z pohledu Alexy
Pátek mi v doprovodu Edwarda utekl rychle.Po každé hodině na mě čekal opřený o zeď a já jsem pokaždé musela přemýšlet proč to vlastně dělá.Proč tráví čas s takovým ztroskotancem,když se mu nabízí samotná hvězda naší školy-Kate.A tak jsem se ani nenadála A byl večer.S Edwardem jsme se domluvili,že vyjedeme kolem třetí hodiny.Nechápala jsem proč tak pozdě.Pochybovala jsem,že bychom dorazili do Portlandu do půlhodiny,když mě samotné to trvalo hodinu,ale Edward tvrdil,že by to zvládnul i dřív.Nevěřila jsem mu,ale nehádala jsem se.Jenom jsem nechápala co budu do té doby dělat.Proto jsem ráno vstávala pozdě.Oběd jsem udělala až na první hodinu a potom jsem se šla připravit.Otec si zrovna dával dvacet a tak nebyl problém po špičkách vyjít na půdu.Rozhodla jsem si,že si na sebe vezmu nějaký oblečení,které jsem nakoupila s Alice.
Chtěla jsem,aby mi to slušelo.Po půlhodině vybírání jsem si vybrala modré šaty,o kterých se Alice zmínila,že se mu budou určitě líbit.Po špičkách jsem opět sestoupila dolů a v pokoji se převlékla.V koupelně jsem se zahleděla na své hrozné vlasy.Nepřipadalo v úvahu,abych je nechala rozčesané,ale do culíku se mi je dávat taky nechtělo,chtěla jsem něco extra.Nakonec vlasy skončili v drdolu.Dva proužky jsem si nechala rozpuštěné,aby mi orámovali obličej.Zadívala jsem se na můj pomalu mizející monokl.Díky masti,kterou mi dal Edwardův otec mi monokl téměř celý zmizel.Věřila jsem,že se mi mast bude ještě hodně hodit.Ani ruka mě už moc nebolela.
Sáhla jsem po make-up.Nesnášela jsem ho,ale nedokázala jsem se dívat na tu modřinu.Zkušenými triky byl monokl za chvíli pryč.Když jsem vycházela z pokoje bylo za pět minut tři.Dolů jsem téměř seběhla,div divů,že jsem nezakopla a nesvalila se na zem.Na prahu obývacího pokoje jsem však strnula.
Otec stál u okna a zpod závěsy něco pozoroval.Došlo mi,že to bude asi Edwardovo auto.Ve snaze utéct mu jsem pomalu přešla ke dveřím.Tentokrát se mi štěstí vyhlo.
,,Alexo…," ozval se jeho unavený hlas.Otočila jsem se.Otcovi oči mě přelétávali od hlavy k patě,připadala jsem si jako pod rentgenem.Jeho oči byli veliké jako dva talíře.Rozespalé a jakoby omámené.Tvář měl pobledlou až vypadal jako nemocný.Jistě toho moc nenaspal.
,,Kdo je to?" zeptal se.
,,Ehm…můj spolužák," zakoktala jsem.
,,Co dělá před domem?" Přemýšlela jsem co říct.Nemohla jsem mu říct,že jedeme do kina.To by mi neprošlo.
,,Ehm…budeme dělat úkoly u něj doma," řekla jsem a hlas se mi téměř nezatřásl.Rozpolceně se na mě podíval,potom opět přes záclonu na Edwarda.
,,Možná bys od něj mohla…"
,,Ne," přerušila jsem ho rázně.Nic podobného jsem si před tím neudělala.Téměř jsem se až zastyděla.Byl to můj otec,neměla jsem právo s ním takhle mluvit.Jeho zmatené hlavě chvíli trvalo než mu došlo,že jsem ho okřikla.Jeho očima probleskl hněv a namířil si to ke mně.Překvapením jsem ucouvla a narazila do stolku.Skleněná váza,která stála na stolu,se pádem rozbila.V tom někdo zaklepal na dveře.Otec se jako z agónie probral.Podíval se na dveře a potom jeho oči šlehly opět ke mně.Opět byli unavené.Ospale se vydal ke gauči a já rychle přiskočila ke dveřím.Ještě se mi nepodařilo ovládnout bušení svého srdce.Otevřela jsem dveře a v nich stál Edward,který se mračil.
,,Ahoj," řekla jsem a pokusila se o veselý tón a o upřímný úsměv.
