku.Povzdechl si.

"Je mi to líto.Neměl jsem ti nic říkat.Omlouvám se," řekl se sklopenou hlavou.Srdce se mi rozeběhlo příšernou rychlostí.,Lituje toho!´ létalo mi v mysli. ,Lituje,že mi to řekl!Teď mi ještě řekne,že mě už nemiluje!´ Nedokázala jsem těmhle myšlenkám zabránit.Co,když mě opravdu opustí?Unesla bych to?To asi těžko.On je pro mě všechno.Byla jsem,tak ráda,že mi řekl o sobě pravdu.Přesto,že jsem cítila,že nás to od sebe trochu oddělilo,stejně tak jsem cítila,jak se mezi námi něco upevnilo.A teď zjistím,že toho lituje.Ani jsem si nevšimla,že moje oči přetekli a já teď potichu pláču.

"Ty pláčeš?" zeptal se šokovaně Edward.Utřela jsem si slzy.

"Ne," odpověděla jsem,ale hlas se mi třásl.Nevypadalo to vůbec přesvědčivě.Edward si mě přitáhl k sobě a objal mě.

"Omlouvám se," řekl potichu.

"Lituješ,že jsi mi to řekl," konstatovala jsem potichu,spíš jsem si to řekla pro sebe než pro něj.Povzdechl si.

"Kvůli mně si omdlela.Pořád tě tahám do nebezpečí," zasténal znovu zoufale.Nechápala jsem ho.Kdy mě tahal do nebezpečí?O ničem takovém jsem nevěděla.

"Do žádného nebezpečí mě netaháš,ale jestli ti překážím,odejdu.Pokud lituješ toho se mezi námi stalo-bude to tak lepší," řekl jsem bezvýrazně a zvedla se z jeho klína.Cítila jsem se jak se na mě šokovaně dívá.Vzápětí si mě přitáhl zpátky a já tvrdě dopadla do jeho náruče.Tvářil se šibalsky.V očích měl malé ohníčky,ve tváři pokřivený úsměv.Vypadal tak dokonale,že se mi z něj zatočila hlava.

"Neřekl jsem,že lituji toho co se mezi námi stalo," začal nevěřícně.

"Ale,právě si,řekl,že…" nechápala jsem ho a zmateně jsem koktala.Povzdechl si.

"Nebojíš se mě?" zeptal se najednou na něco úplně jiného.Zalapal jsem po dechu a potom se rozesmála.

"Myslíš si,že se tě bojím?!" vyjekla jsem překvapeně.Zavrtěla jsem hlavou. "Nechápu proč bych se tě měla bát.Nebojím se tě a nikdy nebudu.Ani když jsem zjistila,že jsi upír.Nechápu jak tě něco takového mohlo napadnout." Viděla jsem jak sebou mírně trhl,když zaznělo slovo upír.

"Normální člověk se nás bojí,je to přirozené," řekl.Zase jsem se zasmála.

"V tom případě asi nejsem normální." Pousmál se a pak zavrtěl nevěřícně hlavou.Uvolnila jsem se.Nakonec se nic neděje.Uvelebila jsem se pohodlně v jeho náruči.Užívala jsem si poklidného ticha,které v pokoji vládlo.Zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni.Byl tak jiný než všichni ostatní.Tušila jsem to od začátku,ale nechtělo se mi o tom přemýšlet.Nechtěla jsem si přiznat,že b y to mohlo být složitější,přestože jsem věděla,že já náš vztah komplikuji víc než je zdrávo.Jako by mi četl myšlenky,řekl:

"Teď jsi na řadě ty," začal. "Jaké je tvoje tajemství?"
Ihned jsem se napřímila.Na jednu stranu jsem pořád doufala,že se tomu vyhnu,na tu druhou jsem si,ale přála abych to už měla za sebou.Opravdu jsem ještě nikdy neomdlela a to že se mi to stalo,potvrdilo moje obavy,že už to nezvládám.Bylo toho na mě moc.Škola,práce,otec,moje zranění,prostě to přestávám zvládat.Doufala jsem,že by mi s tím mohl Edward pomoct.Ale za tu krátkou dobu jsem Edwarda poznala na tolik,že jsem věděla,jak bude reagovat.Bude rozzuřený,to přinejmenším,ale měla jsem na výběr?Milovala jsem ho a nechtěla mu dál lhát.Ale bála jsem se,že bych ho kvůli tomu mohla ztratit.Co když až zjistí pravdu bude mnou tak znechucen,že mě už nebude chtít vidět?Nezbývalo mi než to risknout a doufat,že je jeho láska ke mně silnější než si myslím.Ale kde mám začít?U smrti maminky?Ne,musím to vzít ještě dál.Začít od začátku,aby mě pochopil,porozuměl mi,aby nevzniklo nedorozumění.



z pohledu Edwarda

Viděl jsem jak je napjatá,jak se mračí a zvažuje.Stejně jako já před chvílí i ona zřejmě přemýšlela jak mi to říct.Teda,doufal jsem že zvažuje jak mi to řekne.Pořád tady byla možnost,že se vymluví nebo že mi zase bude lhát.Ale já musel znát to tajemství.Jak jinak ji mám chránit?Nechci,aby se jí něco stalo.Už na ní nikdy nechci vidět jedinou modřinu.Ale tím,že mi tají kdo ji tak ubližuje,tím mi to velmi ztěžuje.Jak mám někoho chránit,pomoct mu,když o to sám nestojí?

Byl jsem tak zamyšlený,že jsem nezabránil tomu,aby mi zmizela.Vymanila se z mé náruče a spolu s její vůní mě opustilo i její teplo.Zamračil jsem se a chtěl si ji přitáhnout zpátky.Něco ve mně,mě však zadrželo.Měl jsem pocit,že takhle to pro ni bude lepší.Sedla si na pohovku,nejdál co to šlo.Vypadalo to,že se mě bojí,nebo mojí reakce.

Pozoroval jsem ji,pořád byla nerozhodná.Podívala se na mě.Naše oči se setkali a já nebyl schopen odtrhnout od té čokoládové barvy oči.Byla to ona,kdo se vymanil z mého pohledu,bušilo ji při tom srdce,což mi vyloudilo úsměv na tváři.Zhluboka se nadechla a začal vyprávět.

"Moje maminka se do táty zamilovala,když jí bylo osmnáct.Byla to láska na první pohled.Když ho poprvé uviděla,ihned věděla,že je jejím osudem strávit s ním zbytek života a táta to cítil úplně stejně," začala.Dívala se někam za mě,utápěla se ve vzpomínkách.Usmívala se,zřejmě ji to přišlo romantické.Chápal jsem ji,stalo se mi něco podobného.Když jsem poznal Bellu,velmi brzo mi došlo,že kdybych chtěl mohl bych s ní zůstat celou svoji existenci.Ale já nechtěl,aby se stala netvorem jako já a tím jsem se dostal až sem.Pokračovala.

"Za rok se konala svatba.Když mi to maminka poprvé vyprávěla,připadalo mi to všechno moc rychlý,ale ona mi na to odpověděla,že když někoho opravdu miluješ nezáleží na tom jak dlouho se znáte," řekla a smutně se usmála.

"Za další rok jsem se narodila já.Nebyla jsem plánovaná,prostě se to stalo.Rodiče byli,ale přesto moc šťastní.Nějakou dobu bylo všechno v pohodě.Štěstí vyzařovalo z našeho života,až nám někteří lidé záviděli.Nepamatuji si tu dobu,protože jsem byla malá,vím jenom tolik co mi máma vyprávěla.Otec v tu dobu prý byl úžasný.Věnoval se mámě i mě.Byl galantní,pozorní a pracovití.Velmi ho milovala," řekla smutně a sklopila hlavu.Vycítil jsem,že ji to musí velmi bolet.Snadno jsem si domyslel,že se musí něco zlého stát.