,,Ahoj," odpověděl.Viděla jsem jak jeho oči bloudí po vnitřku domě.Všude bylo šero,jak byli zatažené rulety.Zdálo se,ale že jeho očím to nevadí.Proto jsem raději rychle vyběhla ven,než by mohl něco nedopatřením uvidět.
Sáhla jsem po make-up.Nesnášela jsem ho,ale nedokázala jsem se dívat na tu modřinu.Zkušenými triky byl monokl za chvíli pryč.Když jsem vycházela z pokoje bylo za pět minut tři.Dolů jsem téměř seběhla,div divů,že jsem nezakopla a nesvalila se na zem.Na prahu obývacího pokoje jsem však strnula.
Otec stál u okna a zpod závěsy něco pozoroval.Došlo mi,že to bude asi Edwardovo auto.Ve snaze utéct mu jsem pomalu přešla ke dveřím.Tentokrát se mi štěstí vyhlo.
,,Alexo…," ozval se jeho unavený hlas.Otočila jsem se.Otcovi oči mě přelétávali od hlavy k patě,připadala jsem si jako pod rentgenem.Jeho oči byli veliké jako dva talíře.Rozespalé a jakoby omámené.Tvář měl pobledlou až vypadal jako nemocný.Jistě toho moc nenaspal.
,,Kdo je to?" zeptal se.
,,Ehm…můj spolužák," zakoktala jsem.
,,Co dělá před domem?" Přemýšlela jsem co říct.Nemohla jsem mu říct,že jedeme do kina.To by mi neprošlo.
,,Ehm…budeme dělat úkoly u něj doma," řekla jsem a hlas se mi téměř nezatřásl.Rozpolceně se na mě podíval,potom opět přes záclonu na Edwarda.
,,Možná bys od něj mohla…"
,,Ne," přerušila jsem ho rázně.Nic podobného jsem si před tím neudělala.Téměř jsem se až zastyděla.Byl to můj otec,neměla jsem právo s ním takhle mluvit.Jeho zmatené hlavě chvíli trvalo než mu došlo,že jsem ho okřikla.Jeho očima probleskl hněv a namířil si to ke mně.Překvapením jsem ucouvla a narazila do stolku.Skleněná váza,která stála na stolu,se pádem rozbila.V tom někdo zaklepal na dveře.Otec se jako z agónie probral.Podíval se na dveře a potom jeho oči šlehly opět ke mně.Opět byli unavené.Ospale se vydal ke gauči a já rychle přiskočila ke dveřím.Ještě se mi nepodařilo ovládnout bušení svého srdce.Otevřela jsem dveře a v nich stál Edward,který se mračil.
,,Ahoj," řekla jsem a pokusila se o veselý tón a o upřímný úsměv.
,,Ahoj," odpověděl.Viděla jsem jak jeho oči bloudí po vnitřku domě.Všude bylo šero,jak byli zatažené rulety.Zdálo se,ale že jeho očím to nevadí.Proto jsem raději rychle vyběhla ven,než by mohl něco nedopatřením uvidět.
z pohledu Edwarda
Byl jsem zmatený.Ne to nebylo to správný slovo,ale jenom těžko bych hledal vhodné slovo,které by popisovalo moje pocity.Přijel jsem asi o deset minut dřív než jsme byli s Alexou domluvení.Vysedl jsem s auta,opřel se o dveře a čekal.Měl jsem dobrou náladu.Dokonce jsem se přistihl,že si potichu pobrukuji.Moje nálada se,ale hned změnila.Normálnímu člověku by to asi uniklo,ale mým upířím smyslům těžko.Zpod záclony jednoho okna vykoukl nějaký muž.Lehce jsem si domyslel,že je to Alexiin otec.Asi bláhově jsem si myslel,že uvidím Charlieho.Muž,který po mě pokukoval měl však s Charliem podobný snad jen barvu vlasů.Měl orlí nos,veliký uši a krátké,na ježka ostříhané,vlasy.Byl celý opuchlí a i v té tmě jsem zpozoroval jeho nezdravou lesklou pleť.Měl jsem pocit,že je snad nějaký nemocný…celý vypadal tak zvláštně,odporně.Rozhodně jsem z něj neměl dobrý pocit,nebyl mi sympatický.Z jeho myšlenek jsem vyčetl jenom to,že mám pěkný obličej a úžasné auto.