"Bylo mi osm,když se všechno začalo hroutit.Táta začínal mít potíže v práci a jelikož máma nepracovala,velmi brzo jsem se dostali do finančních problémů.Táta to začal řešit tím,že začal sázet.Maminka mu to vymlouvala,ať toho nechá,že si může i ona najít práci.Otec to vehementně odmítal.Pocházel z křesťanské rodiny.Byl velmi pobožný.Zastával názor,že muž má živit rodinu a žena se starat o domácnost.Podle něj neměla nenapracovat jinde než doma.Do té doby to matce nevadilo,ale když jsme začali mít problémy s penězi,rychle změnila názor a začala se s ním kvůli tomu dohadovat."Na chvíli se odmlčela jak popadala dech.Teď už se neusmívala,ale mračila.I já vycítil,že se dostáváme do krizové části příběhu.Začínal jsem tušit co se kolem mě děje,ale zatím jsem si to nechtěl připustit.

"Otec začal chodit pozdě do práce,začal se hádat s nadřízenými.Došlo to tak daleko,že ho vyhodili.Maminka se s ním častěji hádala,pořád ho přemlouvala,aby nechal sázení a dovolil jí,aby začala pracovat,ale on byl strašně tvrdohlaví a nesouhlasil.Z popudu,že ztrácí práci,rodinu,pevnou půdu pod nohama,začal pít.Chodil do hospody a dál sázel.Častokrát přišel domů opilý a bez peněz.Začínala jsem se mu vyhýbat.Bála jsem se ho.Hospodu začínal navštěvovat častěji.Brzy jsme neměli ani na jídlo a tak když nebyli peníze,začínal otec rozprodávat věci.Nejdříve maminčiny šperky,potom i jiné věci.Šlo to s ním s kopce," povzdechla si a já čím dál tím víc cítil jak trnu strachy.

"Jednou přišel domů,opět na mol.Slyšela jsem hádku.Seběhla jsem dolů,abych zjistila co se děje.Přiběhla jsem zrovna ve chvíli,kdy se otec rozpřáhl a uhodil maminku,která spadla zem.Bylo to úplně poprvé co někoho uhodil,tím hůř,že uhodil ženu,kterou miloval.Když se ráno probudil,vystřízlivělí,s bolestmi hlavy a spatřil monokl na maminčině tváři,došlo mu co udělal.Teprve tehdy opravdu uznal,že je na dně.O týden později odjel do alkoholické léčebny," opět se odmlčela a dál se dívala na svá kolena.Trochu jsem se uvolnil,třeba to nebude tak jak si myslím.

"V léčebně byl dva roky.Vrátil se přesně na moje jedenácté narozeniny.Přestože jsem si živě pamatovala co udělal,tak se mi po něm strašně moc stýskalo.Byl to ten nejhezčí dárek,jaký jsem si dokázala vymyslet.Vypadalo to,že bude zase všechno dobrý.Otec nestrpěl v domě žádný alkohol ani víno mu nemohlo přejít přes cestu i sázet přestal.Ihned jsem mu všechno odpustila,byla jsem dítě,co by jsi čekal," řekla a omluvně se na mě usmála.

"S maminkou to bylo horší.Cestu si k sobě nacházeli velmi pomalu,ale nakonec se jim to podařilo.Nebylo to sice takové,jako na začátku,ale přesto bylo vidět,že se pořád ještě mají rádi.Idyla,ale netrvala dlouho," povzdechla si a zase se zadívala na kolena.

"Rok bylo všechno tak jak mělo být.Maminka si našla práci hned potom co otec odešel do léčebny a tak nespěchala na tátu,aby si našel nějakou práci.Ale táta pořád zastával názor,že žena patří domů,byl ale natolik rozumný,že ji nedonutil aby z práce odešla,peníze jsme potřebovali.Začal usilovně hledat nějaké zaměstnání.Šel na to,ale rychle,byl netrpělivý.Nikdo nechtěl přijmout alkoholika i když vyléčený.Maminka mu říkala,že to nevadí,otec byl ze sebe ale zhnusený.Začínal se s maminkou hádat.Všechno jí dával za vinu.Nakonec zase skončil v hospodě.Domů sice nikdy nepřišel,tak zlitý jako,když maminku uhodil,ale přesto se to pomalu začínalo vracet do starých kolejí.Opět jsem se začalo otci vyhýbat,hodněkrát jsem viděla maminku jak zlomeně pláče.Takhle to trvalo dva roky.Tehdy přišel zlom," vyprávěla dál a já viděl jak ji po tváři začali stékat slzy,neodvážil jsem se však pohnout.Byl jsem pořád zmatený.

"Našla jsem…našla jsem maminku v koupelně.Podřezala si žíly,už to všechno neunesla," řekla a teprve potom se naplno rozplakala.Věděl jsem,že její maminka zemřela,ale myslel jsem si,že zemřela přirozenou smrtí.To,že spáchala sebevraždu mi jaksi opomněla říct.Vstal jsem a přešel k ní.Nemohl jsem si dál dívat,jak pláče.Přitáhl jsem si ji na klín a nechal ji,aby mi zmáčela košili.Potichu jsem ji broukal ukolébavku a houpal se s ní ze strany na stranu.Chvíli jsme tak seděli,dokud se neuklidnila.

"Omlouvám se," řekla a hlas měla pořád ještě trochu nakřáplý.

"Nemáš se za co omlouvat," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.Chvíli jsme tak seděli,potom se napřímila a řekla:

"Už budu u konce."

"Nemusíš nic říkat.Pokud chceš necháme toho,řekneš mi to jindy," odpověděl jsem.Chtěl jsem znát tajemství,ale uvědomil jsem si,že ji to všechno musí bolet,že otvírám staré rány.Nechtěl jsem,aby plakala,aby byla smutná,mohl jsem počkat.Ona,ale zavrtěla hlavou.

"Ne,řeknu ti to teď,jinak už k tomu nenajdu odvahu." Opět se zvedla z mé náruče a já ji opět nechal.Chvíli postávala,zády ke mně,pak se otočila a sedla si opět na pohovku,tentokrát,ale blíž.

"Když si otec uvědomil,že se maminka zabila kvůli němu,zhoršil se jeho stav.Začal pít víc.Chodil domů,tak opilý že by mě snad ani nepoznal,kdybych mu přišla pod ruku.Brzy nám došli peníze a tak otec opět začal rozprodávat věci.Došlo mi,že kdyby někdo zjistil,že se o mě otec nedokáže postarat,odvezli by mě do děcáku a jeho do léčebny.To jsem nemohla dopustit.Nikam se mi nechtělo a otce jsem se taky nechtěla vzdát.Čekala jsem tedy do svých patnáctých narozenin,potom jsem si našla práci.Brzy to,ale přestalo stačit a tak jsem musela pracovat mnohem déle.Nakonec jsem musela někdy vynechat školu.Snažila jsem se otci pomoct,ale nedokázala jsem to.Stačilo jenom,aby se trochu rozčílil a…," na konci se jí zlomil hlas,znovu se dívala na svá kolena.Mě to,ale stačilo.Vyskočil jsem na nohy a nevěděl jsem jak přesně se tvářím.

"To otec tě bije?" zeptal jsem se a snažil se udržet přicházející vlnu hněvu.I ona vyskočila.

"Ale on za to nemůže,neuvědomuje si co dělá!" začala ho zoufale obhajovat.

"Alexo,ty si ze mě děláš blázny!Tvůj otec je alkoholik a dopouští se na tebe násilí a ty ho ještě obhajuješ?!" vyštěkl jsem nevěřícně,tohle se mi snad jenom zdá,ona se mi snad jenom zdá.Mlčela a dívala se do země.

"Co teď budeš dělat?Udáš ho?" zeptala se.Na chvíli jsem se zarazil.

"Bylo by to nejrozumnější," odpověděl jsem opatrně.Slyšel jsem jak se jí rozeběhlo srdce obrovskou rychlostí.Pořád se dívala do země.Konečně se pohnula,sedla si zpátky na pohovku.Chvíli jsem se na ni díval.Teprve,když jsem viděl jak pomalu začíná brečet.Povzdechl jsem si a sednul si vedle ní.Neodvážil jsem se ji obejmout,teď mě musí určitě nenávidět.