Potom stejně rychle jako se objevil i zmizel.Uslyšel jsem hlasy.Jeden byl nakřáplý,rozespalý a zvučný.Druhý hlas patřil Alexe.Vycítil jsem,že je nervózní.Snažila se mu vysvětlit proč stojí cizí auto s cizím klukem před jeho domem.Moc dobře jí to vysvětlování nešlo.Měl jsem pocit,jako by měla strachem svázaná slova.Přešel jsem ke dveřím,abych ji od toho utrpení pomohl.Sotva jsem však došel ke dveřím,vše se změnilo.Z rozpačitého rozhovoru se najednou stala hádka.Slyšel jsem jak tichem prořízlo Alexiino ,,Ne!" Hned na to se jí rozeběhlo srdce šílenou rychlostí.Nechápal jsem proč se všechno najednou tak změnilo.Neváhal jsem ani vteřinu a zaklepal.Alexa mi rychlostí blesku otevřela a já stačil vidět pouze vzdalující se záda jejího otce.Rychle jsem přelétl očima pokoj.Hala byla vzorně uklizená,moje oči směřovali do obývacího pokoje,když mi Alexa přibouchla dveře před nosem.Stačil jsem ještě vidět rozbitou skleněnou flašku na zemi.
,,Jdeme?" zeptala se nevinně a usmála se.Nemohl jsem se dlouho mračit do jejího andělského obličeje.Takže jsem ji úsměv vrátil,přestože jsem měl hlavu pořád plnou starostí a přikývl.
z pohledu Alexy
Cesta probíhala mlčky.Edwardův obličej byl bezvýrazný.Střídavě se díval na cestu a pak na mě,jako by zvažoval,přemýšlel.Doufala jsem,že neviděl nic co by mohlo ještě více zkomplikovat situaci.Využila jsem téhle chvíle,abych si taky zapřemýšlela.Měla bych si konečně přichystat historku,kterou povím Edwardovi.Vždycky jsem myslela,že umím lhát,ale potom co jsem potkala Edwarda,tak mi to bez problémů vyvrátil.Nějakým záhadným způsobem vždycky dokázal poznat,když lžu.Proto jsem se rozhodla říct mu pravdu,teda částečně.Vyhnu se nějakým otázkám,odpovím mu pravdivě,ale něco vynechám.Po deseti minutách ticha mě to začínalo štvát.Byla jsem zvyklá na ticho a samotu,ale v Edwardově přítomnosti mi to nějak vadilo.Nebo mi to vadilo vždycky,ale jenom s Edwardem jsem si to uvědomovala?
,,Děje se něco?" zeptala jsem se a naštvaně.
,,Ne,mělo by?" zeptal se pořád bezvýrazně.
,,Vidím ti na očích,že se mě chceš na něco zeptat," řekla jsem se sklopenou hlavou.Věděla jsem,že ta otázka nemusí být příjemná,ale taky jsem věděla,že z dalšího ticha bych se zbláznila.
,,Myslel jsem,že otázky můžu pokládat až u večeře," řekl a nevesele se usmál.Našpulila jsem nesouhlasně rty a umíněně se podívala na silnici.Zhluboka si povzdechl.
,,Omlouvám se.Jsem trochu mimo," odpověděl.
,,Příště se mnou nikam jet nemusíš,když ti to dělá takové problémy," řekla jsem pořád ve stejné náladě.Vykládala jsem si jeho frustraci tím,že ho musí strašně otravovat,když tráví čas s někým jako jsem já.
,,Myslíš si,že jsem naštvaný kvůli tomu,že jedu s tebou do kina?" zeptal se nevěřícně.
,,Vím to!" odsekla jsem.
,,Nic nevíš." Teď byl rozzuřený on.Oba jsme mlčeli a potichu pěnili.Pak si znova povzdechl.Otočil si můj obličej k sobě a já byla nucena pohlédnout mu do očí.Ihned jsem se v nich ztratila.Všechen vztek mě přešel.Dívali jsme se na sebe nějakou chvíli,než mi došlo,jakým způsobem řídí.
,,Bože,dívej se na cestu!" vykřikla jsem hystericky.Něžně se usmál a pustil můj obličej.Pak se na mě však znovu otočil,pořád s úsměvem a řekl:
,,Jsme na místě."

%20%E2%80%93%20okraj.png)





máš u mě hodnocení :):) snažila jsem se být upřímná tak doufám, že se nenaštveš, ale...víc mlčim podívej se sama:).)