"Alexo,otec by tě mohl jednou zabít.Stačí málo.Uhodí tě příliš silně,ty spadneš a zlomíš si vaz nebo se stane něco jiného.Vy lidé jste strašně křehcí," začal jsem potichu a snažil se zabránit bolesti,které se začala ozývat,už jenom při pomyšlení,že bych ji mohl znovu ztratit.Vzlykla a položila si hlavu na moje rameno.Přitáhl jsem si ji k sobě blíž,posadil si ji na klín a nechal ji,aby se vybrečela.

"Ztratila jsem matku,nechci ztratit ještě otce," řekla po chvíli potichu.

"To ti vůbec nezáleží na životě?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Můj život je otec," zaváhala. "a taky ty,pokud o to ještě stojíš." Povzdechl jsem si.

"Samozřejmě,že o to stojím,ale bojím se o tebe.Co když ti otec něco udělá," řekl jsem zoufale.

"Budu se mu vyhýbat co nejvíc to půjde,řeknu ti kdyby se o něco pokusil,"prosila mě zoufale.Nedokázal jsem ji odolat.Věděl jsem,že toho budu jednou možná litovat,ale nesnesl jsem aby byla smutná.Přese všechno svého otce milovala a nechtěla ho posílat do léčebny.Nechápal jsem to,ale už jsem jí ublížil dostatečně.Tušil jsem,že kdybych jejího otce udal,možná by se na mě nezlobila,ale byla by smutná a já bych byl ze sebe zhnusený,že jsem ji opět dokázal tak dovedně ublížit.

"Kdyby se něco dělo,ihned mi zavoláš.Všechno se dozvím,jestli se tě ještě jednou dotkne,budeme to řešit jinak," řekl jsem nekompromisně.Oddychla si.

"Děkuji Edwarde,ani nevíš jak moc," řekla a zase začala plakat.Znovu jsem si ji přitáhl blíž k sobě a houpal ji,aby se uklidnila.Seděli jsme takhle dlouhou dobu.Poslouchal jsem jak se jí uklidňuje tep a jak přestává plakat.I když se dostatečně uklidnila,neodtrhávali jsme se od sebe.Mě to tak vyhovovalo a jí evidentně taky.Když začala být tma,rozhodl jsem se,že je čas odvézt ji domů.

"Alexo," zašeptal jsem.Trhla sebou.

"Promiň,nechtěl jsem tě vzbudit," začal jsem se omlouvat.

"To nevadí," odpověděla.Vstala,protáhla se a potom zívla.Vypadala hodně unaveně,ani jsem se jí nedivil.Dneska to pro ni muselo být fyzicky,ale hlavně psychicky vyčerpávající.Usmál jsem se na ni,objal ji kolem pasu a zašeptal.

"Odvezu tě domů." Vrátila mi úsměv a spokojeně přikývla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TeSSiiii ♥SB♥ Které tě lavignuje XD TeSSiiii ♥SB♥ Které tě lavignuje XD | Web | 24. února 2009 v 19:05 | Reagovat

newím jestli jsem ti to už psala takže kdyžtak sry...začlo 2 kolo SONF

2 TeSSiiii ♥SB♥ Které tě lavignuje XD TeSSiiii ♥SB♥ Které tě lavignuje XD | Web | 24. února 2009 v 19:05 | Reagovat

PS: hezký dess opravdu (mě se líbí)

3 kukynka kukynka | 24. února 2009 v 19:36 | Reagovat

Dááál...sim sim

4 ninuša ninuša | Web | 24. února 2009 v 19:43 | Reagovat

Ahoj máš kráásny blog prosím ťa nedala by si mi hlas na:

www.ilovejb.blog.cz/0902/1-kolo-sonb

dakujem ja ti to oplatim

5 Markétka Markétka | E-mail | 28. února 2009 v 20:13 | Reagovat

fakt pěkný!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.